My jsme byli v mládí lepší. Ten pocit má mnoho starších lidí, ale pozor na něj

Mám šest vnoučat a jedno pravnouče. Nevím, zda jsme byli lepší či horší, asi to bude kus od kusu. Fakt je, že na celé škole bylo pár dětí s nadváhou, obézní nikdo. Nebyly odpolední pořady v televizi ani chytré telefony, takže jsme byli venku, jak jen to šlo. Sice jsme museli doma pomáhat a chodili do školy i v sobotu, ale času jsme měli víc než dnešní děti. Kdybych porovnávala moje znalosti v deseti letech se znalostmi mé vnučky, asi by to byl velký rozdíl. V můj neprospěch. Osobně nemám s mladými lidmi problém, jsem s nimi ráda. Osobně i jako malá jsem ráda chodila k některým starým lidem na návštěvu a moc ráda poslouchala jejich vyprávění. Jasně, když mi dědeček říkal "to za první republiky", v duchu jsem protočila oči. Ale když mi vyprávěl, co zažil na frontě, to bylo jiné. Myslím si, že problém je spíš v tom, že bychom chtěli, aby svět šlapal podle nás. Jenže on nešlape a je dobré to respektovat. Tady by měl být smajlík.

Takové řeči" bejvávalo dobře" nevedu. Ráda jsem s mladými a nesetkávám se s nepochopením. Spíš , když už žiji v dnešku, učím se od mladých..

Je zajímavý, že někdy člověk potřebuje celej život na to, aby zjistil, jak byl v mládí blbej.

Já vždycky tvrdím, že nejlepší je zůstat mladý, zdravý a bohatý. Ale lidi mě v tomhle neposlouchají…

Nic nového pod sluncem :-) , bylo ( a bude) to tak vždycky - vzpomínám si, jak moje babičky leckdy nad mladými kroutily hlavami a vzpomínaly, jak to bylo za jejich mladých let - jaké měly vychování, jak rodičům vykaly, jak musely umět vařit, jak chodily pěkně a hlavně slušně oblečené, atd. atd. .... A vzpomínám na jejich "rady" a "řeči" ráda a s úsměvem ...

Já jsem v mládí určitě lepší nebyla, tak špatnou paměť nemám. A opravdu nevím, jestli bych chtěla být mladá v dnešní době.

Mohu to hodnotit zase jen z pozice svého věku. Myšlení mladých nemohu plně chápat, jsem někde jinde. Jim to určitě připadá normální, jak to dnes je. Jiného neznají a nějaká vyčtená historie je neovlivní, to musí člověk zažít. Se svým dnešním chápáním bych nechtěla být mladá, ale jinak mladší ano.

Jako mladí jsme určitě nebyli lepší ,jen jsme žili v jiných podmínkách a ty znamenaly, že jsme žili skromně ,ani nám to nepřišlo, protože jsme nic jiného neznali. Určitě tady byl větší pocit bezpečí pro lidi i pracovat se muselo povinně, což nebyla zase až tak špatná věc. Zase jsme měli ohraničené zóny, kam jsme jenom směli jet,s kým se smíme stýkat, vlastně nás velká strana chránila ve vlastním zájmu. Na druhou stranu musím říct nebyla taková bída o byty o školky a nyní se přidal nedostatek studijních míst. I přes dostatek našich mladých lidí to též vůbec nemají jednoduché. Každý režim má své. Až vymřou pamětníci, naše generace, kdoví jak se bude podávat historie.

My jsme žili ve větších jistotách, celkem poklidně. Báli jsme se atomových a neutronových bomb. Stále jsme slyšeli o boji za mír. Nemohli jsme jezdit do ciziny,jak by se nám chtělo. Psali jsme si dopisy,co se slíbilo,se dodrželo. Dnes není jisté nic,čumění do rádobychytrých telefonů umožňuje klidně vše na poslední chvíli zrušit. Zase se bojíme atomové bomby. Mladí bez mobilů jsou úplně vyřízení. Jezdí se po světě až je všude přelidněno a mnohdy se nezná nic doma. My žili více pospolu,dnes mladí mi připadají velmi osamocení. Vidím klady i zápory,ale nechtěla bych už být dnes mladá.

Společnost se vyvíjí, nemůže být logicky stejná, jako dřív. Mění se, bohužel, i některé základní životní hodnoty. Určitě není možné ale tvrdit, že dříve bylo vše lepší. To ne. Těžko můžeme chtít od mladých, aby hodnotili stejně dobu, ve které jsme prožívali své mládí. Prostě ji neznají. Ze svých chytrých telefonů to nevyčtou. My jsme nezažili tolik techniky a tak jsme na rozdíl od nich četli. každý z nás to může vnímat jinak.