Hlavním cílem našeho letošního výletu do Barcelony byly semifinálové zápasy tenisového turnaje Barcelona Open Banco Sabadell 2023. A když už jsme v hlavním městě Katalánska sledovali žlutý míček na oranžové antuce, proč se nepodívat tam, kde se po podstatně větším hříšti míhá míč větší? Jinými slovy, díky manželovi jsme nevynechali prohlídku asi největší zdejší sportovní atrakce, dá-li se to tak nazvat, fotbalový stadion CAMP NOU FC Barcelona. Proto v tenisové terminologii v přenesném významu - Výhoda Barcelona.
Naši známí se ptali, proč jsme si nekoupili lístky na tenisový finálový zápas. Inu, ne vždy je to výjimečná a zábavná podívaná. Finále bývá provázeno nervozitou, sníženou herní kvalitou favorita nebo naopak doslova nezáživným převálcováním jeho soupeře. Avšak ve dvou semifinálových zápasech ATP tour uvidíme čtyři špičkové hráče v akci. Letošní klání na barcelonských kurtech jen potvrdilo naše podobné zážitky například ze semifinále v Římě.
Po výstupu ve stanici Palau Reial "zeleného metra" jsme hledali informační tabule ukazující směr k Real club de Tennis Barcelona. Žádné. Podle mapy jsme věděli, že nás čeká asi kilometrový úsek, ale přece jenom v cizím městě se člověk raději zeptá místních. Jenže námi oslovení nevěděli. My však byli připraveni a jejich neznalost nás nezaskočila. Protože jsem přijeli s velkou časovou rezervou, nejdříve jsme se prošli parkem u Palau de Pedralbes, minuli jsme krásnou budovu The Pavilions of Finca Güell z dílny architekta Antoni Gaudího a pokračovali mezi čistými uličkami moderních bytovek s krásnými parkovými úpravami. Cestou jsme míjeli zaparkovaná luxusní auta světových značek, do kterých si rodiče usazovali své potomky. Z místního francouzského lycea. Školné tady bude asi hodně vysoké.
V zahradě Palau de Pedralbes
V areálu tenisového klubu za turnikety pro kontrolu vstupenek nás po obou stranách krátké cesty čekaly stánky s tenisovým zbožím, kóje sponzorů i s občerstvením. Hlavní kurt pojmenovaný podle vynikajícího španělského tenisy Reafela Nadala s kapacitou 8 400 diváků svojí velikostí připomíná kurt v Praze na Štvanici. Nás ihned pohltila atmosféra. Ve dvou oknech visely italské vlajky, aby podpořily Itala Lorezna Musettiho, který do prvního zápasu nastoupil proti Řekovi Stefanu Tsitsipasovi. Po Italově prohře vlajky zmizely. Ve druhém zápase kraloval místní miláček, nadějný, dnes už dvacetiletý, mladík Carlos Alcaraz, který smetl Brita Daniela Evanse, možná jako předzvěst nedělního turnajového vítězství.
Stefanos Tsitsipas Carlos Alcaras
Co dodat? Užili jsme si. Na vlastní oči vidět servis, kdy míček přeletí síť rychlosí 200 km za hodinu, je jiný požitek, než u obrazovky nebo monitoru počítače. A ti kluci! Radost pohledět na pestré, velmi dobře technicky zvládnuté údery, pohyb po hřišti, vítězné míče. Ale vidět také reakci hráčů ze zklamání z vlastní nevynucené chyby. I to ke hře patří. Ta trocha nepohodlí na plastové sedačce s vysokým mužem sedícím před námi byla ihned zapomenuta. Příště to chce sousetředit se na hru, protože na kurtu nepromítají opakované záběry různých herních situací, takže když jeden kouká obrazně řečeno, co kde lítá, tak mu sem tam zajímavé údery uniknou. Ani tyto maličkosti nepokazily náš celkový dojem i potvrzení pochopení, proč jsou tribuny na vrcholná utkání různých sportů zaplněné. Jde o úplně jiné pocity než které člověk prožívá u televize doma na gauči.
Vlajka FCB
Jak to musí vypadat v hledišti stadionu CAMP NOU fotbalového klubu FC Barcelona, který pojme 99 000 diváků? Ve srovnání s tenisovým areálem je to jako ocitnout se v blízkosti Davida a Goliáše. Vždyť je to největší fotbalový stadion v Evropě a pátý na světě. Před večerním zápasem FC Barcelona - Atlético Madrid nenachali organizátoři nic na náhodě. Již od rána, přijeli jsem po 9. hodině, byl zablokovaný vjezd na širokou silnici vedoucí k fobalovému areálu. Na hřišti před zastřešenou halou trénovali mladí fotbalisté, určitě pod dojmy svých světoznámých vzorů. Klukům to šlo. Přidali jsme se k přihlížejícím rodičům, obdivovali pohyb dětí a když padl gól, tleskali jsme také.
Zatímco hlavní vstupy do areálu čekaly na večerní nápor, postranní brána vedoucí k muzeu napovídala, že tu později bude rušno. Ve stáncích se připravovaly suvenýry, na židličky usedali návštěvníci s občerstevním, u nenápadného vstupu do muzea se pomalu tvořila fronta. Neodolali jsme. Tedy já se podřídila manželově myšlence: když už jsem v Barceloně, tak chci vidět stadion! Moc mě to nelákalo, ale přiznám se, že ten ohromný kotel bez lidí mě fascinoval. Zkusila jsem si představit řev doprovázející gól vstřelený do branky soupeře Barcy. Nepodařilo se, tak si možná doma pustím záznam nějakého zápasu a přidám na hlasitosti.
Víc než klub
Mohli jsme se pohybovat ve vymezené části a jak se ručičky hodin přibližovaly k poledni, návštěvníků kolem nás přibývalo. Kochali bychom se déle, ale dav lidí nás postupně vytěsnil až do prostoru muzea. U první vitríny jsem chtěla počítat poháry, od druhé jsem přestala. Pohárů jsou stovky, i když nejen za fotbalová vítězství, ale i za jiné sporty. U zlatých míčů a fotky Lionela Messiho se fotili malí, velcí, kluci i holky. Prodavači v obchodu se měli co ohánět. Návštěvníci kupovali trička, bundy, tepláky, šály, míče, tašky, přívěsky, fotografie, vlastně kdeco. Všechno s logem FCB. Malým klukům to slušelo a radostné jiskřičky v očích byly pro jejich rodiče asi tou největší odměnou.
Barca ten večer porazila Atlético Madrid 1:0. Druhý den už na letišti před přistavením letadla jsme zaslechli několik Čechů povídat si o včerejším zápase. Manžel se do rozhovoru zapojil a já posluchala. Prý si vstupenku koupili přes internet, jak jinak a dozvěděli se, že kdo chce celosezónní, nemusí čekat žádnou frontu. Protože tyto vstupenky jsou totiž vyprodané. Jsou ale způsoby, jak je získat: buď od nějakého majitele, nebo je zdědit. Zápas byl prý prvotřídní, atmosféra v nabitém hledišti úchvatná a není k čemu ji přirovnat. Po skončení zápasu tam vládne taková dokonalá organizace, že za půl hodiny je hlediště prázdné. Španělům je v mnohém co závidět.
Fotbalové španělské naděje v akci
Ve čtyř a půl dnech jsme po Barceloně nachodili přes padesát kilometrů po ulicích, okolo domů Antoni Gaudího, katedrály, přístavu, po parcích. Plánované tenisové zápasy a neplánovaná prohlídka fotbalového stadionu do našeho programu krásně zapadly. Náš sportovní duch byl v nádherné Barceloně opravdovou VÝHODOU!
