Pro mou maminku
Ilustrační foto: Pexels

Pro mou maminku

14. 5. 2023

První slovo, které vyslovíme, bývá máma. Od malinka vnímáme nejvíc její tvář, úsměv a tón jejího hlasu, její něžné dotyky, tlukot jejího srdce. Tak vzniká pouto mezi matkou a dítětem, daleko silnější, než s dalšími členy rodiny.

Své mamince jsem se narodila 5 roků po válce, rok nato odcházel můj otec na vojnu, tam se zamiloval do jiné ženy a s maminkou se rozvedl. Zůstaly jsme s maminkou sami s 90korunovou měsíční podporou od otce, které se dodnes říká alimenty. Mamince nezbylo nic jiného, než aby se s malou dcerkou vrátila ke svým rodičům, mým zlatým stařečkům, pracovala v sodovkárně a pak ještě po návratu z práce v kolchoze.

Od prvních krůčků jsem spolu se stařenkou chodívala mamince naproti nejdříve jen ke křížku, jak jsem povyrostla, tak až daleko za dědinu, jen abych mohla být co nejvíce s ní. Uplynuly 4 roky a maminka se vdávala znovu. Následovalo stěhování a pro mě nový domov u tří rybníků, nový pán, kterému jsem nemohla dlouho říct slůvko táta, asi proto, že jsem si myslela, že ani takové slovo není, a nová babička. Po roce se narodila sestra.  Vše se točilo jenom kolem ní a já se cítila nemilovaná. Dávala jsem to najevo tím, že jsem v nestřeženém okamžiku malé sestře uzmula z pusy dudlík a hodila ho do studny. Sestra vřískala, všichni lezli po kolenou  hledajíc marně jediný dudlík a já se vůbec za takový čin nestyděla. Když to trvalo hodně dlouho a sestra bez svého dudlíku ne a ne se utišit, tak jsem mamince do ucha pošeptala, kde ho hledat.

Žádný výprask se nekonal, jen maminčin smutný pohled mluvil za vše. Vzala hák a putýnku, plovoucí dudlík ze studny vyndala, aniž by mne prozradila. Nicméně jsem si za pár roků cestu k sestře i nevlastnímu otci našla. K otci jen kvůli mamince, aby ji to netrápilo. Zvykla jsem si po narození druhé sestry, že otec vracejíce se z práce, donesl jen dvě lízátka, v neděli cestou z kostela dva loupáčky, jako by dával najevo, že nejsem jeho. V koutku světničky jsem to vždy oplakala. Hádky mezi ním a maminkou bývaly jen kvůli tomu a moje maminka mě brávala stranou a vždy se mi snažila, tak aby to nikdo neviděl, strčit do pusy cukrlátko s vůní fialky nebo vtisknout do dlaně kus loupáčku se smutným pohledem a slovy "na a sněs si to venku."

Párkrát jsem utekla ke stařečkům a nechtěla se vrátit domů. Trápila jsem tím hodně matku, stařečky i sebe. Postupem času jsem se nadělala spoustu průšvihů od poslání maminčina snubního prstenu v dopise do Ruska v zájmu utužování přátelství se Sovětským Svazem, až po útěk do Olomouce se školní taškou na zádech, neměla jsem peníze na zpáteční cestu na vlak. Tak jsem se pozdě večer dostavila na služebnu policie a tam jsem s pláčem řekla, že se domů nechci vrátit, aby mě dali do dětského domova. Nedali, spojili se s rodiči, posadili na vlak domů. Na nádraží mě čekala maminka, beze slova mě objala a jen plačíc zašeptala "už nikdy tohle nedělej nebo mě utrápíš." Tehdy se ve mně něco zlomilo a já začala sekat dobrotu, jen kvůli ní.

Ještě jednen protest jsem spáchala, když jsem viděla své sestry, jak baští pro mě nedostupný loupáček, tak jsem potajmu navštívila almárku, kde v síni byly uskladněny zavařeniny. Stály tam pěkně v řadě za sebou zavařené višně na zimu, do kterých maminka přidávala rum. Začala jsem pěkně od zadní řady, oddělala jsem plechovou sponu, zatáhla za gumičku, tím jsem zavařeninu otevřela a vypila její obsah. Pak jsem zas gumičku s víčkem a sponou dala pěkně zpět na višně bez lahodného moku. Do zimy jsem takhle bužírovala do doby, než zůstala neporušená první řada zavařenin. Že jsem udělala něco neodpustitelného, jsem si byla vědomá, ale omlouvala jsem svůj zločin spáchaný na višních tím, že královské dělení jaksi v naší rodině nefunguje.

Když pak za čas almárka začala po otevření vonět jako vylitý ocet, maminka jen spráskla ruce " to je nadělení, skoro všechny višně jsou zkažené, jak se tohle mohlo stát?" Já se divila spolu s ní a utěšovala jí, že ostatní zavařeniny - dýně, jahody, borůvky a třešně zkažené nejsou. I když jsem mamince vždy po čase vše řekla, tento višňový zločin zůstal navždy pro ni utajen.

Když mi bylo 13 let, maminka se s mým otčímem rozvedla, odstěhovala se s námi děvčaty do bytu. Aby vše finančně utáhla, měla 3 zaměstnání, uklízela na pohotovosti, kde i měla na starosti skládání uhlí, dřeva a topení. Topila a skládala uhlí i na zdravotním středisku a to samé v dětském domově. Její pracovní doba v topnou sezonu začínala ve dvě hodiny ranní. Jako nejstarší jsem ji hodně pomáhala, spoustu roků mě trápilo pomyšlení, že se rozvedla jen kvůli mně.  Uplynulo dalších 5 roků a z mé, životem utrápené maminky, zas zářilo štěstí, potkala báječného, i když o pár roků mladšího svobodného pána, já se v ten čas vdávala a byla šťastná dvojnásobně, vidíc maminku, jak rozkvetla.

Dnes už odpočívají spolu v hrobě, není však dne, kdy bych na ni nevzpomínala. Byla pro mne vzor, statečná, pracovitá, milovaná maminka. V době její nemoci jsem byla v její blízkosti, stále, v každém svém volném čase až do jejího posledního vydechnutí.

 

PRO TEBE, MAMINKO!

Stojím u tvého domku, v kterém tak ticho je,
do oken hledím, oči se zarosí, srdce se zachvěje.
Za oknem každé ráno na mě jsi čekávala,
do práce, když jsem pospíchala, ty jsi mi vždy zamávala.
Chtěla bych aspoň na chvíli vrátit zpět čas,
pohladit ruce tvé, vlasy šedivé, vidět úsměv na tvé tváři zas.
Být na chvíli tou malou holkou, srdíčko z papíru, do něj básničku tobě psát,
jen tak se schoulit v náruč tvou a pohádkám naslouchat.
Ke hrobu kráčím cestičkou hřbitovní,
v rukou mám kytici šeříků, na hrobě zavoní.

rodina vzpomínky
Hodnocení:
(5.1 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Růžena Antlová
díky za vaše komentáře Zusko já na tento web chodím číst příspěvky s psaním je to trochu horší Marie v Boskovicích jsem před lety byla ale nějak si nemůžu naše setkání vybavit. Všechny vás zdravím a vzpomínám
Marie Ženatová
Milá Růženko*, ze srdce děkuji za toto překrásné, upřímné a lidsky pravdivé vyznání . ♥ Je to už velmi dlouhá doba, co jsem Vás zahlédla na náměstí v Boskovicích - byla jste to určitě Vy ?
Miloslava Richterová
Děkuji za Vaše vyznání, smutné, dojemné, láskyplné.
Helenka Vambleki
Růženko, to je tak krásně upřímné vyznání! Já tu bulím a slzy kapou do PC.
Soňa Prachfeldová
Růženko krásné vyprávění, plné lásky i smutku, až srdce zabolí .
Zuzana Pivcová
Ráda bych, Růženko, věřila, že ses tu opravdu objevila teď, že to není příspěvek z dřívějška. Děkuji.
Alena Vávrová
Růženko, moc ráda Tě tu opět vidím a s dojetím jsem si přečetla Tvoje vyznání milované mamince. I pro mne je láska maminky a láska k mamince nekonečná pokračuji v jejím odkazu.
Alena Velková
Silný příběh.
Jan Zelenka
Je to neveselý příběh mládí, které bylo ochuzeno o vnímání úplného a harmonického domova. Těžko to mohu posoudit, žil jsem v normální rodině, měl jsem normální a spokojené dětství.
Hana Rypáčková
Ohromilo mi to Růženko, co jsi prožívala...Ano bezpodmínečná je láska matky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.