Jsem sama, žiju skromně, je mi dobře. To je typická česká seniorka

Dobře napsaný článek. 2x jsem ovdověla a ve svých 77 letech už dalšího partnera hledat nebudu. Žiji v domečku se synem a jeho rodinou. Mám samostatný byt, se snachou jsme jako dcera s matkou. Jsem moc spokojená a nic mi k životu nechybí. Mám dostatek přátel, se kterými chodím na vycházky, jezdíme na výlety a za kulturou.

Myslím si,že každý si něco jiného přeje na stáří,a někomu se to splní,jinému ne. Asi nejhorší je vnucování něčeho od mladých,kteří to možná myslí dobře,ale nakonec to rodinu může rozeštvat. Když někdo žije opravdu sám,tak hrozí,že sám umře a nikdo si toho ani nevšimne.....Tak to by mě asi děsilo.

Jako vdovec 70+ souhlasím s panem Berkou. V páru, byť třeba jen s občasnými návštěvami, kulturními zážitky, víkendy, rekreačními pobyty apod., je to rozhodně lepší a veselejší. Jak mám i uvedeno na svém profilu: Štěstí je opravdové pouze když je sdílené. A ještě k časté situaci, kdy zůstane žena, ať rozvedená či vdova, jako singl sama v domku se zahrádkou v setrvalém stavu. Zde plně platí, že takový majetek je de facto na obtíž a ubírá jen životní energii v posledním (já říkám předsmrtném) období života, který by si měl každý úměrně svému zdraví co nejlépe vychutnávat. A mimochodem také jsem někde četl chytrou větu, že přehnaný blahobyt vede k degeneraci myšlení.

Já singl neodsuzuji, ale mě je lépe v páru. Sám bych uschnul jako nezalévaná květina. Přitom ještě učím, hodně sportuji, takže mám spousty kamarádů, ale musím někoho doma cítit a ona mě hladit když nezlobím. Mě je 69, manželce 60, jsme spolu 41 let. Doufám, že aspoň ještě 10 let si to stereo prodloužíme. Jindra

Pěkně napsáno. Jako bych to psala já sama o sobě, jen s tím rozdílem, že já jsem vdova. Jsem sama se sebou v pohodě a na tu pomoc v krizových situacích mám hodného syna ve vzdálenosti cca 300 m. Tenhle model soužití 2 generací jsem si dlouhá léta moc přála a stalo se.

Moc hezký článek, dosud jsem od r.1984 s manželem a tak samotu jsem nepoznala. Navíc bydlíme pod jednou střechou s dceřinou rodinou, která má 3 školou povinné děti.

Nikdy jsem si nepředstavovala, že až se dostanu do "určitého věku", že můj život bude naplňovat velká rodina. Dobře si pamatuji, kolik času jsme měly my čtyři děti se svými rodinami na to, abychom naplňovaly život starým rodičům a posléze naší mamince po "odchodu" tatínka. Z tohoto důvodu mají moje děti svobodu. Na nedostatek lásky si nestěžuji, neboť v tomto smyslu nejsem sobec.

Zažila jsem obojí a mohu jen dodat, že každé má své plusy i mínusy. Je na každém, co mu vyhovuje, nebo co snáší líp.

supr článek děkuji.