Kam se až dostanete nebo vyšplháte, tak prý jste pro společnost důležitější? Já třeba se s tím neztotožňuji. Mám jiné a své kritéria. Kdyby takový člověk byl na špičce trojúhelníku moci, a byl hajzl, kdyby to šlo, tak bych ho shodil dolů. Bohužel neumím čarovat. Podle toho, jak člověk stoupá nahoru většinou mění své chování. Dost lidí to neunese. Najednou si myslí, že zmoudřeli, že jejich inteligence se prudce zvýšila. Což je nesmysl, tu máme danou. Najednou jim okolí začíná lézt do zadku a oni si myslí, že mají patent na rozum. Nedělají přece chyby, jejich rozhodnutí jsou ta správná.
Vždy to ale není pravda. Jsou lidé, kteří mají přirozenou autoritu a nemusí dokazovat, že jsou důležití. Oni totiž důležití ve skutečnosti jsou. První dva roky v důchodu jsem pracoval v nemocnici jako obyčejný ošetřovatel. Skoro denně jsem potkával pana přednostu kliniky. Pan profesor byl ještě o 2 roky starší než já a než jsem stačil otevřít ústa na pozdrav, tak mě zdravil a popřál pěkný den. Uměl, a ještě měl pokoru. Byl laskavý k personálu, ale uměl i vyčinit. Tím to skončilo a jelo se dál. Naopak z mého známého se stal náměstek primátora, podřízení a podnikatelé, co měli z města zisk či nějaké pro ně výhody mu podlézali. Najednou si myslel, že je schopný. Byl průměrným učitelem, ale vždy byl na správném místě a ve straně, která byla u moci. Vyhrál konkurs na ředitele školy. Svými vědomostmi výběrovou komisi neohromil, ale většina členů měla od svých soukmenovců zadání, kdo to má vyhrát.
Vím, o čem mluvím. Jako krajský zastupitel jsem v takové komisi několikrát byl. Šlo o konkurz na ředitele středních škol v našem městě, které zřizuje kraj. Přišli za mnou lidé z vedení našeho města, že se na řediteli předem domluvíme. Poslal jsem je do háje. Vlastně někde jinde. Se mnou to neměli političtí hráči jednoduché. Řídil jsem se svým svědomím, proto jsem se z politiky pomalu vytratil. Říkám většinou to, co si myslím. Přímo a natvrdo. Mnohdy jsem narazil, ale spím minimálně 8 hodin denně. To jsem odbočil. Takže pan náměstek primátora dosazený tentokrát demokratickou stranou se celé volební období hřál na slunci a vychutnával svou důležitost. Po skončení mandátu po něm ani pes neštěkl. Stal se obyčejný důchodce. Nevýrazná osobnost. Nebo z učitelky se stala ředitelka školy. Za svou malou vnučkou jezdila 2 km MHD. Najednou nemohla. Co by si mysleli lidi, kdyby se s nimi tlačila ve veřejném dopravním prostředku? Je přece ředitelka velké školy!
Tak je to přece mezi lidmi od pradávna zařízeno. Bývaly doby, kdy i já jsem byl důležitý. S úsměvem vzpomínám, že to bylo už i za socialismu. Jako čerstvý absolvent odborné školy jsem byl jmenován šéfem mlýna. Pravidelně jsem byl zván na Výroční schůzi JZD a Dožínky. Byl jsem spolu se zemědělským tajemníkem OV KSČ nejvyšší V.I.P. On z titulu moci a já z ekonomických důvodů. Družstva mohla podnikat a část zisku si pro sebe mohla ponechat. Nebylo jim jedno, jestli jsou ve ztrátě jako ředitelům některých podniků. Existoval tehdy tak zvaný „Přímý výkup“, kdy mě jako zpracovateli potravin mohli prodat své výpěstky a já jsem jim dal víc peněz za dodané obilí než Výkup, s tím, že jsem měl surovinu od nich také levnější. Šlo to mimo Zemědělský nákup a zásobování, který si za skladování notně přirazil. Oba jsme byli spokojeni. Celou jejich úrodu jsem jim za 2 měsíce semlel. Vrátím se k té schůzi. Takový raut jste ještě neviděli. Měli výrobnu uzenin a lahůdek. To byly „socialistické delikatesy“. To se nám papalo. Bez kuřecího separátu, konzervantů (kyseliny benzoové, sorbové) jako dnes. Večer živá hudba, tanec. Já svobodný, dobrá partie a hezké družstevnice. Rád vzpomínám. Také jsme měli zvlášť místnost spolu s předsedou a vedením družstva oddělenou od obyčejných družstevníků.
Dnes se separuje mnohém více. Důležitých lidí přibývá. Vidíte to při sportovních utkáních, společenských akcích, mítincích, oslavách, otvírání nových objektů a dalších akcích. Všude mají místnosti s pohoštěním oddělené od plebsu. Já jako místní politik a vrchní rada orgánu státního dozoru jsem byl často na takové regionální akce často zván. Přiznám se, že mi tam nebylo moc příjemně. Většinou mě tam za sebe poslal můj ředitel nebo jako regionální politik jsem to nemohl odmítnout. Naopak je mi dobře mezi obyčejnými lidmi. Nemusím si dávat pozor na pusu a bát se toho, že když se rozjedu, tak to někdo proti mně využije.
