Jitka (66 let): Nesnáším, když mi cizí děti říkají „babičko“. Taky vám to vadí?

Jestliže ta paní má se svými kamarádkami v problému jasno, pak nevím, proč chce znát názory jiných. Jasně že babi, dědo, nám tak říkají i děti od sousedů :-)

Mi by to určitě nevadilo, mám ráda všechny děti, pokud nejsou nevychované.

Tohle naštěstí řešit nemusím, máme jednu vnučku, syn fungující manželství, dcera děti nechce. Taky by mě zajímalo jak té paní mají říkat a navíc mám dojem, že se svými dětmi nemá zrovna ideální vztahy. Třeba by jí vyhovovalo, kdyby jí říkaly (děti) třeba madam, nebo milostivá paní?

:-) To je tak, když se jeden zapomene zamknout na záchodě... :-)

Už jsem se dlouho nepřihlásila, ale názor Jitky z článku mi příjde natolik "mimo mísu", že se musím ozvat. Jitka myslí jen na sebe, jak ona se cítí, že ona nechce být babičkou cizích dětí. Napadlo ji někdy, jestli si ji děti mohly vybrat? Jestli jsou z ní nadšené? Ony totiž vzhledem ke svému věku a absolutní závislosti na rodičích nemají možnost výběru - jako naše Jitka. V utěšeném věku 66 let bych očekávala trošku nadhledu a otevřeného srdce vůči mláďatům, která sice nejsou pokrevně její, ale prostě do života ji tak nějak vstoupila. Jsem pyšnou babičkou tří vnoučat vlastních, několika nevlastních a jsem taky hodně ráda za svoji velkou rodinu. Příchozí vnoučata nepokrevní si mohou vybrat - jestli mi budou babi nebo křestním jménem - je to na nich. Ale za babi budu radši :)

Vše souvisí s nastavenými rodinnými tradicemi jak se již i zmínila paní O.Škopánová.

Nevadí. Už se tím smiřte. ?

A to má vyžeňené dítě říkat např. paní Nováková nebo hele?

Já jsem nabídla vnoučkovi od přítele, aby mi říkal teto (aby to pokrevní babičky neřešily). Říká mi teto, babi a taky babiteto a mně se to moc líbí :-).

V prvním manželství jsem vyvdala nevlastního syna. Když se mne ptal, jestli mi může říkat maminko ( chodil k nám jednou za čtrnáct dní), vysvětlila jsem mu, že maminku má, že by jí to bylo určitě líto, a mne by potěšilo, kdyby mi říkal teto. Protože maminka, táta, jsou opravdu jen jedna, jeden. Ale nevlastních vnoučat mám dost, i pravnuka. Těší mne, že mne berou jako babičku. Ony mne vzaly do rodiny, ne já je. Ony usoudily, že jim za to oslovení stojím. A já jsem za to ráda. Nejsem pro ně cizí paní, ale babička, na kterou se těší. A to ode mne nedostávají ani bonbóny a žádné sladkosti (kvůli vícečetným alergiím čtyřleté holčičky). Nebudou mi přece říkat paní!!!