Šok, úzkost, beznaděj, smutek, trápení, čekání, naděje, láska, štěstí. Tyto a mnohé další pocity jste intenzivně prožívala v posledních letech. V jakém stavu se vaše duše nachází dnes?
Každopádně jsem starší o 13 let. To je zase kus života, ve kterém se samozřejmě odehraje spousta věcí, více či méně očekávaných, překvapivých, chtěných či nechtěných, dobrých, nebo zlých. Nesou s sebou koktejl emocí, které postupem času ztrácejí na své síle, a to naštěstí. Jinak bychom tonuli v bezbřehém smutku, nebo se zalykali štěstím, místo abychom dále ochutnávali život a obohacovali se novými událostmi a zážitky a těšili se drobnými radostmi v přítomnosti. Řídím se tím a víceméně se mi to daří.
Před čtrnácti lety měl váš manžel těžký úraz na lyžích. Co se tehdy vlastně stalo?
Zamávala jsem tenkrát, v lednu 2009, na svého muže z okna na rozloučenou. Odjížděl se svými studenty na lyžařský výcvik do Alp. Těšil se. V jeho učitelské kariéře to bylo poprvé, co se jelo do "opravdových hor", navíc to bylo naposled před odchodem do důchodu. Ironie osudu. Ano, bylo to poprvé a naposled. O tři dny později přišla zpráva, že nešťastně upadl a leží v nemocnici v Salzburku. Celá nehoda začala postupně získávat jasnější obrysy. Musel být uveden do umělého spánku. Měl zlomený čtvrtý obratel krční páteře. Střepina obratle zranila míchu. Po několika dnech, stále ve spánku, byl převezen do ostravské fakultní nemocnice.
Bála jste se, že to nebude dobré, anebo jste věřila, že se z těžkého zranění vylíže?
Byl únor 2009. Nastal čas naděje i beznaděje. Postupně jsem se dovídala, co toto zranění s sebou nese. Mluvilo se stále častěji o ochrnutí všech čtyř končetin. Plíce samostatně nebyly schopny dýchání. Nedostávalo se nervových impulzů do vyměšovací soustavy. Paradoxně fungovala normálně "jen" hlava. My dva jsme neházeli flintu do žita. Vzájemně jsme si dodávali energii. Věřili v dobrý, nebo alespoň dostatečný závěr, teď už můžu říci, tragické události. Po roce úsilí lékařů, fyzioterapeutů, veškerého odborného personálu nemocnice a rehabilitačního ústavu a hlavně nezměrného odhodlání mého muže, bylo jasno. Do života se bude moci vrátit jen na vozíku ovládaného vlastní bradou. Domů se vrátil na pouhý týden. Objevily se zdravotní problémy spjaté s jeho žalostným stavem. Opět nemocnice, tentokráte už "jen" na přežití. Můj muž byl ochoten "přežívat" jen dočasně. Chtěl žít. A tak, aniž by byl zkusil jízdu na vozíku, nákladném a vybaveném jako malý automobil, odešel tam, kde mu jeho zraněné tělo nebude překážet.
Bylo vám 61 let, když jste ovdověla. Děti už byly dospělé, najednou jste byla doma sama. Co všechno se odehrává v mysli ženy, která náhle ztratí svého životního partnera?
Stala jsem se vdovou. Najednou mě bylo o "tu polovinu" méně. O tu drahou polovičku, jak s nadsázkou partneři často označují v konverzaci toho druhého. Není to nadsázka, je to tak. Po 41letém manželství a předchozím 4letém oťukávání se naráz ta jedna polovička ztratí. Jenže vy se té polovičky jen tak nechcete vzdát. Vidíte ho všude, budíte se do nového dne s nadějí, že tam je. Neumíte se smířit s představou, že už ho nikdy neuvidíte, nepromluvíte s ním. Pak chcete urychlit čas, aby už to tak strašně nebolelo. Zatím bolí, návaly pláče a vzlykání přicházejí bez upozornění. Kdekoliv, v tramvaji, ve třídě plné studentů, u jídla. Vyčerpávající a drásavá zkušenost. Hledáte stále nějakou činnost, abyste unikla. Naštěstí jsou tu dospělí synové, přátelé, známí na telefonu, televize. Utíkáte do vzpomínek, k fotkám, chcete se vracet na místa, kde jste byli spolu…
Vyrazila jste na některá z těch míst sama?
Naplánovala jsem si na léto pobyt u Jaderského moře. Jezdívali jsme tam s mužem poslední roky pravidelně, chtěla jsem si to oživit, být tam alespoň v myšlenkách s ním. Moře jako živel je kouzelné. Rozumí vám, utěší vás. Odejme smutky, dodá energii. Plavala jsem daleko, cítila jeho energii a sílu. Vyvzlykala jsem do vln všechnu nahromaděnou úzkost, smutek, beznaděj.
Předpokládám, že jste nechtěla zůstat dlouho sama…
Byl čas začít něco nového. V mém pojetí bylo "to nové" spjaté s nějakým mužem. Měla jsem muže po boku 45 let, nechtěla jsem zůstat sama. Odvážně jsem se vrhla na stránky seznamky. Absolvovala jsem pár konverzací a pár schůzek. Domů jsem z nich přicházela opět s pláčem. Tak jsem si přece svůj život nepředstavovala! Po večerech jsem vysedávala u počítače a hledala vhodný "objekt". Chvílemi jsem měla pocit, že potřebuji absolutní změnu, zabrousila jsem i do seznamek pro Francouze, chtěla odjet s nějakým chlápkem do Španělska. Co všechno nezplodí smutkem churavá mysl.
Ale pak jste našla…
Naštěstí mi přišel pod ruku nenápadný inzerát a byla ruka v rukávě. Nebyl to ani Francouz, ani dobrodruh. Obyčejný, sympatický mužský z Frýdku-Místku.
Tušila jste, že by to mohlo být ono? Že jste možná narazila na člověka, který bude vaším novým životním partnerem?
Hned při prvním setkání jsme si padli do oka a pořádně to mezi námi zajiskřilo. Ještě před nedávnem jsem si neuměla představit, že je na "stará kolena" něco takového možné. Zamilovala jsem se jako kdysi, když mi bylo 16. Teď mi bylo 61. Nebyl v tom žádný rozdíl. Následovaly společné Vánoce, víkendy, roztrhl se pytel s výlety a v červnu jsme letěli do Paříže. Stále zamilovaní až po uši, už jsme tušili, že bychom v tom mohli pokračovat nadále. V cestě nebyly žádné překážky, všichni kolem nám přáli a byli rádi, že jsme se našli.
Jak dlouho jste tedy už spolu?
Na podzim uplynulo 12 let, co jsme se seznámili. Naučili jsme se spolu být, i když to, jako ostatně v každém vztahu, občas zabouří. Důležité je, že jsme v sobě našli partnery pro každodenní život i pro volný čas.
A ten určitě hodně trávíte na cestách, je to tak?
Ano, rádi se vydáváme na cesty po Česku i zahraničí, a to zcela ve své režii. Já jsem hlavní organizátor, Olda je hlavní řidič. Jezdíme totiž autem na místa, která sami naplánujeme, často tam, kam by nás žádná cestovní kancelář nevzala. Dokázala jsem probudit ve svém partnerovi lásku nejen k Paříži, ale k celé Francii, což jsem si nedovedla představit. Proto se do Francie stále vracíme, vždycky ovšem na nová místa. Naposledy to byla cesta v červnu minulého roku, o jejímž průběhu jsem psala na téma Místo mého srdce. Poznali jsme spolu taky Andaluzii ve Španělsku, Toskánsko v Itálii, Jadran v Pule na Istrii a taky Česko křížem krážem. Pokud netrávíme sezónu na chalupě v Beskydech, jezdíme na výlety a za přáteli na jejich chalupy. Ale máme rádi i domácí zázemí, která máme hned dvě, protože jsme se, myslím velmi rozumně, rozhodli, nejít pod jednu střechu a být si tak stále trochu vzácní.
Jaké máte plány na letošní léto?
Letos musíme obnovit zásoby energie a poopravit chybičky na zdraví. Jestli se to podaří, vyrazíme nicméně na zotavenou k oblíbenému moři na Istrii, tentokráte do městečka Rovinj, které slibuje bezchybnou dovolenou. Nicméně věřím, že ještě i další roky budou příznivé pro naše dobrodružné cestování. Vždyť jsme toho ještě tolik neviděli!
Co byste poradila ženám, vdovám, které váhají s hledáním nového partnera?
Když se ohlédnu zpátky, neměnila bych. Jsem ráda, že jsem si zvolila cestu ve dvou a nezůstala sama. Myslím, že ani pro náš "velmi" dospělý věk není řešení "sedávat v koutě". Tam nás opravdu nikdo nehledá, ani nenajde. A pak, ve dvou se to vždy lépe táhne. Jste dva na radost, starost, nakonec si můžete společně postěžovat a možná i poplakat. Dokonce můžete společně zavzpomínat i na partnery, kteří už s vámi nemohou být. Nejhorší je obklopit se samotou, propadnout sebelitování a přežívat jaksi čas, který bychom si mohli nádherně užívat. Je třeba trochu riskovat a nesázet vše na jednu kartu.
