Kdo žije podle představ druhých, bývá na konci života nespokojený
Ilustrační foto: Pexels

Kdo žije podle představ druhých, bývá na konci života nespokojený

28. 4. 2023

Žil jsem tak, jak ode mě ostatní očekávali, ne tak, jak bych sám chtěl. Tuto větu ve stáří říká mnoho lidí. Nebo si něco takového myslí. Zatímco v mládí měli pocit, že je správné se přizpůsobit, s přibývajícími roky se více kloní k individualismu, ba až sobectví.

Zdravotní sestra Bronnie Wareová pečovala o staré lidi a často si povídala s těmi, kteří už věděli, že se jejich život chýlí ke konci. Poté napsala knihu s názvem Čeho na smrtelné posteli lidé nejvíce litují. Stala se bestsellerem v řadě zemí světa. Zdaleka totiž nejde o pochmurné čtení. „Chtěla jsem lidem naznačit, co můžeme ve svým životech změnit, abychom nakonec nelitovali toho, co jsme neudělali, nestihli,“ uvedla autorka. Nejčastější věc, kterou lidé v knize zmiňují? Tak je to toto:

Kéž bych měl odvahu žít život podle svých vlastních představ a ne takový, jaký ode mě ostatní očekávali.

„Lidé velmi často poukazují na to, že místo na sebe hleděli neustále na své nejbližší. Svůj život směřovali podle představ druhých, ať už to byli jejich partneři, příbuzní, rodiče, šéfové, kolegové, obchodní partneři, místo toho, aby upřednostnili své vlastní tužby a přání,“ tvrdí autorka bestselleru.

Znají to zejména dámy, které se dostaly do vyššího věku a tak trochu bilancují, porovnávají své mládí s tím, jaké prožívají slečny a mladé ženy nyní.

„Neustále jsem slyšela, co musím a nesmím,“ říká pětaosmdesátiletá Dagmar. „Mládí v padesátých letech bylo strašné, pocházela jsem z rodiny, která vlastnila hospodářství, takže jsem byla označena za dceru kulaka a o vše jsme přišli. Dětství jsem tedy prožila tak, že jsem musela pomáhat na poli a s dobytkem, později jsem zase od rodičů slýchala, že o ničem nesmím mluvit, že se musím přizpůsobit nové době a nedělat problémy. Navíc jsem pak měla poměrně despotického manžela, ale vůbec mě nenapadlo, že bych ho třeba mohla opustit. Maminka říkala, že žena holt musí v životě něco vydržet a já tomu celý život věřila,“ vypráví.

Říká, že závidí dnešních mladým ženám jejich možnosti, odvahu, sebevědomí. „I když na druhé straně mám pocit, že se rozvádějí kvůli kdejaké hlouposti a že právě manželství je prostor, kde by lidé měli brát ohled na druhé, tedy na děti, na partnera, přizpůsobit se a nebýt sobečtí,“ přemítá.

Sobectví. To je slovo, které má negativní význam, nicméně trochu sobectví by si člověk v životě ponechávat měl. Zdravá dávka sobectví totiž člověku umožňuje umět myslet na sebe, pouštět si do života příjemné věci, dělat si čas na vzdělání, na cestování, na cokoli, co mu činí dobře.

„Musíme Pepovi udělat tu oslavu, je nejvyšší čas se sejít a vše domluvit,“ řekla nedávno pětapadesátiletá Julie Janě, manželce svého bratra, kterému zanedlouho bude šedesát.

„Hele, Pepovi se do oslavy moc nechce a mě taky ne. Asi to necháme na léto, sejdeme se jen rodina u nás na chalupě, budeme grilovat, prostě v klidu, v pohodě.“

„No to ne. Chlapi se vždy tváří, že se jim nechce a pak jsou rádi, jen to za ně my holky musíme zorganizovat. Musíš objednat sál, nás bude kolem dvaceti, když připočítám vás, tak je to přes třicet lidí. A taky si musíme říct, co vezmeme k jídlu a pití v restauraci a co přineseme my. Hospodský souhlasí, jen mu musíme co nejdříve říct, jak to přesně bude a zaplatit pronájem.“

„My v téhle době nebudeme vyhazovat peníze za pronájem sálu. Jasně, že Pepovi je vše v podstatě jedno a když mu řeknu, že bude oslava, tak přijde. Ale já tu oslavu nechci a jemu organizovat život nebudu. Prostě tu šedesátku nebudeme slavit v tak velkém stylu,  jako se ve vaší rodině kulatiny obvykle slaví.“

No co myslíte? Jaké byly následky? Kruté. Jana je v rodině označená za lakomého sobce, který odmítá respektovat tradice. Ona naopak tvrdí, že ji organizování rodinných oslav vyčerpávalo, jejího muže nebavilo a ve výsledku se shodli, že jde jen o vyhazování peněz. „Jenže jsem je celý život dělala, protože mi okolí tvrdilo, že to tak musí být. Plnila jsem představy rodiny, ale mé představy ne,“ říká.

Mnozí lidé se ve vyšším věku začnou věnovat koníčkům, zájmům, sportu či vzdělávání.  Mnozí právě proto, že na to dříve neměli čas, protože se starali o děti, pracovali, budovali domovy, firmy. A časem zjistili, že vlastně v životě nemají nic, co by jim osobně dělalo radost.

„Jedna paní mi vyprávěla, že jí kdysi maminka i sestra řekly, že je hloupá a že rozhodně není typ, který by měl studovat. Vyučila se, celý život dělala prodavačku ve venkovském krámku s potravinami, vychovala tři děti. V penzi začala chodit na angličtinu a během deseti let se ji naučila tak perfektně, že je schopná mluvit stejně jako lidé, kteří se jí učili od mládí. Je jednoznačně talent na jazyky. Kdyby žila v jiném prostředí, mez jinými lidmi a nedala na názory druhých, mohla mít úplně jiný životní příběh, ale ona se ještě teď stále podceňuje, říká, že anglicky v podstatě neumí, že se tím jen tak baví,“ vypráví terapeutka Jana Novotná.

To, že někdo žije výhradně podle představ druhých, se projevuje různými způsoby.

Jde o případy, kdy se ženy vdaly velmi mladé a hned měly dítě, protože prostě ze všech strany slyšely věty typu: A co ty, ty nikoho nemáš? Abys nepřebrala! No jo, ty čekáš na prince, ale pozor, ti už nejsou…. Podívej, Maruška už má miminko, a co ty, proč stále nemáš vážnou známost, když už je ti dvacet?

Jde o případy, kdy dítě studuje obor, který ho vůbec nebaví, nejde mu, ale rodiče na něm trvají.

Nebo se jedná o případy, kdy žena či muž žijí život podle představ svého partnera, třeba tráví víkendy jízdou na kole v horách, přestože kolo ani hory nesnášejí.

Jde ale i o zdánlivě banální případy, kdy patnáctileté dívce někdo řekl, že má velký zadek a proto nesmí nosit obepnuté kalhoty, a tak je celý život nenosí, přestože ve skutečnosti má hezkou postavu.

„Když dovolíte, aby lidé svými soudy ovlivňovali váš život, ztrácíte duševní sílu, kterou potřebujete, abyste žila podle svých přestav,“ uvedla psychoterapeutka Amy Morinová, autorka další knihy, která se tímto tématem zabývá a nazývá se Třináct věcí, které silní lidé rozhodně nedělají.

Jako příklad v ní uvádí, že mnozí lidé si stěžují, co všechno musejí udělat. Ano, je to známý pocit, člověk ráno vstane a má před sebou tolik úkolů, až je z toho předem unavený. Paradoxně to říkají i lidé, kteří jsou v penzi nebo kteří ještě pracují, ale mají velké, dospělé děti.

Umět povinnosti delegovat na někoho jiného a nevytvářet si v životě pocit, že vše leží jen na nás, je jeden z důležitých kroků. Kroků na cestě vedoucí k tomu, že nikdy nebudeme mít pocit, že jsme v životě dělali především věci, které od nás byly očekávány, ale vůbec nás nebavily a nepřinášely nám radost.

 

 

psychika životní styl
Hodnocení:
(4.9 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Mám známé i přátele, známe se spoustu let, naše děti chodily spolu do školky, školy a stavěly se poté na vlastní nohy, takže na vesnici toho víme o sobě hodně. Kdybych si udělala v duchu zhodnocení, od žádné mámy a táty a dokonce ani od jejich rodičů jsem neslyšela nářky a stěžování na život, že kvůli tomu a tomu a tamtomu, neměli na sebe čas a nemohli si udělat radost. Ten běh života bereme jako běžné prožívání a vlastně kdo měl za mlada koníčky, má je i teď. A kdo neměl žádné, ten se nudí i teď. A s tím vzorcem máte pane Vrbo naprostou pravdu.
Jitka Caklová
No, jelikož mám ještě 30 let života před sebou, tak na nespokojenost na "konci života" mám ještě čas. A i kdybych do rána měla umřít, tak vím, že jdu do lepšího a ničeho nebudu litovat :-) :-) :-)
Martin Vrba
"Žil jsem tak, jak ode mě ostatní očekávali, ne tak, jak bych sám chtěl". Jo - to si ale může "pindat" každý, my to nemáme jak ověřit. Může to dokonce o sobě prohlašovat sobec, který se jen vezl a zatěžoval své okolí, své děti zanedbával a na stáří se od nich nechal živit a ještě si pak postěžuje, že jen pro ně žil. Ti, kteří se v životě většinou rozdali okolí, tak si nestěžují, protože jen opakují dobrovolně vzorec v čem vyrostli, co zažili u svých rodičů a věří, že v tom budou jejich děti a vnuci pokračovat.
Oldřich Čepelka
Dodal bych: Když to zjednodušíme, tak jsou lidé, kteří jsou v životě motivováni převážně vlastními pohnutkami a zájmy. Mohou to být introverti i společenští tvorové, sobci i dobří pečovatelé apod. A mohou být ve stáří se svým životem spokojeni – anebo nespokojeni, když měli větší ambice, než čeho dosáhli a co prožili. Kdežto jiní jsou motivováni především svým okolím – příbuznými, požadavky zaměstnání, médii. I ti mohou prožívat spokojený život a stáří, čerpali však pohnutky ze světa kolem sebe. A není to rozdílem mezi muži a ženami. Jo, typický chlap chce vidět výsledek a hledá řešení, nechce si „jen tak popovídat“ a diví se, proč je s ním žena nespokojena. Ženy spíš potřebují sdílet emoce, obavy, naděje a od toho mají mít kamarádky, ne manžela  Čili někteří muži udělají mnoho práce, protože chtějí a zčásti se to kryje s tím, co chce žena. A jiní muži udělají mnoho práce, když je k tomu žena (nebo vedoucí atd.) přistrčí. A pak jsou ti, se kterými nehnete, jsou dost imunní vůči požadavkům okolí a přitom v sobě žádnou ambici necítí. Mezi ženami ale najdete podobné typy taky.
Lenka Kočandrlová
Mezi lety 1986 a 2014 jsem neustále dělala hlavně věci,co se muselo udělat.Od té doby ( v důchodu) dělám jen to,co opravdu já sama chci dělat ! Někdy nedělám nic , ale dělám to s radostí.
Marie Faldynová
Každý máme k něčemu sklony. Někdo se už jako dítě umí prosadit a někdo to nedokáže ani jako dospělý. Nás se nikdo neptal, jestli nás baví šít a plést na děti a zavařovat kompoty. Mě to na štěstí bavilo. takže nehloubám nad tím, že jsem se nadřela, ale vzpomínám, jak se mi to povedlo. Maminka mé kamarádky v sobotu prala a v neděli žehlila, nevytáhla paty z domu a já věděla, že takhle to nechci. Vždycky jsem si udělala čas na něco, co mne bavilo.
Miloslava Richterová
Jitko, vím, že stavět je dřina, vztahovala jsem to k té větě v textu, že bych z toho ve výsledku měla radost, že jsem to dokázala, tak i starat se o děti neznamená neprožívat s nimi hezké chvíle, i když to bylo náročné, bez toho to nejde, že je z čeho se na konci života radovat. A i po osamostatnění dětí ještě kus života pro něco pěkného zbývá a ne jen říkat, já jsem tehdy a tehdy pořád něco musela.
Jitka Caklová
To ano, jen na to umět přijít včas. Někdy stačí na poslední chvíli :-)
Jiří Dostal
:-) Kdo neuměl stavět na pohyblivých píscích, mohl to zkusit na skále, svobody volby je v životě zpravidla dost :-)
Jitka Caklová
Já vím, jednou by to stačilo :-) :-) :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.