Pro letošní Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka připravila originální skladbu pro sólový klarinet Lipové listí (Linden Leaves).
Jaké postavení má v dnešní společnosti vážná hudba?
To je zajímavá otázka. Někdy se mě ptají, jak je na tom soudobá vážná hudba nebo experimentální hudba. Vážná hudba, domnívám se, je obecně mnohem více poslouchaná než dříve. V internetovém prostředí je k dispozici mnoho nahrávek a lidé tak mohou poslouchat ze sluchátek svých chytrých telefonů, při jízdě autem, hojně sledují vybrané hudební platformy i rozhlasové stanice. Jak říkám, vážná hudba se stále těší oblibě.
Jste hudební skladatelka. Zajímalo by mě, zda své budoucí skladby slyšíte v hlavě a kam chodíte pro inspiraci...
Zúročuji především svoje celoživotní zkušenosti. Každého tvůrce ovlivňuje všechno, co zažívá. Vážná i lidová hudba, která nás obklopuje od dětských let, nás spoluutváří. Během studií jsem procházela moderní experimentální hudbou a dnes se snažím ohlížet se i do jiných stylů a žánrů. Kompozici jsem vystudovala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, potom jsem absolvovala již zmíněnou pražskou HAMU a šest let jsem strávila studiem elektro - akustické hudby ve Vídni. Pro skladatele je podle mého názoru důležitá i teoretická průprava.
Jste pedagožkou na pražské HAMU. Co učíte?
Působím tam již deset let a po získání doktorátu v oboru Hudební režie tento obor také vyučuji. Kromě toho, že jsem vystudovala hudební kompozici, jsem se celoživotně věnovala současně hudební režii. K hudbě tedy i k hudební režii mě nasměrovali rodiče. A bylo to dobře, protože skladatelé se živí všelijak. Je to unikátní, když se skladatel věnuje svému poslání po celý život. Po dlouhých letech působení na volné noze, jsem dospěla k názoru, že mám co předat mladším kolegům v oblasti hudební režie a začala jsem se věnovat pedagogice.
Co vlastně dělá hudební režisér?
Pracuje především s nahrávacím týmem a hudebníky ve zvukovém studiu. Je to o komunikaci s lidmi, jimž jste partnerem a do jisté míry i zárukou kvality nahrávky.
Jaké uplatnění mají absolventi hudební režie?
Velké příležitosti jim nabízejí státní instituce jako je Český rozhlas nebo Česká televize. Pak je tady řada privátních studií a stejně tak se i oni sami mohou stát podnikateli a provozovat vlastní studio. Vzniká velké množství hudebních projektů a snímků. Myslím si, že by jejich tvůrci měli být vyškolení lidé.
Kde můžeme zaznamenat Vaši zřetelnou stopu?
Dlouhá léta jsem spolupracovala s Českým národním symfonickým orchestrem a občas s ním jako režisérka spolupracuji dodnes. Měla jsem šanci natočit s dirigentem Liborem Peškem Mahlerovy symfonie. To je velký milník v mém životě. Spolupracovala jsem také s Českou filharmonií či se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Musím vzpomenout i na nahrávání s Janáčkovo filharmonií v rodné Ostravě. Zajímavé projekty jsem absolvovala i s Plzeňskou filharmonií.
Koho z hudebních skladatelů považujete za svůj vzor?
Je jich hodně. Neopomínám ani romantiky, kteří povznesli českou kulturu v evropském kontextu. Z období 20. století si nejvíce považuji dílo Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů.
Byla jste požádána, abyste letos složila skladbu pro Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka. Skladba se jmenuje Lipové listí. Čím je inspirována?
Je inspirována symbolem českého národa – lipovým listem, respektive stromem lípou. Je to zároveň symbol naší krajiny, tvar korun stromů zvýrazňuje ráz české krajiny. Měli jsme lípu na zahradě v Beskydech a mohla jsem tak sledovat její proměnu během všech ročních období. Strom, svým zvukem, šustěním listí nebo zpěvem ptáků či bzukotem včel, se stal mojí múzou, inspirací. Chtěla jsem jako skladatelka tyto vjemy přenést do hudby a doufám, že se mi to podařilo.
Pro který nástroj je skladba určena?
Je to skladba pro sólový klarinet. Volba byla takto zamýšlená a určená pro mého kolegu, vynikajícího klarinetistu Karla Dohnala. Pro něho jsem to psala a jsem z této spolupráce šťastná. Z toho má skladatel největší radost, když interpret ztvární jeho práci.
V hudebním světě jste známá pod jménem Smejkalová. Ve světě pedagogickém a občanském jste Stejskalová...
Ano, hudební kompozici jsem vystudovala ještě pod rodným jménem Smejkalová. Proto ho používám mezi skladateli a autory. Jako režisérka a vyučující jsem známá pod jménem Stejskalová. Snažím se to dodržovat.
Na čem právě pracujete jako režisérka?
Mám staronovou spolupráci s Českým rozhlasem, kde externě pracuji pro stanici Vltava. Měla jsem tam hned po studiích několikaměsíční stáž. Nyní jsem se tam vrátila po pár dekádách, naplňuje mě to zvláštními pocity. Na HAMU je moje činnost spojena s výukou hudební režie. Pracuji se studenty ve Zvukovém studiu HAMU. Ostatně práci našich studentů a pedagogů může veřejnost posoudit při pravidelných akcích, které se konají v sále Bohuslava Martinů, nahrávky se občas vyskytnou i v různých vysíláních. Byla bych ráda, kdyby se podařilo prezentace studentských prací zpravidelnit.
K hudbě Vás přivedli rodiče. Vedete tímto směrem své potomky i Vy?
My jsme doma muzicírovali poměrně často. Tatínek hrál na housle, maminka na klavír, bratr na housle a já na klavír. Na společné rodinné hraní vzpomínám velmi ráda. Dcera je starší a je nadaná jak v oblasti hudby tak i v oblasti výtvarného umění. Ale studovat na konzervatoř se nevydala. Syn je mladší a jeho směrování v životě není ještě prozatím rozhodnuto. Myslím, že rodiče by měli dětem vytvořit co nejlepší podmínky pro rozvoj jejich zájmů a zálib, ale rozhodnutí musí být na nich samotných. Nerada bych, aby děti plnily naše sny za každou cenu.
Kromě vlastních profesních aktivit, řídíte také amatérský pěvecký soubor...
Stalo se to, když děti byly malé a trávili jsme společně mnoho času na chalupě u Votic. Tehdy jsme založili Ratměřický pěvecký sbor Jordánek a letos slavíme desáté výročí. Postupně se sbor rozrůstal až do počtu asi dvacet lidí, přičemž jeho věková struktura je od dětí až po seniory. Našim věrným spolupracovníkem je ratměřický varhaník Jaromír Coufalík, s nímž vystupujeme v místním kostele svatého Havla. Máme nacvičeno již na padesát skladeb, a snažíme se publiku nabízet stále něco nového.
Myslíte si, že platí heslo Co Čech to muzikant?
Mohlo by platit. I když jsem si při práci na Základní umělecké škole ve Voticích uvědomila, že například zpěv se z rodin stále více vytrácí. To je mi líto. Mohou za to podle mého bohužel ty všudypřítomné nahrávky. Ty nás učí hudbu přijímat, ale ne ji aktivně provozovat. Děti musí mít štěstí už na rodiče, potom na učitelky v mateřské škole, aby je vedly k hudebnímu prožitku a zpěvu.
Hudební skladatelka a pedagožka
Sylva Smejkalová. FOTO: Petr Skupien
