Vlasta (82 let): Říkají mi sluníčko a já lituju, že jsem nebyla sobecká

Milá paní, naprosto vás chápu. A ta předposlední věta - to sluníčko naše a ty košíky, tak to bych asi také, skutečně, dost dlouho rozdýchávala.

Myslím si, že každý i domově s pečovatelskou službou může si dělat co chce a nemusí se zúčastňovat různých seancí. To bych tak nechtěl a rázně bych jim to sdělil. Nazdar

Přišije knoflík.... skočilo mi samo Prosinec....

E.Kopecká : Prosinec knoflík, to je úplně básnický obrat,avšak málo srozumitelný. 00:36

Zkrátka, "není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem".

Vždycky jsem byla sama, neboť jsem do žádné "škatulky nezapadala" a domnívala se že zadružením-se do íčka něco změním. V roce 2015 jsme s manželem zorganizovali setkání v Doksech a bylo to dost náročné. Smršť kritiky, hlavně od některých, kteří tam vůbec nebyli, jsem si zřejmě zasloužila. Nepoučila jsem se a uspořádala ještě několik menších v Českém ráji. Druhé velké setkání v Sedmihorkách, po první části příprav a dojednávání, jsem raději vzdala. Dnes jsem ze stejného důvodu opět sama, nikoliv však osamělá, jako před lety. "Člověk je jako kniha, podle obalu nepoznáš, co má uvnitř."

Aj aj, také jsem sama sobě nejlepším společníkem . Společnost jiných mám ráda, ale jen na chvíli.

A ty chyby a nesmysly při psaní mobilem....to je náš bonus. Můžeme si bystřit hlavy, co tím chtěl básník říci.

Čtu si tady reakce...jinak děkuji, paní Caklová, ani jsem tu svou reakci moc nepromýšlela, a napsala, jak jsem cítila....a připomněly mi, jak se dcera na základě chtěla zapojit do skautské organizace. Podpořila jsem ji, zajímala ji příroda, byla pro takové zdravé vztahy mezi dětmi, povídaly jsme si o téhle problematice....ovšem narazily jsme hned zpočátku. Zapálená vedoucí oddílu nám vše objasnila, co se dělá, kam se jezdí, a právě v tom měsíci měly holky něco ušít. Už nevím, co to bylo, něco užitečného, ta věc se pak měla k něčemu využít. Dcera..tehdy asi desetiletá...na rovinu řekla, já šít neumím. No může ti trochu maminka pomoct. Maminka je takové dřevo na ruční práce, že je ráda, že prosinec knoflík....pomyslela jsem si, když mi to dcera vyprávěla. Tak jsme se spolu o tom bavily, a došly k názoru, že i kdybych to za ní ušila, kdyby h to tedy uměla, že to snad není o tom, aby všechny holky dostaly povinný ukoltohoto typu? Nevím, jak se s tím popasovaly ostatní holčičky, ale na přísné opakované TO TEDY NEMŮŽEŠ CHODIT, KDYŽ TO NEUŠIJEŠ, dcera řekla, ano, to chodit nemůžu, a skončila, ještě než začala. Není to k tématu, ale je to o té stádnosti. I ve skupině stejných lidí mohou mít jedinci rozdílné názory a měly by ty názory být respektovány. Nemusí každý dělat přece totéž. A nevylučuje to, že si nebude rozumět s ostatními. Je to potíž, když někdo z rodiny onemocní či zestárne a potřebuje častěji pomoct. U pracujících je i půl hodina cesty dost. Než k babičce dojedu či dojdu a než se vrátím. Chvíli posedim, popovídám, poklidím,nakoupím, a jsou z toho třeba dvě tři hodiny. Doma rodina, domácí práce. Cesta do mojí práce a zpátky, k tomu celá pracovní doba, taky někdy člověk musí spát. Řekla bych, že ...a aspoň to vidím u několika známých a kolegyň....lidi dneska myslí docela dopředu. Takže když je ta možnost, vymění být. Koukají babičce do okna v protější ulici, nebo ji mají v přízemí. Uloží našetřené peníze do koupě bytu pro své dospělé dítě. A jsou si užiteční navzájem. Matka přiběhne mladým ohlídat spící miminko, když jdou do kina a mladí zaběhnout s nákupem cestou z práce. Sama vím, jaké to je, pomáhat starému člověku, který bydlí tři kilometry ode mě. Tedy pěšky nebo autobus. Dneska už bych to asi nezvládla, x krát týdně...

Paní Křapová, vím, že dnes se jedná s klientem, je to zákazník, který si platí služby, samozřejmě jsem se s tím setkala. Klienti, zní mi to studeně, obchodně, zůstala bych prostě u obyvatelé DD jako dřív, sama to píšete.