Vlasta (82 let): Říkají mi sluníčko a já lituju, že jsem nebyla sobecká

Díky za článek na zamyšlení, možná se paní Vlastě jen nepodařilo vybrat ten správný DD, kde by uměli přihlédnout k individuálním potřebám člověka. Věřím, že většinou to ale takto chodí.

Děkuji za článek. Pro mě přínosný. Jsem také spíše samotářka, i když zatím spokojená ve dvou.

Vlasto, jsem na tom podobně, po hlavě by mě pohladila jenom jednou. Nesnáším, když mi někdo organizuje život a už vůbec ne příkazy a zákazy. Na tohle radši ani nebudu myslet. Ale musím si to zapamatovat, kdyby mě nedej bože, něco podobného napadlo. Máte jen dvě možnosti, buď si zvyknout, nebo odejít. Vlastně ještě jednu vymezit těm sestrám prostor, kam mohou zajít a domluvit se s nimi. Tedy pokud jsou schopné to respektovat.

Pro mě je takovým, vzdáleně přirovnáním, íčko. Jsem samotářka, ale naštěstí nemusím soutěžit v různých soutěžích, chodit "do stovky", prostě jen mohu paralelně s íčkem žít svůj život, jak to vyhovuje mně. Pouze s tím rozdílem, že za tyto služby nemusím přímo platit. Z článku mi vyplývá, že ne vždy štěstí přeje připraveným.

Měla bych stejný problém jako paní Vlasta . Žiji sama s pejskem a kočičkou , jsem pánem svého času , dělám si co chci , kdy chci , jak chci . Těžce bych se přizpůsobila nějakému stereotypu a společné aktivity a zábavy když někdo pískne bych nedala . Mám ráda svůj klid , ale bůh ví co přijde a kde skončím .

Tak to hlazení po hlavě je, jako by Vám říkala, ,, mlč, dementní hlupačko, my víme nejlépe, co je pro tebe nejlepší”. Ale i vzhledem k tomu, že si připlácíte jednolůžkový pokoj bych řekla, že byste se měla ohradit a s i pomocí rodiny si vymoci, to, co vyhovuje Vám, oni pro Vás nedělají žádnou charitu, Vy si to platíte. Skutečně tyto informace mnou otřásly, připomíná mi to film Přelet nad kukaččím hnízdem.

No, taky bych to nesnesl, aby mě někdo cizí organizoval. Úplně stačí manželka. :-) Snad to takhle ještě dlouho vydrží. Stačí mi okolo DD denně chodit.

Chtěla bych moc poděkovat paní Vlastě za její upřímné vyznání. Mám stejné myšlenky jako ona, jsem o trochu mladší, je mi 70 let a často uvažuji o tom, abych nebyla dětem na obtíž a jestli nemám odejít do domova důchodců.. Zatím žiji sama ve zděné chatce přizpůsobené trvalému bydlení, topení propanem, v krásné přírodě u lesa a jsem tu moc spokojená. A hlavně mám takovou nezávislou povahu a obávám se právě toho organizování času a zábavy ve velkém a nucení do aktivit, které člověka nezajímají.. Článek mi pomohl v tom, že se budu ještě více snažit vydržet tady postarat se sama o sebe, i když mám artrozu 3. st v obou kolenech i ramenou. Ráda bych i paní Vlastě napsala, kdyby měla zájem. Zatím jí přeji, aby se pokusila vysvětlit aktivním pečovatelkám, že si starší člověk chce dělat věci po svém, i když je odkázán na fyzickou pomoc. Já to taky mým dětem musím vysvětlovat, že odchodem do důchodu člověk přece najednou nezblbnul, ale že ubývají spíše fyzické síly.

Tak zcela výjmečně musím reagovat a věřím, že autorka si to přečte. Možná je můj pohled jiný z důvodu několika generačního rozdílu. Hádám, že jsem zde nejmladším pravidelným čtenářem, ale když mě bylo vždy s babičkami a dědečky nejlépe (neberte to ve zlém). :-) U nás například existují 3 varianty domovů pro seniory. Jeden kde jsou opravdu už lidé nemocní a slabí o které je třeba se denně starat. Druhý který popisujete vy a třetí? Třetí je vlastně takový panelový dům nebo bytovka kde je dole kancelář naší charity. Lidé si můžou domluvit na určitý čas v týdnu paní, která jim pomůže, uklidí nebo s nimi zajede na nákup, ale jinak si žijí po svém ve vlastním 1+ KK. Zkuste se podívat na internetu a najít si takový domeček. Třeba by v něm byl někdo kdo se do Vašeho DD nemůže dostat a rád by si to vyměnil a vy by jste měla svůj klid a zároveň i péči kdyby bylo potřeba. Jinak opět možná za to může mládí a má profese, ale zkuste si domluvit schůzku s patí ředitelkou. Opravdu formální setkání v kanceláři kde ji klidně popište svůj problém a postoj k životu. Věřím, že to nevezme zle a třeba se budete divit, že i ten rozhlas půjde vypnout a počet návštěv na pokoj snížit. Přeci jsme všichni individuální a co si budem povídat v tomhle případě jste i vy takovým zaměstnavatelem personálu. :-) Příjde mi, že je škoda žít nešťastně, když můžete žít šťastně. Ono už v Homolcích říkal děda Homolka: I když ten život stojí za ho***, přece je krásnej!

Konecne nekdo napsal to ceho se bojim i kdyz mam uz 16 let zadost do DD, no jak se to vezme je to berlicka kdybych uz nebyla sobestacna, zatim skoro vsechno zvladam bez pomoci ale nejsem druzny clovek, mam rada svuj klid, uzivam si samotu u pocitace, to respektuje i muj manzel, ten ma hruzu z jednostranne stravy a ma duvod, v DD pracoval a chodil na obedy, kdyz prisel domu a nahlidl do hrncu tak mu svitili oci blahem.