Vlasta (82 let): Říkají mi sluníčko a já lituju, že jsem nebyla sobecká

U nás máme Dům s pečovatelskou službou. Samostatné byty a kancelář s pečovatelkami. Na aktivity se obyvatelky domlouvají, kdo chce, účastní se. Ono je to těžké, paní si stěžuje, že jí pořád někdo votravuje - ale jak chcete jinak zajistit péči, než mít přehled, co ten člověk dělá a co potřebuje? Kdyby jí nechali omylem ležet po pádu na podlaze, dá je k soudu za to, že se o ni nestarají.

Také děkuji paní Vlastě za popis vlastních pocitů.Byla bych na tom úplně stejně.Shodou okolností mám ted kamarádku v podobném zařízení,na pokoji jsou tři,denní režim dost podobný,to si nedovedu vůbec představit.A to jí rodina musí ještě přispívat na úhradu pobytu.Když jsem byla před časem několik dní v nemocnici,tak jsme byly na pokoji čtyři,to se ale dalo vydržet s vidinou návratu domů.Je mě téměř 81 let a jsem štastná,že mohu ještě "kopnout motykou a unést kufr na dovolenou",i když motyka je už vylehčená/fis..rs/ a v kufru nejnutnější věci.

Děkuji pisatelce za pravdivé vyjádření svých pocitů. Úplně ji chápu, I moje maminka je silný introvert, v DD není spokojena, bohužel.

Děkuji vám. Teprve mi dochází, proč se mamince nelíbilo v domově seniorů, když tam byli hodní a měla tam dost známých a spolužáků. Ale byla také samotářka a neměla ráda organizovanou činnost. Sama už začínám přemýšlet nad budoucností, děti jsou daleko. Určitě by mne taky dráždila ta " dobře míněna organizovaná nesvéprávnost."

Po přečtení Vašeho článku jsem se znovu přesvědčila,jaké jsem měla umístěním do zdejšího Domu s pečovatelskou službou štěstí. Píši o tom ve svém článku z ledna 2023 a vše je stále skvělé. Určitě bych se na Vašem místě poradila s rodinou a věřím, že by se jejich rozhovorem s vedením domova hodně zlepšilo. To Vám ze srdce přeji.

Jistě, doma je doma. Dokud to aspoň trochu jde s pomocí rodiny, případně terénní pečovatelské služby, tak je volba jasná ... Ale, co když už to nestačí, je potřeba celodenní pomoc, např. u onemocnění Parkinsonem, u velmi špatné pohyblivosti, u velmi špatného zraku, u častých pádů atd. atd.? Co pak? Někdy je pobyt v těchto zařízeních nutný a plno klientů je tam v rámci možností spokojených a kvalita života se jim tam určitě díky péči a bezpečí zlepší ... Teď jsem si přečetla, že populaci starší 65 let u nás tvoří 664 125 mužů a 980 711 žen , DD disponují cca 37 tisíci míst, plus nějaké církevní a soukromé tj cca 50 tisíc - takže v domovech je jen malé procento seniorů ... Jó, kdyby to tak šlo přiskotačit domů v 99 s nákupem něčeho hezkého, z výletu nebo z posezení s přáteli, sednout si k televizi - a už nevstát ...

Oprava ne bankou ale babkou

Jak já tu paní chápu. To,ze ztratim samostatnost a skončím v něčem takovém je pro mne noční můra.ještě “lepší” varianta být na pokoji ve dvou s cizi bankou. Kdybych si mohla vybrat zvolím sebevraždu

Ano, přesně takhle to vypadá. A to má paní Vlasta štěstí, že má jednolůžkový pokoj a personál je milý. Ale domov to opravdu není, jen se to tak jmenuje. Musela jsem jsem před dvěma lety umístit tatínka do Domova se zvláštním režimem, po několika letech pečování mě opustily síly. Diagnóza : Parkinson + Alzheimer, obě nemoci již v těžké formě. Nešlo to jinak. Ale přesto...chodím na návštěvy 2x týdně a doma po návratu často uroním slzu, pořád jsem si na tuto situaci nezvykla a trápí mě, že tatínek nemůže dožít doma. A to jsou všechny pečovatelky laskavé, ochotné atd, ale jak jsem začala tak končím. Není to domov.

Děkuji za článek, toto je dobré znát...