Vlasta (82 let): Říkají mi sluníčko a já lituju, že jsem nebyla sobecká

"Peníze až na prvním místě." Je naprosto logické, když na jedné straně vznikne plus, tak na druhé straně se objeví mínus. Nafukovací je pouze balónek.

Ó, jaké mám štěstí, že bydlím v Domě zvláštního určení, kde mám normálně podepsanou nájemní smlouvu s městským úřadem a za svou bezbariérovou garzonku(28m2) s vlastní venkovní terasou (6m2) platím celkem necelých 5000(nájem, teplo, voda, elektřina, televize, internet, odpady). Platím si jen obědy, chystám si sama snídaně a večeře. I tak mi ještě dost z podprůměrného důchodu zůstane na záliby i cestování. Prošla jsem výběrovým sítem, kritéria jsou víc jak jasná: body za věk 65+, za nemoc, berle, vozík...Je to malá bytovka se 14 byty, každý si tam žije vlastním životem, s vlastním nábytkem, s vlastním režimem a nikdo nám do bytu nemůže vtrhnout, protože máme zvonek a příchozímu buď otevřeme nebo ne. Přes Centrum sociálních služeb je možno si sjednat placené služby: úklid, obědy, nákup, doprovod k lékaři nebo na úřad a podobně. Samozřejmě, kdo je soběstačný, nemusí využívat žádnou službu, nebo jen některou. Navíc máme ve městě seniortaxi, které nás za dvacku odveze k lékařům, do lékáren, na úřad, poštu nebo hřbitov. Nikdo nám nic nenařizuje, nic neorganizuje. Přesto tu bydlíme jako velká rodina, dobrovolně si denně odpoledne hodinku společně popovídáme, vyměníme si už přečtené časopisy, porovnáme letáky, kde je nějaká výhodná akce, dáme si tipy na knížku nebo televizní pořad, zavzpomínáme, posmějeme se, oslavíme narozeniny, svátky. Já jsem maximálně spokojená, el.vozíčkem si dojedu až k bytu, strčím do nabíječky. Nikdo mne nehlídá kolik a kdy spím nebo nespím, či jestli si můžu pozvat někoho na návštěvu a samozřejmě tu můžu mít třeba vnučku i na týden. Moc bych autorce přála, aby se s ředitelstvím DD domluvila na svém režimu.

Souzním s příspěvkem paní Evy 23:22, lépe bych to nenapsala ♥♥♥

Tento článek mi mluví z duše. Jsem také spíše samotářka, ač popovídat si s kamarádkou (kamarádem), vyjet si společně na výlet ap., to je v životě také důležité, zvláště pokud člověk už nemá rodiče a nemá děti. Soukromí je pro mne důležité. Mám psího parťáka Robina a ten mi zajistil, že za každého počasí jdu 3x denně ven a i si spolu "popovídáme", občas si vyjedeme na výlet. Pravda, obávám se, co bude, až mi třeba zdraví nebude sloužit tak, abych se o sebe postarala sama. Asi bych raději využila terénní pečovatelku, než být v domově pro seniory. Ač třeba Eva Mužíková bydlí v krásném domově, má pokoj jen pro sebe, o stravu postaráno, i venkovní terasu má a tam bych asi spokojená byla. Dnes jsou ale ceny často v takových domovech tak vysoké, že ne každý si to může dovolit... Představa, že mě ráno obtěžuje rozhlas, který se nedá vypnout, to bych nedala. "Závidím" Evě Hrubé, kde žije - v přírodě. To by se mi líbilo. Mít alespoň chatku a být v přírodě od jara do podzimu. Jana Jase - že byste zvolila sebevraždu, to je ještě více k politování, než žít v takovém domově. Důchod by si člověk měl užít naplno, dokud to jde a ne odcházet z tohoto světa předčasně. Mám kamarádku (bohužel ode mne daleko), která se dozvěděla, že má Parkinsona. Je z toho samozřejmě nešťastná, má obavy, co s ní bude. Žije ve vlastím domku se zahradou s dcerou, má pejska, tak zatím do domova nemusí, nemoc je v počátku. Ale žít s obavami, co s ní bude je myslím horší, než žít v domově s ranním rozhlasem... Já jsem šla do důchodu předčasného po cca 46 letech práce o necelé dva roky. Udělala jsem dobře. Přesto jsem šla o 6 let déle do důchodu, než má maminka. Užívejme ten seniorský čas naplno, dokud to zdraví dovolí. Vždyť je v tom věku veliká svoboda - nic nemuset, vstávat, kdy chceme (ač já vstávám kolem 7hod. už), uklízet, kdy se na to cítíme - o den dříve nebo později je jedno, dát si šlofíka třeba i přes den. Pro mne je důležité být v přírodě, v lese to mi dodává energii. Život v seniorském věku utíká rychleji, než když jsme byli mladí. Tak hledejme v tomto čase spíše ty výhody.

Jen pro upřesnění - píše se zde např , že někdo je v DD s dalšími dvěma klientkami a důchod na úhradu nestačí, přispívá rodina - ve DD státních, tj. zřizovaných městem nebo krajem, je měsíční platba něco přes 15 tisíc, kdo má průměrný důchod, tak to zaplatí. Plno domovů má pokoje hlavně jednolůžkové ( ty novější), možná jsou s nějakým malým příplatkem, ale průměrný důchod stačí ( domov si automaticky bere příplatek na péči) ...

Paní Olgo, to jsou citliví a většinou nemocní staří lidé, nechte si ty klienty do cestovních kanceláří.

Bohužel, paní Slávko, roky přibývají a přijde čas, kdy člověk potřebuje pomoc a péči celodenní. Pečovatelských domů je málo a hlavně jsou drahé, důchod ani sociální příspěvek většinou nestačí a také tu péči o člověka bychom si představovali jinak. Je to složitější. Pokud pečujeme doma, potřebujeme spolupráci s místním lékařem, ale toho dnes ležící člověk, alespoň podle mých zkušeností, vůbec nezajímá. Zajímá to vůbec někoho?

V domovech důchodců žijí většinou desítky či stovky klientů a každý je jiná osobnost, vyžaduje něco jiného a jinak se cítí, jak chcete všem vyhovět?

Každodenní ranní rozhlas a hlazení po hlavě - tak to dost. Běžte zpět domů, existuje charita, nějak to půjde.

Velice výstižný článek od pro mě sympatické paní. Neznám ji, ale přijde mi blízká. Tím, že se člověk stane....důchodcem, nemocným, pohybově omezeným, tím, že se změní jeho stav, životní a společenské podmínky...přece nepřestane být sám sebou?! Když se vám, musím sedět denně doma a vyčkávat na návrat manžela v zástěře? Tím, že se stanu maminkou, se mám popelit kolem pískoviště a mou jedinou četbou budou kuchařky pro děti? Tím, že odejdu do řádného důchodu, se přihlásím do všech aktivit místního Domů seniorů, budu chodit číst do školek pohádky a se seniory mám jezdit na akce, které mě nezajímaly ani zamlada? Dokud mi to myslí, taky odmítám stát se členkou stáda bez možnosti výběru, bez možnosti vlastní volby. Jestliže vím, kdo jsem, pak snad vím, jaká jsem a co chci. A i když nejsem mladá ani zdravá, mám právo ještě něco od života chtít. chtít. Mám právo lenošit, když se mi chce, proležet půl dne s knížkou, pustit si třeba popadesáté svůj oblíbený film na dvd....mám právo o sobě rozhodovat a právo poslat kamsi lidí, co to se mnou myslí dobře. Velice sympatizují jak s článkem samotným, tak s reakcemi na něj.