Vlasta (82 let): Říkají mi sluníčko a já lituju, že jsem nebyla sobecká
Ilustrační foto: Ingimage

Vlasta (82 let): Říkají mi sluníčko a já lituju, že jsem nebyla sobecká

18. 4. 2023

Vždy jsem měla jasno, že až mi dojdou síly a přijdou nemoci, nepostavím syny do situace, aby se o mě museli starat. Sama jsem pečovala o nemocnou tchyni a stálo mě hodně sil a nervů A tak jsem se přestěhovala do domova seniorů. Není to místo vhodné pro každého.

Nechci, aby mé psaní vyznělo jako kritika domovů seniorů a už vůbec ne jako stěžování si, natož sebelitování. Spíše bych byla ráda, kdyby někomu pomohlo při rozhodování, zda domov vyměnit za nějaký pečovatelský ústav. Je to totiž snadné. Stačí si položit otázku: Je vám lépe v kolektivu nebo o samotě. Pokud jste případ číslo 2, budete v domově pro seniory nešťastní. Já už to vím.

Měla jsem štěstí v neštěstí. Po covidu se v domovech seniorů uvolnila místa – ano, hodně klientů zemřelo – a tak mě přijali poměrně rychle. V té době se moje revma zhoršilo tak, že jsem si už v mnoha běžných situacích sama neuměla poradit. Synové pomáhali, snachy taky, vnučka jezdila, mám hodnou rodinu, ale opravdu jsem nechtěla, aby kmitali kolem babičky. Stalo se, že jsem několikrát upadla, museli jet ke mně v noci. Je mi jasné, že bude hůř a tak jsem si řekla, že raději chci, ať mi jednou zadek omývá profesionální pečovatelka, ne moji synové a snachy. Nebudu sobecká, nebudu si nárokovat jejich čas, mají sami dost starostí, rozhodla jsem se.

Můj byt jsme pronajali, z nájmu a penze si můžu dovolit pěkný jednolůžkový pokoj s balkonem ve velkém domově seniorů. Je nás tady přes sto obyvatel. A to je ten problém. V takovém zařízení je třeba držet řád a pořádek.

To znamená, že v půl osmé zní na každém pokoji rozhlas, ve kterém nějaká žába hlasem, který mi připomíná projevy svazáků z padesátých let, říká, že nám přeje sluníčkový den a hlásí, co bude k jídlu a jaké jsou aktivity. Jsem alergická na slovo aktivity. Nevyvolává ve mně hezké představy. Takže jsem mrzutá už ráno. Rozhlas prý nelze ztlumit ani vypnout, je propojen se zařízením, kterým se sestry dorozumívají s klienty na pokojích, když něco potřebují. Divné, ale prý to tak je, tvrdí mi všichni.

Pečovatelky a zdravotnice jsou moc milé, jenže mi neustále říkají, co mám a nemám dělat.

Seďte, choďte, neležte, buďte aktivnější, pojďte na besedu, pojďte na sportovní hry, pojďte cvičit, neseďte na tom balkoně, nachladíte se….

Nedávno přišla vedoucí a ptala se, co se mi nelíbí, proč se neúčastním aktivit, zda nejsem nespokojená. Ujistila jsem ji, že vše je jen můj problém, že jsem nikdy nebyla družný typ, že mi více vyhovuje, když se sama dívám na televizi a čtu si, než rušno a organizovaná zábava. „Ale to změníme, že? Popracujeme na tom,“ řekla, pohladila mě po vlasech a svižně odkráčela vstříc světlým zítřkům.

Pečovatelky byly překvapené, když mi syn přinesl notebook a wifi. Chodily se na mě dívat jako na exota. Prý to tady mají jen dva pánové a dál nikdo.

Několika společenských akcí jsem se zúčastnila, řekla jsem si, že se třeba seznámím, rozptýlím. Vůbec jsem si tam neměla s kým co říct, hrála tam hlasitá hudba, pečovatelky pořád něco organizovaly, vzpomněla jsme si na pionýrské tábory.

Synům a snachám si nestěžuji, naopak, předstírám, že se mi tady líbí. K pečovatelkám jsem vlídná, ony se snaží a nemohou za to, že jsem individualistka, že si těžko zvykám na jiné prostředí. Vlastně je vše v pořádku, co by jiní staří a nemocní lidé dali za to, kdyby měli pěkný pokojík s balkonem a třikrát denně slušné jídlo. Nemám si na co stěžovat, navíc stále ještě vidím, slyším a s chodítkem jsem schopna pohybu. Když vidím lidi kolem sebe, jsou na tom mnohem hůř. I to je pro mě těžké. Působí na mě depresivně, když vidím, jak jsou na tom špatně.

Vzpomínám na svůj pěkný byteček, na to, jak jsem si sama chodila na nákup do blízkého supermarketu, jak jsem se procházela po okolí, doma si pak uvařila na co jsem měla chuť. Tady je jídlo jednotvárné, do toho řve ten rozhlas, stále mi do pokoje někdo chodí, vše je tady na povel. Koupání je v určitou dobu, když v devět večer nespím, sestry se diví. „Kdybyste chodila dříve spát, nevadil by vám rozhlas ráno, jenže vy ponocujete,“ řekla nedávno jedna z nich. Měla jsem co dělat, abych se chovala slušně a nereagovala jsem.

Vím, že jsem se rozhodla sama. Ale vím, že to byla chyba. Nechtěla jsem být synům takzvaně na obtíž. Ale teď už vím, že taková změna života ve vysokém věku je opravdu náročná na psychiku a každý by si ji měl pořádně rozmyslet. Já jsem možná mohla ještě rok, dva nějak život doma zvládat. Nevím, možná si to jen namlouvám. Ale jsem si jistá, že domovy seniorů jsou perfektní místo pro lidi, kteří mají rádi společnost a organizovanou zábavu. My samotáři a individualisté si v nich zvykáme těžko.

Když jsem dopisovala tento text, nakoukla do pokoje mladá pečovatelka a řekla: „Sluníčko naše, nechcete se jít naučit plést košíčky?“

Já vím, myslela to dobře. Ale já měla v tu chvíli chuť tlouct hlavou do klávesnice.

 

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

 

 

 

Můj příběh
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.8 b. / 44 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
"Peníze až na prvním místě." Je naprosto logické, když na jedné straně vznikne plus, tak na druhé straně se objeví mínus. Nafukovací je pouze balónek.
Helenka Vambleki
Ó, jaké mám štěstí, že bydlím v Domě zvláštního určení, kde mám normálně podepsanou nájemní smlouvu s městským úřadem a za svou bezbariérovou garzonku(28m2) s vlastní venkovní terasou (6m2) platím celkem necelých 5000(nájem, teplo, voda, elektřina, televize, internet, odpady). Platím si jen obědy, chystám si sama snídaně a večeře. I tak mi ještě dost z podprůměrného důchodu zůstane na záliby i cestování. Prošla jsem výběrovým sítem, kritéria jsou víc jak jasná: body za věk 65+, za nemoc, berle, vozík...Je to malá bytovka se 14 byty, každý si tam žije vlastním životem, s vlastním nábytkem, s vlastním režimem a nikdo nám do bytu nemůže vtrhnout, protože máme zvonek a příchozímu buď otevřeme nebo ne. Přes Centrum sociálních služeb je možno si sjednat placené služby: úklid, obědy, nákup, doprovod k lékaři nebo na úřad a podobně. Samozřejmě, kdo je soběstačný, nemusí využívat žádnou službu, nebo jen některou. Navíc máme ve městě seniortaxi, které nás za dvacku odveze k lékařům, do lékáren, na úřad, poštu nebo hřbitov. Nikdo nám nic nenařizuje, nic neorganizuje. Přesto tu bydlíme jako velká rodina, dobrovolně si denně odpoledne hodinku společně popovídáme, vyměníme si už přečtené časopisy, porovnáme letáky, kde je nějaká výhodná akce, dáme si tipy na knížku nebo televizní pořad, zavzpomínáme, posmějeme se, oslavíme narozeniny, svátky. Já jsem maximálně spokojená, el.vozíčkem si dojedu až k bytu, strčím do nabíječky. Nikdo mne nehlídá kolik a kdy spím nebo nespím, či jestli si můžu pozvat někoho na návštěvu a samozřejmě tu můžu mít třeba vnučku i na týden. Moc bych autorce přála, aby se s ředitelstvím DD domluvila na svém režimu.
Jitka Caklová
Souzním s příspěvkem paní Evy 23:22, lépe bych to nenapsala ♥♥♥
Eva Krausová
Tento článek mi mluví z duše. Jsem také spíše samotářka, ač popovídat si s kamarádkou (kamarádem), vyjet si společně na výlet ap., to je v životě také důležité, zvláště pokud člověk už nemá rodiče a nemá děti. Soukromí je pro mne důležité. Mám psího parťáka Robina a ten mi zajistil, že za každého počasí jdu 3x denně ven a i si spolu "popovídáme", občas si vyjedeme na výlet. Pravda, obávám se, co bude, až mi třeba zdraví nebude sloužit tak, abych se o sebe postarala sama. Asi bych raději využila terénní pečovatelku, než být v domově pro seniory. Ač třeba Eva Mužíková bydlí v krásném domově, má pokoj jen pro sebe, o stravu postaráno, i venkovní terasu má a tam bych asi spokojená byla. Dnes jsou ale ceny často v takových domovech tak vysoké, že ne každý si to může dovolit... Představa, že mě ráno obtěžuje rozhlas, který se nedá vypnout, to bych nedala. "Závidím" Evě Hrubé, kde žije - v přírodě. To by se mi líbilo. Mít alespoň chatku a být v přírodě od jara do podzimu. Jana Jase - že byste zvolila sebevraždu, to je ještě více k politování, než žít v takovém domově. Důchod by si člověk měl užít naplno, dokud to jde a ne odcházet z tohoto světa předčasně. Mám kamarádku (bohužel ode mne daleko), která se dozvěděla, že má Parkinsona. Je z toho samozřejmě nešťastná, má obavy, co s ní bude. Žije ve vlastím domku se zahradou s dcerou, má pejska, tak zatím do domova nemusí, nemoc je v počátku. Ale žít s obavami, co s ní bude je myslím horší, než žít v domově s ranním rozhlasem... Já jsem šla do důchodu předčasného po cca 46 letech práce o necelé dva roky. Udělala jsem dobře. Přesto jsem šla o 6 let déle do důchodu, než má maminka. Užívejme ten seniorský čas naplno, dokud to zdraví dovolí. Vždyť je v tom věku veliká svoboda - nic nemuset, vstávat, kdy chceme (ač já vstávám kolem 7hod. už), uklízet, kdy se na to cítíme - o den dříve nebo později je jedno, dát si šlofíka třeba i přes den. Pro mne je důležité být v přírodě, v lese to mi dodává energii. Život v seniorském věku utíká rychleji, než když jsme byli mladí. Tak hledejme v tomto čase spíše ty výhody.
Hana Řezáčová
Jen pro upřesnění - píše se zde např , že někdo je v DD s dalšími dvěma klientkami a důchod na úhradu nestačí, přispívá rodina - ve DD státních, tj. zřizovaných městem nebo krajem, je měsíční platba něco přes 15 tisíc, kdo má průměrný důchod, tak to zaplatí. Plno domovů má pokoje hlavně jednolůžkové ( ty novější), možná jsou s nějakým malým příplatkem, ale průměrný důchod stačí ( domov si automaticky bere příplatek na péči) ...
Miloslava Richterová
Paní Olgo, to jsou citliví a většinou nemocní staří lidé, nechte si ty klienty do cestovních kanceláří.
Miloslava Richterová
Bohužel, paní Slávko, roky přibývají a přijde čas, kdy člověk potřebuje pomoc a péči celodenní. Pečovatelských domů je málo a hlavně jsou drahé, důchod ani sociální příspěvek většinou nestačí a také tu péči o člověka bychom si představovali jinak. Je to složitější. Pokud pečujeme doma, potřebujeme spolupráci s místním lékařem, ale toho dnes ležící člověk, alespoň podle mých zkušeností, vůbec nezajímá. Zajímá to vůbec někoho?
Olga Škopánová
V domovech důchodců žijí většinou desítky či stovky klientů a každý je jiná osobnost, vyžaduje něco jiného a jinak se cítí, jak chcete všem vyhovět?
Slávka Kobylková
Každodenní ranní rozhlas a hlazení po hlavě - tak to dost. Běžte zpět domů, existuje charita, nějak to půjde.
Eva Kopecká
Velice výstižný článek od pro mě sympatické paní. Neznám ji, ale přijde mi blízká. Tím, že se člověk stane....důchodcem, nemocným, pohybově omezeným, tím, že se změní jeho stav, životní a společenské podmínky...přece nepřestane být sám sebou?! Když se vám, musím sedět denně doma a vyčkávat na návrat manžela v zástěře? Tím, že se stanu maminkou, se mám popelit kolem pískoviště a mou jedinou četbou budou kuchařky pro děti? Tím, že odejdu do řádného důchodu, se přihlásím do všech aktivit místního Domů seniorů, budu chodit číst do školek pohádky a se seniory mám jezdit na akce, které mě nezajímaly ani zamlada? Dokud mi to myslí, taky odmítám stát se členkou stáda bez možnosti výběru, bez možnosti vlastní volby. Jestliže vím, kdo jsem, pak snad vím, jaká jsem a co chci. A i když nejsem mladá ani zdravá, mám právo ještě něco od života chtít. chtít. Mám právo lenošit, když se mi chce, proležet půl dne s knížkou, pustit si třeba popadesáté svůj oblíbený film na dvd....mám právo o sobě rozhodovat a právo poslat kamsi lidí, co to se mnou myslí dobře. Velice sympatizují jak s článkem samotným, tak s reakcemi na něj.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.