Současnost přidává do knihy minulosti další zápletky. Čím delší život, tím více příběhů, emocí, radostí a starostí. Nikdo mě nepřipravil na to, že budou potřebovat mou pomoc. Manipulují se mnou, protože hledají bezpečí. Skutečnost si upravují podle svého. Z jejich podvědomí vyplouvají traumata, která popírali osmdesát let. Co s nimi? Do našeho vztahu se míchají i moje dávné křivdy. Bez varování. Proč jste po mě chtěli, abych byla perfektní?
Nevstávám každý den do práce. Sama si musím odpovědět, proč lezu z postele a co budu dělat potom. Vypadá to, že nemusím dělat, co se mi nechce, ale nemuset nic je nebezpečné. Metabolismus zpomaluje a fyzická kondice chátrá. Je tak lákavé podlehnout lenosti, o které jsem snila celý svůj pracovní život, a stále těžší je překonávat NECHTĚNÍ! Pořád stojím na rozcestí. Potěšení nebo dřina? První volba je snadná a příjemná. Sníst něco dobrého, pustit si televizi a zanadávat si, že ONI zase udělali něco špatně. A zrádná, protože zřejmě bude krátká! Ta druhá je obtížná. Neustále se znovu učit, jak přijímat svět v jeho proměnlivosti. Růst a kvést moudrostí a zvědavostí. Konečně můžu zjistit, co se skrývá za dalším rohem.
Nedostali jsme návody
Co na mě čeká za obzorem? Samota, závislost, smutek, nemoc? Napadá mě to nejhorší, protože to všude kolem slyším. Je to realita, nebo nálepka? Ve zdraví prý žijí ženy v průměru do 65 a muži do 64. Pak je začínají trápit chronické nemoci. Právě věkem překračuji hranici zdraví. Mám se děsit dopředu? Obavy ze stáří jako životního pekla jsou oblíbené. Chybí nám vzorce chování, protože naši rodiče stárli jinak a dřív.
Moje kondice je účtem předchozího života. Mám zborcenou nožní klenbu z vysokých podpatků, zdegenerovanou krční páteř z vysedávání před počítačem, zvýšený krevní tlak z obav, že zase udělám něco špatně. Perfekcionisti to tak mívají. Vím, co jsem měla dělat. Jíst střídmě, přiměřeně cvičit, pěstovat dobré sociální vztahy, dobře spát a udržet si nadhled. Co z toho můžu napravit? Hezká statistika se hodí. Tvrdí, že lidé, kteří věří negativním výrokům o stárnutí, umírají v průměru o 7,5 roku dřív. A to já nechci. Hodně se mluví o aktivním stáří, což by měli senioři provozovat především. Odborníci tím myslí placené zaměstnání nebo dobrovolnictví, ale kde takovou příležitost máme hledat?
Prošlapala jsem svou cestu neznámem. Nikdo mě nenásleduje a přesto dupu dál. Mladí nepotřebují mé zkušenosti, chtějí si všechno vyzkoušet po svém, tak jako kdysi já. Ale u čtyřicátníků vnímám první známky sebereflexe. Pomaloučku si začínají uvědomovat konečnost života, bilancují a pochybují. Začínají hledat nové životní hodnoty a ptají se sami sebe, co je v budoucnu čeká? Při rozhlížení a možná poprvé se podívali mým směrem.
Ještě chvíli vypadat dobře
Jak to zvládám já? Jak dlouho to ještě vydržím? Cítím jejich opatrné pohledy a jejich nevyřčené obavy a proto chci vypadat dobře. Narážím ale na další limity. Chci nosit hezké sukně ke kolenům, slušivé halenky a padnoucí džínsy. A co budu nosit, až mi bude 80? Ani na šedesátnice módní návrháři nemyslí. Trochu větší objem v pase a trochu užší v ramenou, prosím. Oblečení L / XL, nové značení P (pas), BP (bez pasu), B (hádejte – čtěte pozpátku ochiřb). A nechci žádné velké kytky ani abstraktní vzory. Něco elegantního s vtipného, prosím. Moje maminka 80+ může nosit jen dlouhá trička a leginy. Nic dalšího se jí nelíbí anebo nesedí (na velký objem pasu moc velká ramena). Na šortky se necítí, krátké sukně pro ni nejsou a dlouhé sukně na ní vypadají jako pytel. Saka a kabáty nepoužitelné. A co takhle pro nás navrhnout hezké propílací šaty bez límečku, třeba s kapsami. Na na chladnější období NEPROJMUTÁ propínací vesta. Chci málo?
Média pořád opakují, jak jsou senioři silná sociální skupina, a přitom se nemáme do čeho obléci. Naše postavy se mění, záda se kulatí a vyrýsované křivky se ztrácí. Měli by vytvořit módu pro seniory, která bude respektovat naše postavy. A bude nám slušet. I oni jednou budou v našem věku.
