Během jízdy provádějí rituál, kdy na všechny důležité prvky ukazují a pojmenovávají je. Když se blíží k semaforu, ukážou na něj a řeknou „Mám zelenou.“ Když vlak přijíždí do stanice, strojvedoucí ukáže na tachometr a řekne" „Jedu tou a tou rychlostí.“ Když je čas pokračovat dál, strojvůdce gestem obsáhne celý perón a oznámí „Volno!“
Tento proces se jmenuje „Ukaž a řekni“ a představuje bezpečnostní systém. Má předcházet chybám, udržet zodpovědné pracovníky v modulu „Tady a teď.“ Cílem je udržet jejich koncentraci pomocí návyků - dělá se to pořád a podle předem daného systému. Tím, že do toho zapojíme i ukazování, zrak a zároveň si to řekneme, je větší šance, že to uděláme a uděláme to správně.
Mluví se o tom, že na japonských železnicích díky tomu došlo ke snížení počtu chyb o 85 procent, v počtu nehod o 30 procent. Stojí za tím i to, že mimovolnou aktivitu změníme na vědomou činnost.
Ze začátku se mi to zdálo „příliš japonské“. Dělat jednoduché věci složitě a mít na všechno předpis, který z lidí dělá hlupáky. Pak jsme si ale uvědomila, že to dělám taky. Když odcházím z domu, tak se zastavím a řeknu si: klíče, mobil, nabíječku, peněženku mám? Zkontroluji si to a na všechny ty předměty se podívám. Než jsem s tím začala, mockrát se mi stalo, že jsem jednu z těch věcí neměla.
Metodu "Ukaž a řekni" uplatňuji i v běžném životě. Zkontroluji si večer diář a připravím si vše, co pro zdárný průběh příštího dne potřebuji. Jdu třeba k lékaři. Co musím mít s sebou? Průkaz pojišťovny, občanský průkaz nebo zprávu od jiného lékaře? Všechno pečlivě opět zkontroluji. Můj mozek si odškrtne přípravu a já se uklidním. Lépe se mi potom usíná.
Všichni dobře víme, že my Češi máme obdobný přístup v genech. Dokladem toho je i nestárnoucí hláška z jednoho českého filmu, která již zlidověla – stěrače stírají, světla svítí...