Doteky
Ilustrační foto: Pixabay

Doteky

26. 3. 2023

Slovo dotek je pojem vícevýznamový. A vyvolává ve většině případů pozitivní emoce. Dotek, dotknutí, styk, kontakt. Je to způsob sdělení, které se přenáší bezprostředním kontaktem z jednoho člověka na druhého. Třeba dotekem lidské ruky, tváří, či tělem.  

Užití slova „dotek“ může být ale mnohem širší, pokud jej použijeme ve významu metaforickém. Dotek ticha, dotek jara, dotek smrti, osudu, pro mne vzácně i dotek múzy. A tak dál. Dosadit můžeme skoro cokoli.

Fakt je, že už jsem ve svém útlém jinošském věku preferoval nejvíce ten reálný význam slova dotek, tedy kontakt tělesný, příjemný dotek lidské ruky. Přesněji řečeno dotek ruky dívčí, který jsem vždy velmi rád opětoval. Pokud mi ovšem ta dívčí ruka nechtěla dát pár facek. Takový dotek by už moc příjemný nebyl. Není vůbec nic divného, pokud člověku tato dotyková preference zůstane až do pozdního věku.

Na jeden takový dotek si dobře vzpomínám, přestože se udál již před šedesáti lety. Tehdy jsem se, metaforicky řečeno, až dotknul hvězd. Byl to úžasný pocit.

Tou hvězdou, spíše hvězdičkou, byla jedna mladičká, šestnáctiletá třebíčská dívenka, se kterou jsem se seznámil na několikadenních oslavách mého oblíbeného básníka Vítězslava Nezvala. Bylo mi sotva osmnáct. Měl jsem v tamější soutěži nějaké básně, tak jsem byl pochopitelně na průběh oslav zvědavý. Nebyla to ovšem moje jediná aktivita.

Jedna z mých dalších aktivit vyústila ve velice příjemné rendez-vous s  onou dívenkou v lesíku na Hrádku, vysoko nad městem. Byla už skoro noc. Seděli jsme na lavičce, tulili se k sobě a hluboko pod námi tekla Jihlávka. Krásné místo. Jako by bylo na podobné schůzky zhotovené záměrně. Ta řeka tam pochopitelně teče pořád. Otázkou je, zda je tam ještě ta naše lavička. No, po šedesáti letech asi těžko.

Ta dívenka byla tak blízko, že jsem cítil neodolatelné nutkání ji políbit. A také jsem to učinil. Lehce a nesměle. Poprvé. Moc jsem to tehdy ještě neuměl. Ona také ne. Okamžik štěstí, který se jen těžko popisuje. Euforická chvíle, kdy se člověk skutečně dotkne až hvězd.

A pak jsme se líbali jako o závod. Tato, naše skoro noční, siesta byla však až brutálně přerušena velkým rojem komárů, kteří se na nás krvežíznivě vrhli. Se smíchem jsme prchali z lesa.

Fakt je, že s přibývajícím věkem dostávaly doteky, které jsem prožíval, stále promyšlenější podobu, ale ten první, nesmělý třebíčský dotek, ten se zapomenout nedá.

Určitě se nedá zapomenout ani první, ta nejintimnější chvíle milování, nebo první dotek droboučké dětské ručičky krátce po narození syna. Těch prvních doteků bylo více. Ne všechny mi ale zůstaly v paměti tak, jako ten úplně první milostný polibek, který jsem dal dívce.

S  přibývajícím věkem dostával, alespoň v  mém případě, pojem „dotek“ stále více podob a významů. Ten prapůvodní význam, tedy dotek lidské ruky, ten si však svou prioritu zachoval. Skoro si myslím, že spíše svou váhu a důležitost v našem podzimu života posiluje. A tím víc, čím je ho méně. Čím je, takový příjemný dotek ruky blízkého člověka, vzácnější. 

 

 

fejeton Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Polednová
Jendo, moc hezké a přeji Ti ještě hodně krásných a milých doteků v Tvém životě.
Jan Zelenka
Pane Vrbo, ke slovu dotek si můžeme skutečně přisadit mnohé. Vzhledem k tomu, že se po většinu života zabývám biblickou a židovskou historií, při našem putování po Jordánsku a Izraeli jsem ten dotek historie Předního východu pocítil velmi silně. Ale nevyhýbám se ani jiným, příjemným dotekům. Děkuji vám za komentář.
Jitka Caklová
S odstupem dlouhých let jsem nabyla dojmu, že jsem robot s Duší člověka, naprogramovaný na rukodělnou činnost a jiné doteky nebyly do programu nainstalovány :-) Na druhou stranu, když procházím dům, který jsme stavěli, rozkvetlou zahradou, která byla stavebním pozemkem s hromadami písku, které jsem proházela. To je podob a významů doteků, které mám uloženy v srdci a dnes jsem ráda, že vím, o čem můj život je. Dík za článek, který i mě přivedl k zamyšlení nad doteky ♥
Martin Vrba
Doteků se opravdu můžeme dočkat i tam, kde si toho ani ostatní nemusí všimnout. Na Jižním městě v Praze postavil architekt vysoký dům, sledoval jsem tu stavbu. On ten moderní dům ukončil netradičně. Střecha byla moderní a ze skla, ale jakoby se ten dům opičil od nedaleké vilky, která takovou střechu také měla a byla s tím tvarem mezi ostatními vilkami sama. Všimnul jsem si té inspirace, nikdy jsem se s tím architektem nesetkal a bylo mi příjemně - pohladilo mne to - rozuměl jsem mu a bylo mi to blízké. Bylo v tom řečeno i poselství: Stojíme na hlavách našich otců a dědů, pokračujme v jejich dílu a neurážejme je, protože neznáme jejich problémy a potíže, ve kterých oni žili a tvořili. Takovým krásným dotekem a pohlazením byla pro pamětníky i zpráva, že Libeňský nebude stržen a že podoba Libeňského mostu zůstane zachována i po celkové opravě a rekonstrukci. S tímto mostem je doslova spojen můj život, kousek od něj pracoval můj táta, tam na špičku jsme se chodili koupat a maminka, když byla ještě mladou krásnou vysokou dívkou z něho dokonce skákala do Vltavy. Ano, doteků mezi těmi, kteří ten most v roce 1928 stavěli a nyní ho současníci budou opravovat a citlivě rekonstruovat, budeme přímými svědky. Děkuji Vám pane Zelenko za krásné zamyšlení, které i mne vyprovokovalo k zamyšlení se nad doteky.
Jan Zelenka
Jindro, i ty doteky erotické jsou v tomto věku moc příjemné.
Jindřich Berka
LIDÉ , DOTÝKEJTE SE V KAŽDÉM VĚKU, NEJEN V MLADŠÍCH LETECH. NEMUSÍ TO BÝT DOTEK EROTICKÝ. KAŽDÝ HŘEJE. JINDRA
Marie Měchurová
Pane Zelenko, promítla jsem si zpětně svůj život. Myslím, že na doteky byl docela bohatý.
Jana Jurečková
Při mých vzpomínkách se mi vybavil dotek ticha. Stalo se tak před 30ti lety v lese za Karlovou Studánkou. Byla jsem tam sama se synem a jedinými společníky byly smrkové stromy kolem dokola. To neskutečné ticho jsme nejen cítili ale dotýkalo se nás. Snad jako nějaké pohlazení. Nikdy na něj nezapomenu. Příroda je tam hodně zrádná, zabloudili jsme. Až náhodní turisti nám ukázali cestu a my se šťastně dostali na autobus a odjeli domů.
Jarmila Komberec Jakubcová
Pane Zelenko článek mi moc potěšil.
Jan Zelenka
Evi, díky!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA