Carpe diem, senioři
Všechny fotografie: z archivu Julie Vargové

Carpe diem, senioři

27. 3. 2023

Cink! Přišla esemeska. Vyndala jsem ruce ze dřezu, utřela si je a klikla na displej mobilu. "Sraz základky se koná 25.3. od 14 hodin v Litvínově v restauraci Srdcovka. Do 20.3. napiš, jestli přijedeš. Jarka."

Sedla jsem si, ruce s mobilem složila v klíně a zadívala jsem se do dáli. Bože všemohoucí, na kterého nevěřím, cos mi to seslal za nabídku? Ty nevíš, že školní sleziny nemám ráda? A stále hledíc do nekonečna přehazuji myšlenky z jedné hromady na druhou. Kolik je to let? 56! To bude panoptikum, vždyž nám na krku sedí sedm křížků! A v naprostém rozporu s mým vnitřním přesvědčením, že podobné povedené taškařice se klidně mohou odehrávat beze mě,  jsem odpověděla: "Přijedu."

Když jsme se sešli po deseti letech, už tehdy jsem některé spolužáky nepoznala. Od té doby jsem nikoho neviděla. Já si vlastně vůbec nedokážu vybavit, s kým jsem do 9.A chodila. Přesunu myšlenky o těch mnoho let dozadu, zklidním se a najednou mi před očima začnou vyskakovat jména: Květa, Jiřina, Ota, Jirka, Blanka, Pepa, Marcela. Zpoza různých jiných vytáhnu album, vyjmu černobílou fotku a zadívám se na obličeje puberťáků. Jako kdybych se vrátila v čase. Aniž bych se podívala na zadní stranu snímku na podpisy všech zobrazených, pojmenovávám i přítomné učitele. Slyším povzbuzování tělocvikářky, stoický klid matikáře nad neschopností sečíst zlomky, pochvalu češtinářky komentující zpracovaný větný rozbor. Ach jo, to byly časy, kdy jsme na tabuli graficky znázorňovali věty hlavní a vedlejší a pojmenovávali je. Od rozborů se vrátím k lidem. Jsou všichni naživu? Kolik nás vlastně přijede? Bylo nás tolik, že jsme byli rozděleni do čtyř tříd po třiceti i více žácích. Kdyby přijela jen polovina, i tak by to byla pořádná porce. Zamítnu myslenku zavolat Jarce a zeptat se. Nechám se překvapit. 

A překvapuji samu sebe. Některá rozhodnutí ve mně zrají, toto bylo jako blesk z čistého nebe a pocit, že bych couvla, jsem vůbec nebrala v potaz. Ihned jsem si našla přímé spojení, v nejbližším penzionu zamluvila pokoj, protože jsem se rozhodla jet o den dříve. Když už část víkendu věnuji vzpomínání, tak ať to stojí za to! Na páteční odpoledne jsem si domluvila dvě schůzky se známými, sobotu dopoledne se vydám na procházku. V této části města jsem nebyla možná padesát let, protože životní vítr mě zavál na různá místa, až jsem před dvaceti lety zakotvila v Praze. 

Už v autobusu jsem si prohlížela obličeje starších cestujících a přemítala, zda to není někdo ze spolužáků. Už na místě na ulici a v obchodě jsem po očku sledovala, zda stejně detektivně někdo nesleduje mě. Nic, ani ťuk. Raději jsem s průzkumem kolemjdoucích přestala, někomu bych mohla připadat podezřelá.

 

Litvínov-Osada, typická ulice s pohledem na mostecký Hněvín    Ulice Podkršnohorská směrem ke škole

     Typická ulice v litvínovské Osadě                             Ulice Podkrušnohorská směrem ke škole

 

Noční déšť spláchl prach z chodníků, očistil probouzející se přírodu, ráno na modrém nebi plulo několik obláčků a ulice, domy i zahrádky se leskly ve slunečních paprscích, ale jen na chvíli. Nicméně příhodný čas na krátkou procházku částí Litvínova s názvem Osada: typické domky se zahrádkami, nejdelší ulice ve městě - Podkrušnohorská, bývalá 3. ZDŠ (moje škola) a Koldům - významná stavba československé poválečné architektonické avantgardy, která si zasluhuje obsáhlejší zmínku. Dnes mi musí odpustit.

 

Bývalá 3. ZDŠ v Litvínově   Vstup do školy

                Bývalá 3. ZDŠ v Litvínově                                                  Tady jsem získávali:
                                                                                                    vědomosti, znalosti, dovednosti

 

 

 Koldům, jedna část  Koldům, aneb kolektivní bydlení

                        Koldům                                                              Informace, o co jde

Konec šedesátých let zaznamenal silnou populační vlnu a obce a školy se musely vypořádat s atakem žáků. Žili jsme v pětitisícovém městě asi tři kilometry od Litvínova. Kvůli rychlé výstavbě bytových domů místní nová škola stačila pojmout jen třídy prvního stupně. Proto se z nás od šesté třídy stali přespoláci - byli jsme rozděleni do několika litvínovských škol. Nevzpomínám si, že by se naši rodiče domáhali čehokoliv a my děti jsme ono přebíhání braly jako běžnou součást našeho života. V té době se výuka diferncovala - do 9. A chodili zejména žáci, kteří chtěli pokračovat na SVVŠ (Střední všobecně vzdělávací škola - předchůdce gymnázia). Do "béčka" chodili zájemci o průmyslovky, zdravotní školy. A tak rozdělení pokračovalo až do 9.D, kam chodili zájemci o učební obory s velmi širokou nabídkou. O několika spolužačkách jsem věděla, kam je jejich kroky po devítce zavedly. Nicméně jak šel život všech, netuším, neviděla jsem se s nimi půl století.

Přišla jsem do prázdné restaurace a servírka konstatovala, že rezervace je, ale nikdo nepřišel. Zklamaně jsem odešla, rozhlížela se a kromě kouřícího puberťáka okolí zelo prázdnotou. Někde je chyba! Od silnice se blíží osoba v mém věku a já poznávám známé rysy. Skleslost ze mě rázem spadla, rázně jsem vykročila s napřaženou rukou a otázkou: Prosím tě, kdo jsi? Blanka. Za ní se váhavým krokem blížily další a další postavy. Zdobí nás úsměvy, objetí, radost ze setkání. Usedáme ke stolům, nevíme, s kým se dříve dát do řeči, překřikujeme se, vítáme další a další příchozí. "Já jsem tak ráda, že tě vidím," otočím se po hlase a stojím před vysokou usměvavou blondýnou a špitnu: "Když já nevím, která jsi." "Přece Bohuna!"  Padly jsme si do náruče. Holky, které si vymýšlely pitomosti, jedna byla Xendy, druhá Sendy, chyběla třetí do party, Wendy. Nemohla přijet. Sedly jsme si k jednomu stolu a vyprávěly, vyprávěly, vyprávěly. Kolem nás to šumělo, ti, co se často vidí, vyhledávali ty, kteří před mnoha lety zmizeli z radaru. Při zjištění, že několik spolužáků již nikdy nepřijede, se každý ve svém nitru pozastavil nad vzpomínkou. Novinky se jen hrnuly, probírala se zaměstnání, děti, vnoučata, přetřásaly se historky, vzpomínky na učitele. Došlo i na nemoce, u veřejnosti téma, kterým se prý senioři baví nejvíce. Tady se sice občas někdo svěřil, že má operované koleno, vyndaný žlučník, dvojitý bypass, ale nakonec zvítězila myšlenka, že je lepší vše brát s nadhledem a zaobírat se něčím optimističtějším. 

Vzpomínky vystřídala přítomnost a zjištění, kdo si už užívá důchodu, kdo ještě chodí do práce. Když se hovory dotkly politiky a podobných nešvarů, zasáhl Jirka: "Tak, konec, teď budeme budovat světový mír." Po první replice jsme zkoprněli, po vysvětlení začali používat. "To přece říkají modelky, když se jich moderátor zeptá, čemu by se chtěly věnovat." Humor, to je to, co nám nechybí a co nás spojuje. Slušnost, zdvořilost, úcta. Ani těch padesát let v různých společenských časech z nás nevymazalo výchovu našich rodičů a učitelů. 

Různě se trousili opozdilci. Vyhlížela jsem Vasila, kamaráda vždy s trochou nadváhy, se kterým jsem běhala po atletickém oválu poté, co nám učitelka tělocviku řekla, že bychom měli maličko zhubnout. Tenkrát nám to vyšlo, dnes by nám po pár krocích museli dát umělé dýchání. S Vasilem jsme se škádlili, protože on je o den starší, a to se na mě vždycky vytahoval. Přišel. Trochu více při těle, bílé vlasy a stejný úsměv od ucha k uchu. Jiskřička v oku, že se vidíme. Nevěřícně kroutil hlavou se slovy - to je let, to je let.

Tehdy si mi líbil Jirka. Myslím, že to ani nevěděl, byla jsem pro něj vzduch, neboť jeho srdce hořelo pro jinou. Když zaznělo jeho jméno, otočila jsem se a viděla pěkně rostlého muže s krásným úsměvem. Když jsem šla okolo, netušil, kdo jsem. Ces´t la vie. Jako tehdy. A jako moje bývalé spolužačky vzpomínající na kluky, kteří jim tehdy plnili pubertální srdéčka. Velké i malé lásky, nenaplněné touhy a přání dávno odvál čas.

Přijelo nás čtyřicet. Jak jsme se promíchávali, dozvídali jsme se drobnosti z našich životů: Zdeněk má úspěšného syna hokejistu, Blanka má zavedenou prodejnu s rybářskými potřebami, Jana se živila jako kadeřnice, Pepa je inženýr a bere život s nadhledem, Anička sice nevystudovala medicínu, ale lékaře si vzala. Co člověk, to příběh. Co člověk, to aktivní jedinec. Věkem sice důchodci, srdcem a skutky aktivní lidé. Virtuálně jsem se všem omluvila za prvotní myšlenku, že naše setkání bude panoptikum. I když léta byla na některých znát, většině z nás by nikdo našich sedmdesátjedna let nehádal. Carpe diem, senioři! Užívejte dne, všichni moji spolužáci. Za dva roky, budu-li živa a zdráva, přijedu. Aniž byste to tušili, přesvědčili jste mě změnit názor na podobná setkání. I díky zjištění, že se na druhého někdo po mnoha letech těší. I díky znovunalezeným přátelským vztahům. I díky slibům, že si zavoláme a setkáme. I díky neúnavné Jarce, organizátorce, která pátrala a hledala kontakty. A možná i - díky, živote!

                          

 

                       9.A

                                               Přidejte 56 let, a uvidíte stejné tváře                           

Můj příběh senioři škola
Autor: Jana Vargová
Hodnocení:
(5.1 b. / 29 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lenka Kočandrlová
Taky se scházíváme ze spolužáky ze ZDŠ, z gymplu i z nástavby. Máme z toho radost,člověk je bere jako dávné známé a spojují nás určité stejné prožitky. Musím přiznat,že jsme před lety jednoho spolužáka hromadně nepoznali,tak nějak nás zmátly bílé vlasy a fousy....
Hana Řezáčová
Hezké čtení! Jen mne v článku zarazilo, že se někteří spolužáci nepoznávali ... Když jsme měli sraz (jen naše třída) poprvé po čtyřiceti letech , poznala jsem všechny - holky se skoro nezměnily (jen jedna malounko přibrala, ale pořád to byla Hela :-)), kluci teda zmužněli, objevily se šediny, pleše, či vousy, ale pořád byli k poznání ... Nebyl problém každého poznat dle vzhledu a , vím, že jsem si na srazu uvědomila, že je všechny poznávám i po hlase - okamžitě mi ty "ušní" vzpomínky naskočily ... Při srazu po padesáti letech to bylo stejné - no, a letos nás čeká 55 , už se těším ...
Zdenka Soukupová
Jano, moc hezky popsané setkání. My máme letos 50 let od maturity. Hrozné číslo. Kde jsou ta léta, kam tak rychle zmizela? Ale nic si z toho neděláme. Máme připravený sraz s veselým programem a všichni se těšíme. Scházíme se tak jednou za dva roky a vždycky je to moc fajn. A se základkou bude velký sraz příští rok.
Marie Seitlová
Na základní i střední školu ráda vzpomínám a srazy máme s obou pravidelně. Setkává se nás dosti. Ze střední máme nyní již každý rok a už se těším, je to 21.4.2023.
Miloslava Richterová
Díky za pěkný článek. Se spolužáky ze ZDŠ se scházíme celá léta, pravidelně a rádi mezi sebou máme i naše milované učitele, mají to tak všechny ročníky, které je i s p. ředitelem zažily. Měli jsme bezvadnou partu hlavně díky nim, vedli pro nás kroužky, hráli jsme divadlo, fotografovali, zpívali ve sboru, věnovali se turistice, pěstovali na školní zahradě, vyráběli různé výrobky v zimě. Takovou školu bych svým vnoučatům přála a ne se šikanou, jako dnes. Nedivte se, paní redaktorko, že nesouhlasím, když napíšete, že moje mládí za moc nestálo, nic o tom nevíte a pořád to opakujete. (Promiňte, Jano, napsala jste to moc pěkně.)
Giovanna Otta
Tak to jsme se občas nejspíš potkaly někde na chodbě nebo v jídelně... Na 3. ZDŠ v Litvínově VI jsem chodila v letech 1962 - 1971. Zdravím a aẗ se vydaří i ten další sraz!
Jitka Caklová
Krásně popsané pocity z let dávno minulých. Na vzdory skutečnosti, že pro mě 4 roky školní docházky na II. stupeň ZDŠ byly nejtristnějším obdobím mého života, jsem od prvopočátku pořadatelkou třídních srazů, na které zvu všechny. Slovy jednoho spolužáka, srazů se pravidelně zúčastňují "bouďáci", premianti, kteří to "někam" dotáhli nikoliv. Tak uvidím, třeba nás 15. dubna překvapí :-)
Daniela Řeřichová
Moc hezký optimistický článek. Fotografie ze základky mám všechny. Ale škola již neexistuje a nikdy se nepodařilo uskutečnit setkání, i když jsem snahu měla. Vám přeji i další pěkný sraz.
Soňa Prachfeldová
Měli jsme poslední setkání ze ZDŠ těsně před kovidem, tak snad se letos sejdeme. Je moc fajn, se se všemi vidět, vidět, jak na nás čas zapracoval, ale stačí první slůvka a hle, polřád je to ta samá Hana, Jana, Dana, jen o životní příběhy zralejší.
Alena Tollarová
Společné fotografie třídy ze základky mám, ale nikdy potom už jsme se nesešli. Jak jsme to jenom dělali, že bylo tolik dětí ve třídě a fungovalo to? Krásné vzpomínání :)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.