„Má špatnou náladu, protože objevila, že má nad nosem vrásku. Uvažuje o botoxu. Děsí ji totiž stárnutí a tak mu chce zabránit hned v začátku,“ odpověděla dcera pětaosmdesátileté Bohdaně na otázku, proč je vnučka smutná a mrzutá.
„Prosím? Botox? Vždyť je jí pětatřicet. Co bude dělat za dvacet, třicet let?“ nechápala Bohdana obsah toho, co právě vyslechla.
„Víš, mami, dnes je to jiné, holky se snaží stárnutí předcházet. Mají z něho strach.“
Strach. To je slovo, které je se stárnutím a lidmi vysokého věku často spojováno. A jestliže tato spojení stále čteme a slyšíme, zasuneme si je do hlav a výsledkem je, že je přijmeme jako fakt. Stáří je tedy něco, čeho se bojíme. Někteří se ho bojí tak, až jim to komplikuje život, protože neustále přemýšlejí, jakou proceduru podstoupit a co jíst či nejíst, aby tu hrůzostrašnou část života co možno oddálili. Což je na jedné straně fajn přístup, pokud vede k tomu, že se člověk snaží udržet v dobré kondici. Jenže i v tomto případě se projevuje, že moc úsilí bývá někdy na škodu.
„Každý člověk – pokud má to štěstí – dříve či později zestárne. Stereotypy, které si v mládí o stáří osvojíme, se pak snadno stávají součástí našeho vlastního stárnutí. Negativní zobrazování stárnutí tedy zraňuje nejen ty, jichž se aktuálně týká, ale zprostředkovaně každého z nás, které stáří teprve čeká,“ uvádí socioložka Jaroslava Hasmanová Marhánková. Je jednou z tvůrců knihy Z nuly na sto, kterou vydala společnost Elpida a pokouší se v ní rozbourat stereotypy o stárnutí. Knížka obsahuje příběhy a názory lidí vyššího věku i odborníků, kteří se zabývají vším, co stárnutí přináší.
Z mnoha příběhů a komentářů, které tvůrci sesbírali, se dá vytušit platnost toho, čemu se říká sebenaplňující proroctví. Tedy to, že když si o něčem sami vytvoříme představu, že je to špatné či děsivé, ono to takové časem skutečně bude. Ovšem, když k něčemu přistupujeme se zvědavostí, s optimismem a s vstřícností, vrací se nám to naopak v dobrém.
„Osvojení negativních stereotypů o stáří v mládí může mít negativní dopady na to, jak později toto období života prožíváme. Americká studie například ukázala, že starší lidé, kteří měli v mládí negativní pohled na stárnutí, mají v porovnání se svými vrstevníky, kteří tyto stereotypy nesdíleli, více zdravotních problémů. Jinými slovy – stereotypy, které si osvojíme, se mohou stát sebenaplňujícím proroctvím,“ vysvětluje Jaroslava Hasmanová Marhánková.
Typickým příkladem je jedna rodina ze severní Moravy, jejíž součástí jsou dvě osmdesátileté dámy, babičky dvacetileté Kláry. Ta je popisuje takto: „Babi jedna, jak jí říkám, neustále nadhazuje negativní témata. Nemluví o ničem jiném, než o nemocech, případně o lidech, které vůbec neznám, ale ona mi líčí jejich trable, pomlouvá je, kritizuje. Neustále někoho či něco hodnotí, samozřejmě je vždy to hodnocení špatné. Je mi jí líto, protože je hodně nemocná. Tak si vždy říkám, že ta její nespokojenost pramení i z toho, ale táta tvrdí, že taková byla vždycky, i když ještě bývala zdravá. Babi dvě je její přesný opak. Zajímá se o vše, co se děje, hodně čte, baví ji být na internetu, ale vyhledává si tam věci s kvalitním obsahem. Také má už určité potíže související s věkem, ale stále chodí na dlouhé procházky, má kamarádky, ráda si kupuje pěkné oblečení. Nemít ji, myslela bych si, že stáří je strašné, protože bych ho znala jen v podání babi jedna. Ale díky babi dvě vím, že se v osmdesáti dá žít velmi pěkný život. A chtěla bych jednou být jako ona.“
Psychologové se v poslední době setkávají se zvláštní formou fobie, která se nazývá agerexie, tedy chorobný strach ze stárnutí. Zahrnuje v sobě například posedlost různými procedurami, které slibují, že stárnutí oddálí aspoň vizuálně. Typickým příkladem jsou dívky, které zkoumají, zda se jim neobjevila první vráska, protože vrásky jsou pro ně čímsi hrozivým, děsivým, tedy znakem, že stárnou. Hrůzu ze stárnutí tak někteří lidé klidně mají už ve dvaceti, zatímco jiné ani v šedesáti nenapadne nad svým věkem přemýšlet a žijí stále stejně jako když jim bylo o deset, dvacet či třicet let méně.
Mnohé experimenty a vědecké výzkumy potvrzují, že právě lidé, kteří nad stárnutím nepřemýšlejí a nepodlehli dojmu, že jde o něco odporného, nakonec žijí déle v lepší kondici než ti, kteří zasvětili život tomu, co dostalo pozoruhodný název boj proti stárnutí. Jinými slovy, boj proti něčemu, nad čím nikdy nejde zvítězit.
