Po čem asi ta naše vnoučata, žijící v dostatku, touží?
FOTO: Jana Mesarčová

Po čem asi ta naše vnoučata, žijící v dostatku, touží?

19. 3. 2023

Je mi 40 + DPH. Mám tři vnoučátka, kterým přes mé pracovní povinnosti ráda věnuji můj neúprosně tikající čas. V zápětí, když vrátím  vnoučátka rodičům a zůstanu si sama sobě, raduji se nad společnými prožitky s milovanými dětičkami.

„Po čem asi ta moje vnoučátka, žijící v dostatku, touží?“, rekapituluji. Odpověď hledám ve vzpomínkách na mé dětství.

Když jsem byla malá, byla jsem neustále vystříhaná na kluka. Klučičí vizáž ještě podtrhávalo oblečení, neboť moje sportovně laděná maminka mi v dobré víře oblékala praktické tepláky, ponejvíce v tónech modré (jiné, než modré, snad ani nebyly k sehnání vyjma těch pro sportovce z Dukly). Navlékala na mne trička a svetry nic neříkajících střihů a bez jakéhokoliv zdobení, protože prý na běhání a blbosti to stačí. Nebude ze mě přeci dělat dítě od kolotočů. S výmluvou, že mi Bůh dal „otřesné“ vlasy, mé hlavě culíky nedopřála, včetně naušnic, které si žádají dirku v lalůčku, což - jak říkávala - je z pohledu akupresurních bodů rizikové.

A já byla poslušná a vděčná, takový nekonfliktní ťunťa. Jen ať je maminka spokojená, protože se pak usmívá.

V tomto duchu a přesvědčení, že je vše správně (rodičům jsem moc věřila), nevědomě jsem v sobě potlačovala svůj přirozený vkus a ženské cítění. To trvalo až do puberty, kdy mě ovládla revolta a podpořila odvahu zajít za hranice toho, co rodiče v oblasti mé vizáže hodlali ještě akceptovat. Ale než nastalo období odbojové pubertální aktivity, předcházelo tomu poměrně dlouhé klidné introvertní období, které bylo nejen o hrách, učení se, naslouchání rodičům, babičce a dědečkovi, ale také o nevyslovených tužbách a přáních a o jejich lišáckých uskutečňováních.

Například touha po dlouhých vlasech byla tak silná, že jsem opakovaně, rok co rok o prázdninách u babičky v Prostějově utíkala přes polnici za zahradou do kukuřičného pole. Tam jsem si vyhlídla ty nejurostlejší kukuřičné klasy, protože byly příslibem dlouhých žlutých vousů. Když jsem nasbírala dostatek klasů, uvelebila jsem se na tichém místečku mezi vysokými bylinami, z babiččino kabelky, kterou jsem si půjčila, jsem vydolovala zrcátko, pinetky s hřebínkem, a natrhané vousy z klasů si připínala na svoje krátké vlasy, které byly najednu prodloužené dobře o 3 palce. Pohledem do zrcátka jsem si ještě namalovala rty temně rudou babiččino rtěnkou a znehybnělá jsem tam seděla jako načepýřená koroptev, než mne z pole vyhnalo volání babičky k večeři.

Touhu mít nalakované nehty se mi podařilo zrealizovat v době, kdy jsem v první třídě začla chodit na klavír k paní učitelce Natálii Slaměníkové. Ona byla krásná distingovaná dáma, jejích pěstěných rukou se nešlo nevšimnout, protože nalakované nehty barvou vždy ladící s jejím svetříkem či halenkou byly korunou jemných prstů běhajících po klaviatuře s výsledkem krásně zahrané etudy nebo Fibichova Poemu. Paní učitelka vytušila mou hudební natvrdlost, současně rodičovskou neústupnou ambici a také mou náklonnost ke zdobné manikúře. Ovšemže samu sebe nechtěla týrat poslechem mých poctivě nacvičených hudebních úkolů, tudíž zvolila kompromis. Do žákule mi psala tu za 3, tu zase za 3+, někdy za 3-, přičemž si byla jista, že mne doma nezbijí, a po velkou část hodiny mne učila pěstovat si ruce, někdy mi nehtíky nalakovala bezbarvým lakem, příp. když jsem ji uprosila, nápadným lakem nalakovala alespoň palce.

Touha nosit boty na podpadku, namísto tenisek, mi nedávala spát od doby, kdy jsem poznala tetu Evu, maminčino kamarádku. Ona byla typově úplně jiná oproti mé sportovní mamince, chodila převážně v lodičkách na vysokém podpadku, měla natupírované černě barvené vlasy, nosila výrazné korále a klipsy (naušnice), oblékala kostýmky a lecjaké módní novinky, kouřila dlouhé dámské cigarety z Tuzexu. Na návštěvy k ní jsem se moc těšívala, protože jsem mohla v klidu v předsíni zkoušet všechny ty boty na klínku, s jehlou, s tzv komínem, fialové, žluté, zelené, s broží nebo mašlí, se šněrováním či zipem. To bylo něco úžasného! Tak jsem se těšila, až budu velká!

Roky uletěly i s praštěnou pubertou, jsem už dávno velká. Poslední pásku, kterou jednoho dne přestřihnu, si pokorně připouštím s každým lupnutím v zádech, tloušťkou dioptrických skel, anebo vrchovatostí barevných „kokinek“, která do sebe láduji před spaním. Ale jsem šťastná. Svých malých dětských tužeb jsem dosáhla, vlasy jsem žensky prodloužila, mé nehty jsou stále bez laku velmi zřídka k vidění a boty s podpatky? Těch je plná skříň, bohužel nyní jen k nostalgickému prohlížení.

A když mám službu a hlídám, stylizovaná do společensky přijatelné teplákové soupravy v teniskách, milovaným vnoučátkům při hrách a dovádění bedlivě naslouchám. S hlubokou láskou a velkým porozuměním hádám jejich nevyslovená přání a tužby.

rodina vnoučata
Hodnocení:
(5 b. / 30 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Moc hezká úvaha i vzpomínky. Připomněla jste mi, že jsme s mladší sestrou dostaly parádní hnědé teplákové soupravy s béžovými náplety. Vždycky jsem se cítila nejlíp mezi kluky a v kalhotách. Celé léto jsem trávila v kraťasech. Mou největší touhou bylo přečíst všechny knihy z městské knihovny a nemuset dělat nic jiného. V tom se mi moje vnoučata nejvíc podobají. Na rozdíl ode mě si vystačí s mobilem. Mám je moc ráda, i když jejich způsobu života moc nerozumím. Zbytečně se jim do něho nepletu. Pro mě je to o preferencích. Ty naše se od sebe hodně liší.
Simona Ježková
Krásný příspěvek. Úplně se v něm vidím a to mi je 38. Ani oholit podpaží jsem si nemohla. Prý si mám hrát a ne řešit jak vypadám. Takže sebevědomí na nule asi do 30 a maminky jsem se chodila zeptat na vše do 23... Takže to u svého dítěte dělám jinak. A vše mu vysvetluju, mluvim o svých pocitech, když narážím na hranice pevně si za nima stojím a neustupuju jen říkám NE. A pak mu vysvětlím proč. Jsou mu 4 roky a k norozeninam chtěl jen dort. Prý ten s autem co jsem vyráběla loni, tak letos s dinosaurem. Co taky jiného když všechno má... Netouží po ničem. A po oslavách ty má rád. Má všeho dostatek oblečení, sladkosti, hračky (když je to drahé tak mu prostě řeknu, že to koupit nechci, že pokud to bude chtít k Vánocům tak na to treba ušetřím. A za měsíc už to nechce) Naši rodiče byli vychování v komunismu kde se vlastní názor trestal, vyčnívat bylo nežádoucí. Tyhle lidi vychovali lidi co zažili válku... Těžko říct jak moje výchova syna poznamená ale jednoduchý to mit určitě nebude. Ostatně jako každá nová generace. Pojďme se nepovysovat, ale hledat co nas spojuje.
Soňa Prachfeldová
Také jsem kdysi toužila po spoustě nedosažitelných tehdy věcech. A bylo jich dost. Hrála jsem na housle, chtěla klavír, nebyly peníze. Chtěla jsem zpívat ale ne na besídkach hudební školy. Mnoho, mnoho dalšího. Dnes snad ta naše vnoučata ničem netouží, nebo řeknou nevím. A tak si někdy lámu hlavu, čím je prekvapim.
Miloslava Richterová
Měla jsem na víkend vnoučka, toužil jen po jediném - být v dosahu wifi.
Taťana Veselá
Jani, to se vam povedlo :) precetla jsm jednim dechem a zaver nema chybu. Rada bych vam poslala srdicko, ale obcas se zmeni v otazniky, zkusim... ❤️
Hana Rypáčková
Zdá se mi, že vnoučatům se splňuje vše, po čem touží. Když starší / sourozenec /už měla dlouhé vlasy , mladší /3/ si je dělala z punčocháčů a mopu, než jí narostly.. Kluci chtěli lego a tablety. Při poslední návštěvě Honza /10/ řekl, že by chtěl mír. Něco neobvyklého, asi to má ze školy. Ale nevěděl, jestli mír je neválčit nebo i nehádat se. Já měla mnoho nesplněných přáních . Místo klavíru harmoniku, psa nikdy, kočka byla druhý den vrácena , když nakadila mamce do lodičky.. Maminka stále upravená, to mne nechávalo vždy chladnou...
Jiří Dostal
:-) "Ach, kdeže loňské sněhy jsou a dávná dětská trápení", vzdychá dědek sklerotik :-)
Alena Velková
Hezká vzpomínka...taky jsem chodila ostříhaná na kluka, proti čemuž jsem se vzbouřila ve třetí třídě a pak jsem až do dospělosti měla vlasy do pasu...a po čem děti touží? nejstarší vnučka už od 5. třídy chce být veterinářkou, druhá cvičitelkou psů, vnuk chce mít kočičí útulek a ti další dva jsou ještě moc malí :-))
Marcela Pivcová
Myslím, že pro oblečení jsem měla se Zuzkou podobný vkus, musela jsem ale nejdříve projít změnou z nenápadné holky, kdy jsem chodila do tanečních v jednoduchých silonových šatech, v botách na nízkém podpatku a s dlouhými copy, které už vůbec nebyly v módě. Nehty bez laku - ten mi jako "klavíristce" nebyl dovolen. Změnou vzhledu jsem se začala zabývat společně se Zuzkou - ale ona byla vzhledem k méně rokům proti mně nápadnější. Zato jsem si pak, vedle minisukní a kalhotám "do zvonu" ještě užila různé délky i barvy vlasů. Nyní chodím nejraději v džínách a svetru, boty stále bez podpatkú, pracně vyrobený odstín vlasů neměním - jen udržuji. Dnes už ani nevím, po čem jsem tehdy toužila, maminka o mně říkala, že nevím, co chci. Asi měla pravdu.
Marie Měchurová
Také si moc užíváme chvíle prožité s vnoučaty. A po čem touží? Ti nejmenší tři bratři - jeden chtěl mobil, jeden rybičky a jeden glóbus. Už jim to bylo splněno. Jen ten mobil je na určený čas.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.