Po čem asi ta naše vnoučata, žijící v dostatku, touží?
FOTO: Jana Mesarčová

Po čem asi ta naše vnoučata, žijící v dostatku, touží?

19. 3. 2023

Je mi 40 + DPH. Mám tři vnoučátka, kterým přes mé pracovní povinnosti ráda věnuji můj neúprosně tikající čas. V zápětí, když vrátím  vnoučátka rodičům a zůstanu si sama sobě, raduji se nad společnými prožitky s milovanými dětičkami.

„Po čem asi ta moje vnoučátka, žijící v dostatku, touží?“, rekapituluji. Odpověď hledám ve vzpomínkách na mé dětství.

Když jsem byla malá, byla jsem neustále vystříhaná na kluka. Klučičí vizáž ještě podtrhávalo oblečení, neboť moje sportovně laděná maminka mi v dobré víře oblékala praktické tepláky, ponejvíce v tónech modré (jiné, než modré, snad ani nebyly k sehnání vyjma těch pro sportovce z Dukly). Navlékala na mne trička a svetry nic neříkajících střihů a bez jakéhokoliv zdobení, protože prý na běhání a blbosti to stačí. Nebude ze mě přeci dělat dítě od kolotočů. S výmluvou, že mi Bůh dal „otřesné“ vlasy, mé hlavě culíky nedopřála, včetně naušnic, které si žádají dirku v lalůčku, což - jak říkávala - je z pohledu akupresurních bodů rizikové.

A já byla poslušná a vděčná, takový nekonfliktní ťunťa. Jen ať je maminka spokojená, protože se pak usmívá.

V tomto duchu a přesvědčení, že je vše správně (rodičům jsem moc věřila), nevědomě jsem v sobě potlačovala svůj přirozený vkus a ženské cítění. To trvalo až do puberty, kdy mě ovládla revolta a podpořila odvahu zajít za hranice toho, co rodiče v oblasti mé vizáže hodlali ještě akceptovat. Ale než nastalo období odbojové pubertální aktivity, předcházelo tomu poměrně dlouhé klidné introvertní období, které bylo nejen o hrách, učení se, naslouchání rodičům, babičce a dědečkovi, ale také o nevyslovených tužbách a přáních a o jejich lišáckých uskutečňováních.

Například touha po dlouhých vlasech byla tak silná, že jsem opakovaně, rok co rok o prázdninách u babičky v Prostějově utíkala přes polnici za zahradou do kukuřičného pole. Tam jsem si vyhlídla ty nejurostlejší kukuřičné klasy, protože byly příslibem dlouhých žlutých vousů. Když jsem nasbírala dostatek klasů, uvelebila jsem se na tichém místečku mezi vysokými bylinami, z babiččino kabelky, kterou jsem si půjčila, jsem vydolovala zrcátko, pinetky s hřebínkem, a natrhané vousy z klasů si připínala na svoje krátké vlasy, které byly najednu prodloužené dobře o 3 palce. Pohledem do zrcátka jsem si ještě namalovala rty temně rudou babiččino rtěnkou a znehybnělá jsem tam seděla jako načepýřená koroptev, než mne z pole vyhnalo volání babičky k večeři.

Touhu mít nalakované nehty se mi podařilo zrealizovat v době, kdy jsem v první třídě začla chodit na klavír k paní učitelce Natálii Slaměníkové. Ona byla krásná distingovaná dáma, jejích pěstěných rukou se nešlo nevšimnout, protože nalakované nehty barvou vždy ladící s jejím svetříkem či halenkou byly korunou jemných prstů běhajících po klaviatuře s výsledkem krásně zahrané etudy nebo Fibichova Poemu. Paní učitelka vytušila mou hudební natvrdlost, současně rodičovskou neústupnou ambici a také mou náklonnost ke zdobné manikúře. Ovšemže samu sebe nechtěla týrat poslechem mých poctivě nacvičených hudebních úkolů, tudíž zvolila kompromis. Do žákule mi psala tu za 3, tu zase za 3+, někdy za 3-, přičemž si byla jista, že mne doma nezbijí, a po velkou část hodiny mne učila pěstovat si ruce, někdy mi nehtíky nalakovala bezbarvým lakem, příp. když jsem ji uprosila, nápadným lakem nalakovala alespoň palce.

Touha nosit boty na podpadku, namísto tenisek, mi nedávala spát od doby, kdy jsem poznala tetu Evu, maminčino kamarádku. Ona byla typově úplně jiná oproti mé sportovní mamince, chodila převážně v lodičkách na vysokém podpadku, měla natupírované černě barvené vlasy, nosila výrazné korále a klipsy (naušnice), oblékala kostýmky a lecjaké módní novinky, kouřila dlouhé dámské cigarety z Tuzexu. Na návštěvy k ní jsem se moc těšívala, protože jsem mohla v klidu v předsíni zkoušet všechny ty boty na klínku, s jehlou, s tzv komínem, fialové, žluté, zelené, s broží nebo mašlí, se šněrováním či zipem. To bylo něco úžasného! Tak jsem se těšila, až budu velká!

Roky uletěly i s praštěnou pubertou, jsem už dávno velká. Poslední pásku, kterou jednoho dne přestřihnu, si pokorně připouštím s každým lupnutím v zádech, tloušťkou dioptrických skel, anebo vrchovatostí barevných „kokinek“, která do sebe láduji před spaním. Ale jsem šťastná. Svých malých dětských tužeb jsem dosáhla, vlasy jsem žensky prodloužila, mé nehty jsou stále bez laku velmi zřídka k vidění a boty s podpatky? Těch je plná skříň, bohužel nyní jen k nostalgickému prohlížení.

A když mám službu a hlídám, stylizovaná do společensky přijatelné teplákové soupravy v teniskách, milovaným vnoučátkům při hrách a dovádění bedlivě naslouchám. S hlubokou láskou a velkým porozuměním hádám jejich nevyslovená přání a tužby.

rodina vnoučata
Hodnocení:
(5 b. / 30 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Hošková
Jinak jsem zapomněla odpovědět na otázku v nadpisu článku - pokud mohu odpovědět za sebe a ze své zkušenosti - momentálně touží po tom, abychom jim nebrali telefony, na kterých jsou schopny viset dlouhé hodiny, klábosit s kamarády nebo s nimi hrát hry, které nechápu, vůbec se mi nelíbí a nevím, co se líbí na nich jim...
Jana Hošková
Hezké vzpomínání ! Mně zas nebyly dopřávány dlouhé vlasy - maminka měla celé dětství dva pletené copy, za které ji prý kluci tahali a strkali jí je vzadu do kalamáře, a tak já měla vlasy krátké, abych takto netrpěla. Takže jsem si to jednou vynahradila: strhla jsem malou paručku z pravých vlasů své panence po mamince, narvala jsem ji na svou hlavu a před zrcadlem si dopřávala toho požitku vidět se s dlouhými vlasy ! Tato touha po dlouhých vlasech mne ale vbrzku přešla, když jsem jednou ze školy přinesla vši. :-))
Lenka Kočandrlová
Moje máma si potrpěla na účes - my děti tomu říkaly bouda, chodila co 14 dní ke kadeřnici a měla různé melíry. Vždy namalovaná,vkusně oblečená,nehty nalakované spíš světlým lakem. Mě nikdy nebavilo se malovat ani česat,celý život jsem měla dlouhé vlasy volně, jen na pěšinku uprostřed - až doteď. Sukni jsem na sobě neměla posledních 35 let. Předtím ano,samozřejmě mini.Ještě jsem zažila éru punčoch na podvazky,což bylo teda něco,aby nečouhaly zpod sukně zatraceně krátké. Dnes si hovím převážně v teplákách a triku - doma.Ven do města si beru něco lepšího,ale též pohodlného.Boty na vysokém podpatku jsem odvrhla už asi v 25,bolely z toho nohy.
Zuzana Pivcová
Moc ráda jsem si Vaše vyprávění přečetla. Mé pokusy prosadit své měly podobný průběh. A tak zpočátku neúprosné názory naší maminky ztrácely pozvolna na intenzitě. Místo hry na housle jsem při kytaře pořvávala hlasem Yvonne Přenosilové, nosila minisukně méně než do půli stehen, účes na Kleopatru a oči orámované tekutou černou barvou. Maminka rezignovala. Později mi bylo občas líto, že jsem ji dost zklamala, ale nešlo to jinak. Byla jsem Beran jako ona a potřebovala jsem si trochu namlátit.
ivana kosťunová
Já to měla opačně- ale rozumím vám.
Miloslava Richterová
Krásně napsané, líbí se mi :-) Já nehty nalakovala jen jednou a ihned byly paní učitelkou hudby zakázány, to přece nejde dohromady .. piano a červené nehty! Teď lakuji jen opravdu výjimečně, nejdou zas dohromady s rýčem a zahrádkou :-)
Blanka Tabaszová
Děkuji za vzpomínku o vlasech z kukuřice, připadala jsem si v nich jako princezna!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.