Kočičí rodina
Všechny fotografie Věra Ježková

Kočičí rodina

5. 3. 2023

„Co kdybychom dali tátovi k narozeninám kočku?“ zeptala se mě asi před deseti lety dcera mého přítele Kateřina. Myslela sebe a svého anglického manžela. „Kočku?“ opáčila jsem s údivem. „Ne“. Měla jsem radši psy. Říkala jsem, že s kočkou si člověk nepokecá, zatímco se psem ano.

Během chvíle se mi ale má odpověď rozležela v hlavě a Kátě jsem řekla: „Tak jo. Aspoň nebude doma sám, když už nechodí tak často do práce. A kočku jste doma mívali.“

Kočičku si vybrali na internetu v útulku v Klecanech. Na příchod nové členky rodiny jsem čekala u přítele doma. Z přepravky se obezřetně vybatolila drobná mourovatá kočička – a já jsem se do ní okamžitě zamilovala. Od té doby Bišinka vyrostla a je na ní vidět, že se má dobře. Přítel říká, že když přišla, byla taková sklůna. Nevím, to slovo jsem slyšela poprvé. O Bišince jsem zde zveřejnila fotoreportáž Jeden den naší kočičky a básničku Něha váží tři a půl kila, průběžně dávám její fotky na Foto dne.

 

 

 

Přibližně ve stejné době se objevila černobílá kočička u domu Káti a jejího manžela na venkově. Zanedlouho vrhla za hranicí dříví čtyři koťátka. Káťa s Craigem jim rozložili na štěrk hadry. Protože byli oba zaměstnaní v Praze, vůbec neměli v úmyslu si kočky pořídit. Můj přítel, chemik, který vyrostl na vsi, navrhl uspat koťátka kyselinou barbiturovou nebo éterem, místo obvyklého utopení. Všem ale bylo jasné, že toho nebudou schopni. A tak Mamina s potomky zůstala.

 

 

 

Postupně začali přicházet další kočičky a kocourkové. Nejspíš si mezi sebou řekli, že v tom hezkém domě se zahradou se budou mít dobře. Domácí jim vytvořili úžasné podmínky. Boudičky, automatické krmení pro případ, že by byli pryč déle než dva dny, marodku v dílně, pelíšky v domě … Nemocným kočičkám zajišťovali a stále zajišťují veterinární péči. Někdy jsme s přítelem jezdili na otočku krmit kočičky během týdne. V době covidové si zařídil Craig práci z domova a už u ní zůstal. Stará se o kočičky, stal se z něj báječný kočičí táta.

 

 

 

Přesný počet kočiček není možné určit. Přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce. Většina jich se ale u domu nebo v domě už zabydlela. Loni v létě jich bylo osmnáct. Několik kočiček dali Káťa a Craig zájemcům – poté, co si ověřili, že se u nich budou mít dobře. Bohužel některé kočičky se už nevrátily; dvě přejelo auto, Craigovi před očima.

 

 

 

Jména všech kočiček si nepamatuji, ani příbuzenské vztahy mezi nimi. Někdy mají základ jména anglický, s připojenou českou koncovkou, což zní půvabně. Řekla jsem Kátě, že by mohla s Craigem pro přehlednost nakreslit a vyvěsit rodokmen nebo tablo. Pro tento článek mi Káťa napsala jména všech kočiček, které u nich našly domov. Mumka (Mamina), Dadko, Billie (Bilinka), Batty, Čáry, Pandy, Tigrinka, Šedinka, Lilinka, Medvinko, Tippinko, Wulfinka, Tigiwinko, Slinki, Squiki, Tabby, Aunty. (Tigrinky byly dvě, proto je jmen sedmnáct.)

 

 

  

Každá kočička má svůj příběh. Nejdojemnější jsou o kočičkách, které se vyléčily z nemoci nebo zotavily po operaci. Jako první Mamina. Úsměvné je, že kočička, která se původně nejvíc toulala, se teď zdržuje nejvíc doma.

 

 

 

Kočičky mají různé povahy. Od bojácných a nedůvěřivých, které si na nové lidi déle zvykají, po přítulné, až chovací. Některé pobývají víc venku, jiné dávají přednost bytu.

 

 

 

Když přijedeme na návštěvu, není někdy pro kočičku téměř kam šlápnout – některé sedí nebo se procházejí na zápraží, další běhají v trávě, leží na naskládaném dříví, hlídají u dveří, jiná se dívá z okna pokoje, další leží v pokoji na gauči, jiná nás vítá v kuchyni.

Kočičky jsou balzám na duši. Jsem vděčná za chvíle, kdy díky nim zapomenu na všechny starosti a celý svět. Jsem moc ráda, že jsem součástí této báječné lidské kočičí rodiny.

 

 

 

 

domácí mazlíčci kočka Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 40 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Měchurová
Čtení o kočičkách mě vždy potěší. Ty potvůrky miluju.
Soňa Prachfeldová
Milé povídání o lásce lidské a kočičí. Klobouk dolů, tolik koček. My našli ubohé vyhozené kotě, dnes už 12leteho Mikeše. Je nedůvěřivý k cizím a nás žárlivě střeží. Syn přivezl ze šachty ubohou vycerpanou kočičku, když se zotavila, vrhla 4 koťata. 3 jsme dali do dobrých rukou a Maxe jsme si nechali. a Mícku jsme nechali vykastrovat. Byla úžasná, komunikativní. Bohužel přejelo ji auto. Snacha odněkud přivezla kotě, jistě že Micinka. Je také moc milá, projde chudák kastrací. Naši oba kocouři jsou velcí lenoši. Přeji zdraví všem, co mají kočky. Je to zodpovědnost a starost, ale také radost a něžné soužití.
Jitka Hašková
Věrko, milý článek o kočičkách a překrásné fotky. Díky za pohlazení po duši.
Martina Růžičková
Věro, příběhy o kočičí rodině znám z tvého vyprávění a s Bišinkou jsem se dokonce potkala osobně. Mám radost, že jsi o nich napsala a přidala plno milých fotek. Pohladí po duši.
Alena Švancarová
Děkuji Věrko.
Jana Jurečková
U nás začal celý příběh před 4 lety na burze v Kroměříži. Tam jsme si vyhlídli černou kočičku s mourečkem. Kočička se po 3 letech záhadně ztratila, ale Mikeš nám zůstal a je to kamarád a ten nejlepší společník. Vrní přes dvoje dveře. Pokud se s ním něco stane, pořídím si koťátka znovu. Na Bezejmenné ulici v naší vsi, jsem uviděla černou kočku, bláhově jsem si myslela, že je to ta moje. Paní v domě řekla, že není ničí, tak jsem si ji vzala, ale po 4 dnech jsem zjistila, že jsem se spletla. Navíc mě sekla packou do obličeje. Otevřela jsem jí okno v ložnici, pomalu odkráčela pryč, už se nevrátila. Stejně jsem měla pocit, že někomu chybí. Na té ulici je 6 domů, kde ji krmí, znovu jsem ji tam potkala. Pohladila, pochovala a šla domů. Jsem domluvena s paní, že pokud ji odvezou do útulku, tak jim přispěju. Je mi té kočky líto... Díky za krásný článek plný kočiček.
Libuše Křapová
Věrko, jsi vlastně parádní a citlivá kočičí babička :-)
Dana Puchalská
Věrko,moc hezké vyprávění o krásných kočkách. Když jsem byla malá, měla jsem kocoura jmenoval se Mind'ák.
Jan Zelenka
Věrko, opět krásný, pohodový článek. Znám to z tvého vyprávění. V Nelahozevsi jsme také měli kočky a byla s nimi legrace. Fotky jsou moc hezké. To soužití s tolika kočkami je moc zajímavé.
Jana Kollinová
Hezké kočičí povídání. Měla jsem jen jednoho kocoura, v dětství, ale vzpomínek mám na několik článků. Tak někdy příště, aby zde nebylo překočičkováno.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.