Kočičí rodina
Všechny fotografie Věra Ježková

Kočičí rodina

5. 3. 2023

„Co kdybychom dali tátovi k narozeninám kočku?“ zeptala se mě asi před deseti lety dcera mého přítele Kateřina. Myslela sebe a svého anglického manžela. „Kočku?“ opáčila jsem s údivem. „Ne“. Měla jsem radši psy. Říkala jsem, že s kočkou si člověk nepokecá, zatímco se psem ano.

Během chvíle se mi ale má odpověď rozležela v hlavě a Kátě jsem řekla: „Tak jo. Aspoň nebude doma sám, když už nechodí tak často do práce. A kočku jste doma mívali.“

Kočičku si vybrali na internetu v útulku v Klecanech. Na příchod nové členky rodiny jsem čekala u přítele doma. Z přepravky se obezřetně vybatolila drobná mourovatá kočička – a já jsem se do ní okamžitě zamilovala. Od té doby Bišinka vyrostla a je na ní vidět, že se má dobře. Přítel říká, že když přišla, byla taková sklůna. Nevím, to slovo jsem slyšela poprvé. O Bišince jsem zde zveřejnila fotoreportáž Jeden den naší kočičky a básničku Něha váží tři a půl kila, průběžně dávám její fotky na Foto dne.

 

 

 

Přibližně ve stejné době se objevila černobílá kočička u domu Káti a jejího manžela na venkově. Zanedlouho vrhla za hranicí dříví čtyři koťátka. Káťa s Craigem jim rozložili na štěrk hadry. Protože byli oba zaměstnaní v Praze, vůbec neměli v úmyslu si kočky pořídit. Můj přítel, chemik, který vyrostl na vsi, navrhl uspat koťátka kyselinou barbiturovou nebo éterem, místo obvyklého utopení. Všem ale bylo jasné, že toho nebudou schopni. A tak Mamina s potomky zůstala.

 

 

 

Postupně začali přicházet další kočičky a kocourkové. Nejspíš si mezi sebou řekli, že v tom hezkém domě se zahradou se budou mít dobře. Domácí jim vytvořili úžasné podmínky. Boudičky, automatické krmení pro případ, že by byli pryč déle než dva dny, marodku v dílně, pelíšky v domě … Nemocným kočičkám zajišťovali a stále zajišťují veterinární péči. Někdy jsme s přítelem jezdili na otočku krmit kočičky během týdne. V době covidové si zařídil Craig práci z domova a už u ní zůstal. Stará se o kočičky, stal se z něj báječný kočičí táta.

 

 

 

Přesný počet kočiček není možné určit. Přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce. Většina jich se ale u domu nebo v domě už zabydlela. Loni v létě jich bylo osmnáct. Několik kočiček dali Káťa a Craig zájemcům – poté, co si ověřili, že se u nich budou mít dobře. Bohužel některé kočičky se už nevrátily; dvě přejelo auto, Craigovi před očima.

 

 

 

Jména všech kočiček si nepamatuji, ani příbuzenské vztahy mezi nimi. Někdy mají základ jména anglický, s připojenou českou koncovkou, což zní půvabně. Řekla jsem Kátě, že by mohla s Craigem pro přehlednost nakreslit a vyvěsit rodokmen nebo tablo. Pro tento článek mi Káťa napsala jména všech kočiček, které u nich našly domov. Mumka (Mamina), Dadko, Billie (Bilinka), Batty, Čáry, Pandy, Tigrinka, Šedinka, Lilinka, Medvinko, Tippinko, Wulfinka, Tigiwinko, Slinki, Squiki, Tabby, Aunty. (Tigrinky byly dvě, proto je jmen sedmnáct.)

 

 

  

Každá kočička má svůj příběh. Nejdojemnější jsou o kočičkách, které se vyléčily z nemoci nebo zotavily po operaci. Jako první Mamina. Úsměvné je, že kočička, která se původně nejvíc toulala, se teď zdržuje nejvíc doma.

 

 

 

Kočičky mají různé povahy. Od bojácných a nedůvěřivých, které si na nové lidi déle zvykají, po přítulné, až chovací. Některé pobývají víc venku, jiné dávají přednost bytu.

 

 

 

Když přijedeme na návštěvu, není někdy pro kočičku téměř kam šlápnout – některé sedí nebo se procházejí na zápraží, další běhají v trávě, leží na naskládaném dříví, hlídají u dveří, jiná se dívá z okna pokoje, další leží v pokoji na gauči, jiná nás vítá v kuchyni.

Kočičky jsou balzám na duši. Jsem vděčná za chvíle, kdy díky nim zapomenu na všechny starosti a celý svět. Jsem moc ráda, že jsem součástí této báječné lidské kočičí rodiny.

 

 

 

 

domácí mazlíčci kočka Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 40 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libuše Heulerová
Věrko, krásný kočičí příběh!!!
Lenka Kočandrlová
Nejblbější nápad je nacpat někomu zvíře,když dotyčný nejeví o to zájem sám od sebe. Pak není divu,že se mnoho zvířat ocitá někde na ulici,útulky jsou plné....My máme dvě kočky,jedna z nich je nalezenkyně.Ovšem po vsi se pohybují stále další a další koťata,jak někdo někde se nestará,aby svoji kočku vykastroval. Staráme se o tři takové nalezence,jednu z nich budeme muset odchytit a dát vykastrovat,aby těch koťat nepřibývalo geometrickou řadou....Od sousedů nám chodí také jejich dvě kočky a tak je naše zahrada plná cizích koček,že ty naše se pomalu bojí vystrčit nos ze dveří. Žrádlo není z nejlevnějších,to je suché a kapsičky a mléko,občas syrové maso....Když mrzne,tak jim dáváme teplé mléko nebo vodu.... Jaký bychom měli ráj,kdyby lidé měli opravdovou starost a péči o zvířata,která si vzali domů, my bychom měli jen ty naše dvě a klid.
Ludmila Černá
Kočky jsou chytré a řeknou si, kde je dobře. Jinak smekám.
Hana Polednová
Věrko, moc hezký článek a fotky jsou miloučké. Mám zkušenosti jen s pejsky, ale ráda se s nimi kdekoliv pomazlím.
Eva Buchtelová
V roce 2002 mi zemřel otec,mamka už také nebyla,tak mi bratr na zažehnání žalu přivezl koťátko,kluka,byl s námi 13 let,po noční vždy na nás čekal u dveří,když odešel,bylo nám dost dlouho smutno.Dnes už bych nezvládla se starat o domácího mazlíka.Bude mi 75 let,zdraví mi neslouží,mám sama co dělat se sebou,ale jinak s Kubíkem byly krásné roky,hodně na ně vzpomínám.
Marie Ženatová
Milá Věrko*, díky moc za hezký článeček i fotografie*. Já jsem měla koťátko* a kočičku jen v dětství. Byla to pro nás malé děti vlastně jediná živá hračka, kterou jsme ovšem skutečně všichni velmi milovali ♥
Věra Ježková
Děkuji ještě jednou. :-)
Zdenka Jírová
Moc hezký článek. Kočky - to je moje. Celý život chovám kočky, mívám jednu nebo dvě. Nemám zahradu. Když jsme ale před lety začaly jezdit na chalupu, stala jsem se krmičkou řady kočiček, které se na vsi nekontrolovaně množily, ale o své živobytí se musely starat samy. Tehdy ještě nebyly konzervy pro zvířata, tak jsem je dělala sama. Vždy jsem nakoupila tehdy levné ryby, uvařila jsem je přidala rýži nebo kolínka a dala do sklenic. Ty jsem pak servírovala na dvorku do misek pro ty kočičky. Později již poznaly zvuk našeho auta a než jsme vystoupili a otevřeli chalupu, už čekala poblíž dveří. Chytit se nedaly, byly plaché, ale vždy se dostatečně najedly.
Libor Farský
To je miloučké počteníčko, díky Věruško, Hafík a mňauík L.
Jana Tulejová
Moc hezký článek, úplně jsem se rozněžnila. Také jsme vždycky měli kočku, poslední kočičku Timečka jsem musela nechat uspat, měla 16 nebo 18 let, už se mi to plete, naše fenky se dožily 18 let a všechna 3 zvířátka odešla během 1 půlroku. Naše veterinářka nás vždycky vítala slovy "á náš domov důchodců". Muž už kočku nechce, i když Timečka miloval a na její počest pojmenoval i našeho pejska. Moje kamarádka má koťátka /od své kočky/ každý rok a vždycky každé kotě naučí na jeho jméno a naučí i čistotě. To se mi moc líbí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.