Ta zemička ještě stále umí nabídnout huňaté kožíšky z borových lesů zdobené brožemi z měst, barevná políčka dělená topolovými alejemi i cihlové komíny továren, kterým už odzvonilo.
Ovšem ta naše zemička je i více posetá krabicemi skladovacích a výrobních hal, za nimiž rozlehlý les už není vidět, jak obrovité jsou. Na úkor úrodných políček strašidelné krabice přibývají před městy, za městy i mezi městy. Ony ty krabice jsou jako mykotická choroba, rozpínající se s tichou agresí a zamořující vše, co ještě před chvílí bylo typicky české, produktivní a smysluplné.
„Když ty krátkozraké zlaťáčky v měšci tak líbezně chrastí!“
Škodolibý Krkovička ukazuje dlouhý nos. Na vše zná manažerskylobbistickou odpověď, i na otázku, co bude s traktoristy, kamnáři či truhláři, s kominíky, lakýrníky, švadlenkami, s kováři nebo brašnáři? Ty staré necháme dožít, mladé pošleme na rekvalifikaci nebo na studia, nejlépe politologická. Všechno máme, po ničem netoužíme.
„Co potřebujeme, nakoupíme, uskladníme, přeprodáme. Cizina nás zachrání.“
V té naší Werichově zemičce dávno neplatí: „Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc“, nebo „Když ten dá to a ta zas tohle, tak všichni dohromady budeme mít dost.“ Hospodská svou kypře řasenou sukni vyměnila za dokonale padnoucí kostýmek a hloupej Honza vyzrál nad svou hloupostí tak, že ji povýšil na řečnění a narcistní chvást. Zlaté české ručičky jsou dnes v utajení a často dnešními intelektuály jsou univerzálové magisterští, inženýrští, doktorští, všichni umí všechno, zastupitelnost okamžitá.
Ta naše zemička, s kostelíčky a Božími muky, hospůdkami a rodinnými pivovárky, hrady a zámky, je malebná a milá. Braňme ji v selském rozumu proti šílené nadspotřebě, proti rozmarům brouků Pytlíků a cizinců, kteří prohlubují vzniklou krizi hodnot, umu, etiky a slušnosti.