Fejeton lavičkový
FOTO: Jan Zelenka

Fejeton lavičkový

23. 2. 2023

Taková lavička, to je přímo magické místo. Kdyby mohl člověk jako ta malá muška nepozorovaně poletovat sem a tam a naslouchat hovorům lidí, asi by se dozvěděl mnoho zajímavého.

Naslouchal by hovorům inteligentním i hloupým, legračním i smutným, hovorům plným dramatických vášní, nenávisti i pohody. A také hovorům o něčem, co už dávno uplynulo. Co odnesl čas. Zvláště, pokud na té lavičce sedí zasloužilí senioři, jako ti dva výše, v malém, příjemném městečku Tivoli, poblíž Říma. Nevím pochopitelně, o čem si povídali. Možná o fotbale, možná o ženách, možná probírali život, ale všiml jsem si, že pokaždé, když kolem nich prošla nějaká pohledná žena, či dívka, tak zmlkli a bedlivě tu osobu chvíli pozorovali. Inu, proč ne. Jsou chvíle, kdy jde náš věk stranou.

Svět lavičkových seniorů je trochu jiný, než lavičkového mládí. Senioři se kamarádí s  holuby a veverkami, sdělují si své zdravotní problémy a hůlkou občas kreslí do prachu pod sebou roztodivné obrazce. Jsou to lidé jiného světa.

Kdysi dávno jsem měl moc rád lavičky. Zejména ty, které byly daleko od lidí, někde v ústraní parku, kde mohl kluk jako já, vstupující do velkého světa, prožívat noční vzbouřené emoce ve společnosti pohledné dívky.

Později jsem měl moc rád lavičky na břehu moře. Ať už to bylo kdekoli. V chorvatské Istrii, v řecké Thrákii, či na Sinaji na březích Akabského zálivu. Takové posezení, obvykle se sklenkou dobrého moku v ruce, nemá chybu.

Nyní na lavičkách bohužel nevysedávám. Nemám s kým. O témata by ovšem nebyla nouze. Svět je v pohybu a tak většina témat by nebyla asi příliš optimistická. Po takovém dialogu ale netoužím. A netoužím ani po podrobné procházce po svých zdravotních diagnózách.

A tak mi nezbývá, než se opakovaně a pokorně svěřovat do péče dvou pohledných servírek v jedné útulné kavárně poblíž náměstí. Posledně, kdy jsem musel kvůli nemoci pauzovat, jsem od nich div nedostal vynadáno.

Ještě jsem se ani nestačil usadit vedle své klubové kolegyně, když už mi jedna z obsluhujících dívek nesla moji oblíbenou dvojku červeného.

„Už jste tady nějak dlouho nebyl,“ pravila skoro vyčítavě.

„Žádný strach, děvče, velmi rád to napravím.“

Skutečně rád. Pozitivní nálada mne celého prostoupila a vůbec mne nenapadlo diskutovat o problémech politických, či válečných. Jen jsme s  kolegyní stručně probrali určitý progres ve svých zdravotních  indispozicích,  její rodinné poměry a vnoučka a byli oba rádi, že můžeme na chvíli utéci od každodenních starostí. Dolce far niente.

Venku na lavičce by nám byla určitě zima. Ostatně, všechny lavičky stejně už místní Technické služby z náměstí odvezly do skladu.

 

* * *
 

fejeton Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.2 b. / 32 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Kollinová
Aniž bych četla komentáře, první co mě napadlo při čtení článku, " to je ale hezké téma", a hned následoval přetlak vlastních lavičkových vzpomínek. Z dob prázdnin u babičky, kde téměř před každým domem byla lavička na níž posedávali staříčkové ze vsi. Srdeční záležitostí je lavička na zahradě rodičů. Stejně jako ve článku se mi promítly lavičky dospívání. Nyní, v seniorském věku, mám dva druhy laviček, ty přátelské v zámeckém parku a čtyři lavičky "pro zlost." Dvě před gymnáziem a dvě pár metrů od nich přímo před naším domem. Jsou téměř pořád obsazeny omladinou, na niž se ráda dívám, ale pobuřuje mě neskonalý nepořádek, který po nich zůstává. V noci poskytují útočiště řvoucím bezdomovcům. Ale článek je laskavý, pozitivní a tak se vrátím k hezkým vzpomínkám a zážitkům. A o tom to je!
Antonín Nebuželský
Díky. Dobré téma. Taky něco přidám. U nás na náměstí se scházelo asi deset dědků. Já jsem chodil z garáže okolo a říkal jsem si "tak tohle nikdy", no čas pokročil a občas jsem se zastavil, většinu jsem znal. Takže postupně jsem začal být "domácí". Jenže ti starší odcházeli a odcházeli, no a nejednou jsem zbyl já kamarád Jarouš. Občas se s námi někdo zastaví, ale my teď už několik let chodíme, no a to se nikomu nechce. A to mohlo ještě nějaký čas vydržet. Jen tak na okraj, chlapi nechodí, čest výjimkam, potkáváme čilé ženy různého věku.
Věra Ježková
Jendo, hezké téma. Lavičky jsou fajn. I když na nich člověk sedí sám. Třeba v parku nebo u vody. Nebo v parku u vody. Mě by jen nikdy nenapadlo poslouchat, o čem se lidé baví. Protože by mě to nezajímalo. Což tě jistě nepřekvapuje. :-)
Jitka Hašková
Pravdivý a zajímavý článek.
Anna Potůčková
Moc hezký článek. Když jsme bydleli v Holešově v paneláku tak jsme bydleli hned u parku, kde bylo pár laviček. Moc rádi zejména v létě jsme tam společně se sousedy sedávali a protože tam bylo také malé pískoviště tak se vyřádil i děti.
Hana Řezáčová
Hezké zamyšlení ... Laviček je podle mne zoufale málo, měly by stát všude, kde je to jen trochu možné - pro starší, pro mladé, pro všechny ... Je fajn se chvíli zastavit, nebýt pořád v klusu někam, sednout si, pozorovat okolí - lidi, stavby, nasávat atmosféru ... No, a pro ty nejstarší jsou tu i otázky: můžu se vypravit na procházku? budu si mít kde odpočinout?
Miloslava Richterová
Hezky napsáno a jistě to byl v tu chvíli hezký pocit :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA