Příběhy starých fotografií: Ztracený pradědeček
FOTO: Jana Hošková

Příběhy starých fotografií: Ztracený pradědeček

19. 2. 2023

Váhala jsem, jestli napsat tento příběh, neboť lidské osudy nejsou vždy šťastné a kdo rád čte o osudech smutných…ale vzhledem k tomu, že mi v hledání mého pradědečka pomohla Zuzka Pivcová z Íčka svou radou, kam se mám obrátit při vytváření rodokmenu a hledání jeho osoby, chci tento článek věnovat jako poděkování právě Zuzce.

Z vyprávění své babičky o jejím tatínkovi jsem věděla jen to, že musel za 1. světové na vojnu a že zemřel v Lipníku nad Bečvou v lazaretu. Nic víc. Nedochovala se mi žádná fotka, kterou bych mohla do rodokmenu přiložit, nevím tedy ani, jak vypadal, ani jaký byl. Babička o něm v podstatě nikdy nemluvila. Jen mi sdělila, že byl asi raněn ve válce, protože zemřel v lazaretu.

Napsala jsem tedy po mnoha letech dle rady na Vojenský ústav prosbu. A to překvapení, když mi bylo vyhověno a odpověď přišla !

A najednou se mi před očima odvinul zcela jiný příběh. Pradědeček byl sice odveden, ale do žádný bitev se ani nedostal. Zřejmě začal mít nějaké zdravotní potíže a byl odeslán do lazaretu v Lipníku. Tam mu zjistili pokročilou rakovinu plic. Aby ne, pracoval totiž v továrně na cigarety už od mládí a kouření si tedy nepochybně vybralo svou daň.

V lazaretu zanedlouho zemřel, bylo to oznámeno rodině a tehdy moje mladá babička za ním jela, aby ho ještě viděla – to vím od ní. Žádal ji o odpuštění za své chování k ní – zřejmě tedy bylo co odpouštět…jako otec neměl prý mou babičku rád údajně proto, že si musel vzít její matku, a to až když babičce byly 3 roky. K ostatním dětem se prý ale choval jinak.

Protože rodina se třemi dětmi bez otce byla velice chudá a neměli peníze na převoz, zůstal pradědeček v lazaretu až do konce a byl pochován v hromadném hrobě.

Starý vojenský hřbitov už neexistuje, jak jsem zjistila. Je tam v jeho místě jen malý bílý památníček. V místě, kde jsou pochováni lidé z lazaretu s nápisem, že tam leží vojáci 1. světové války různých národností. A tak mi vlastně jako vzpomínka na pradědečka a jeho osud zůstala jen ta jedna poslední fotografie místa, kde je pochován.

A mne napadá rčení: Kdož jsi bez viny, hoď kamenem. Kdoví, jak a proč to všechno bylo.

Příběhy starých fotografií
Hodnocení:
(5.2 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Hošková
Teda ! Co jeden lidský život, to kolikrát velice pohnutý příběh. Díky za všechny ty, které jste poslali ! :-)) Ovšem nebýt válek, třeba by byly osudy všech těch lidí milosrdnější.
Zuzana Pivcová
Jano, pokud byl Tvúj pradědeček prezentován a odveden, pak už patřil v historickém pojetí mezi vojáky 1. světové války a v archivu je o něm uložená dokumentace většího či menšího rozsahu. Můj dědeček byl také odveden, ale na frontu se nedostal, protože si ho, jak říkala maminka, jako odborníka "vyreklamoval" z vojny továrník, který ho potřeboval. Jednou jsem se nabídla jisté paní z kavárny v Bechyni, že jí najdu údaje o předkovi, jehož vyznamenání měla vyvěšené na zdi. Pak jsem v archivu našla, že nepadl, nýbrž se utopil při přechodu řeky.
Eva Mužíková
Děkuji za další návrat do minulosti.
Ludmila Černá
Naši předci byli taky jen lidi. A v každé rodině je nějaký ten smutný příběh, protože generace našich rodičů a prarodičů byla poznamenaná válkami. Jeden můj dědeček byl raněn na frontě, babička ho přivezla domů z lazaretu a tím mu zřejmě zachránila život. Druhý dědeček zemřel na otravu krve. Byl hospodský, vyprovodil nějaké opilce, ti si na něho počkali, když se vracel domů. Napadli ho mimo jiné tyčkou z plotu. Jedna rána po hřebíku byla blízko srdce a zřejmě nebyla ošetřena, nevím. To mi kdysi dávno vyprávěla maminka.
Jana Hošková
Ano, Soňo, když jsem zpracovávala příběhy svých chudých dávných příbuzných, bylo mi kolikrát hodně těžko. Musíme si skutečně vážit toho, co dnes máme. Za nejdůležitější považuji ten obrovský skok a pokrok v medicíně.
Jana Hošková
Zpracovávání rodokmenu je zdlouhavá a složitá, ale velice zajímavá práce. Jste skoro jako detektiv. Ale podle mne je dobré znát historii své rodiny. Kolikrát jste překvapeni příjemně, ale samozřejmě i nepříjemně. Nejlepší je, když naleznete nějaké " levobočky". To pak často uvíznete na mrtvém bodě, neboť inkriminovanou osobu lze dost těžko najít a musíte se zkrátka jen a jen domýšlet. :-))
Soňa Prachfeldová
Život našich zejména těch chudých, byl opravdu těžký . Jak jsme v tom vzpomínání , tak včera když jsem šla zapálit svicku na hřbitov, jsem se dívala na nápisy a tehdy ve většině se lidé nedožívali delšího věku. Je dobré zavzpomíná ní, dnešní život je úplně jiný, buďme šťastní.
Daniela Řeřichová
Děkuji za sdílení tohoto dramatického osudu. Také mne velmi zajímá rodinná historie.
Jan Zelenka
Můj děda padl kdesi na haličské frontě první války. Nic o něm také nevím.
Alena Velková
Zajímavý příběh...Mě také mrzí, že o svých praprarodičích nic nevím...a dnes už se není bohužel koho zeptat.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.