Lenka (58 let): Manžel má raději psa než mě. Je to směšné, ale trápí mě to

Nic se nemá přehánět, pes je sice nejvěrnější přítel člověka, jak se říká, ale není to mimi, někdy je se zvířátky clověku lépe, než s někým, kdo nám nesedí. Paní Lenko, tak je nechte delší dobu o samotě, třeba manžel pozná, že jen pes ke štěstí nestačí.

I manžel oné paní by si měl uvědomit o co by přišel, kdyby ji ztratil.

Asi se na mě vy všichni diskutující včetně autorky dopisu budete zlobit,ale žárlit na psa je směšné. Pejsek je zvíře,které vás neskutečně miluje a bude vás milovat i když mu budete třeba ubližovat . Bylo by zajímavé vyslechnout také druhou stranu . Já bych uvažovala o tom, že vztah mezi manžely ochladl a manžel své city směřuje tam,kde jsou opětovány. Já bych popsané situace obrátila v legraci a zamyslela se nad sebou. Pejska mám už čtvrtého a nesmírně ho miluji,tím víc,že jsme zůstaly samy a jsem toho názoru,že kdo nemá pejska,nebo třeba kočičku,neví o co přichází. A ať si pisatelka uvědomí,že kdyby nedej bože o manžela nebo také pejska přišla,bude se za tento postoj stydět a bude jí to líto.

Já bych se s bodem jedna (pracovat na vztahu), vůbec nezdržovala a volila bych ihned bod dva ( odchod středem)

Anička N. to napsala podle mne výstižně.

Paní Lenko, pojmenováváte to výstižně, ale dopálili byste mě oba! On evidentně zástupně zaplňuje prázdné místo v životě, když vztah se vytratil, ujíždí někam "doblba" a vás si neváží, opravdu jste pro něj inventář a služka. Vy zase "brečíte na špatným hrobě". Zkuste s mužem ještě jednou promluvit, nastavit mantinely a dát tomu termín, zda se srovná, jinak bych si zařídila život po svém, jste ještě mladá, práci a starosti máte za sebou, zasloužíte si lásku, respekt, uznání a pozornost. Na vztahu potřebujete zapracovat oba; pokud se vaše iniciativa nesetká s patřičnou odezvou a nebudete ve vztahu spokojená, odešla bych středem, když si ti dva vystačí. Váš muž by zřejmě potřeboval psychologa, než zblbne docela. Muž svůj přístup k vám změní, pokud vy změníte zásadně svůj přístup k němu, ke svému životu a sobě a začnete si vážit sama sebe. Toho druhého změníme těžko, ale svůj přístup k němu změnit můžeme. Nezáleží ani tak na tom, jak se chová on k vám, ale spíš, jak se k tomu postavíte vy. Pokud si ale nebudete vážit sama sebe, těžko si vás může vážit ten druhý. Asi by si časem povšimnul, že není snídaně, oběd, večeře, vypráno, uklizeno, .... a vy si místo toho zaplnila prázdné místo něčím příjemným; takto si je jistý, že vás zase najde na svém místě, tak proč by se měl snažit?

A my jsme měli 2x pejska. První byl dětí ( zbyl nám) a druhý manžela. Oba jsme se starali , milovali nás a my je . Měla jsem slogan: "Přítulný manžel a spokojený pes nebo spokojený manžel a přítulný pes." Ten zakopaný pes bude asi někde jinde..

Miluji svého pejska , všichni kolem to vědí, že bych pro něho udělala všechno a nikdo nežárlí.

Soucítím s Vámi. Sil bude v důchodu ubývat a Vy budete mít na krku nejen stárnoucího muže, ale i psa s výsostným postavením rodině. Tady vidíte, že zvíře, když je víc než člověk, může lidem život hezky znepříjemnit. Místo, aby si lidi udělali život hezčí a pohodlnější, skáčou kolem zvířete a omezují svoje potřeby a pohodlí. A že to zvíře a jeho provoz taky něco stojí. Granule, veterina...asi jsem zaujatá, nikdy jsme psa neměli. A možná sobecká. Teď, když žiju sama, mě vůbec ani nenapadne slevit ze svého standardu a ubrat ze své úrovně. Přemýšlet, zda mám jít na pedikúru a koupit si vitamíny nebo dopřát psovi kvalitnější jídlo, to tedy skutečně ne. A lítat s ním venku brzy ráno a pozdě večer po sídlišti s těmi bolavými koleny a mizernym spaním, zvažovat, kam ho dám, když chci jednou za rok k moři, děkuju to opravdu nechci.

Jediná pomoc opustit manžela i psa.