Také jsem si občas, zejména v horší náladě, tuto otázku položil. A položil jsem si ji i poté, co mi jedna kolegyně s úsměvem řekla v mé oblíbené kavárně – vždyť ty jsi tady vlastně doma, ne? A řekla mi to poté, kdy jsem dostal od servírky skoro vynadáno, že jsem tam už dlouho nebyl. A tak jsem se musel nad pojmem doma více zamyslet. Není to totiž pouze abstraktní pojem, ale také příjemná realita.
Vědomí domova je totiž pocit silně konzervativní. A násobený časem. Být doma, to je určité vědomí bezpečí, které člověk nosí ve své hlavě. Pocit, který sílí s přibývajícím věkem.
Důležité je vědět přesně strukturu svého domova. Hlavně, kde co doma je. Já, na příklad, abych nerušil malou Britney v nočním odpočívání, mohu klidně chodit po bytě i potmě. Noční cesty do lednice mám dobře vyšlapané. Když si jdu pro něco dobrého, tak nebloudím.
K pocitu domova patří i tolerance mírného nepořádku. Hlavně moc neuklízet. I ten největší slušňák a zarytý optimista občas sprostě zanadává a stává se až divokým v okamžiku, kdy si jde pro nějakou důležitou věc a najde ji teprve až po hodinovém usilovném hledání. Pocit domova se v tom okamžiku radikálně mění. A na vině bývá přehnaný úklid. Stává se to, když se nám v hlavě usídlí neodbytná myšlenka, že máme doma binec a začneme uklízet a přerovnávat věci. Takové zdůvodnění našeho hledání je ale pořád lepší, než si přiznat počínající seniorský hosip.
Pocit domova bývá nejsilnější v místech, kde máme svůj, až skoro intimní kout, kde máme uchovány všechny své životní radosti i starosti. Tam, kde na nás nečíhá zákeřná past, tam, kde se vyznáme i potmě, kde jsou uloženy naše vzpomínky i naděje. Tam je velký úklid krajně nežádoucí. V mém případě je to moje pracovna. Nedokážu si představit, jak bych bez ní žil.
V momentě, kdy dostaneme zvláštní a zaplaťpánbůh i řídký záchvat srovnat v onom svém intimním koutku knihy, rozdělit je, v zájmu lepší orientace, podle velikosti, důležitosti, a třeba i podle barvy, přerovnat a roztřídit uložené dokumenty, část jich i vyhodit, v tom okamžiku se vědomí domova a pohody mění v něco zcela jiného. To nastává v momentě, kdy nějaký dokument nebo něco jiného hledáme a posléze si uvědomíme, že jsme ho pravděpodobně vyhodili, když pracně hledáme nějakou knihu, kterou právě potřebujeme a nemůžeme ji najít. Já, v tomto případě, jdu napravit paniku ve své mysli do lednice a tam si pořádně loknu léčivého Bechera. Po jedné partii karet se mi pak obvykle vrátí paměť i klid a vše se vrací do starých kolejí. Všem proto radím – pozor na přehnané úklidy.
Jsou ale i jiné, skoro až stresové momenty. Mohou nastat nastat i v okamžiku, kdy, tak zvaně, nejsou doma, tedy s naším vědomím spřízněné, věci a jevy okolního světa. Kdy člověk venku narazí na problém, se kterým není schopný se identifikovat asi tak, jako by narazil doma na roh čerstvě přestěhované skříně. Nemá v tom případě krvavou modřinu na noze, ale ve své mysli. Ale to už s vědomím našeho domova souvisí jen okrajově.
Moc se mi líbí jeden anonymní citát:
„Domov se skládá z nadějí a snů. Je to místo, kde začíná náš příběh. Místo, které mohou opustit naše nohy, ale ne naše srdce.”