Mlčet, usmívat se, prchat. To je cesta, jak být skvělou babičkou
Ilustrační foto: Ingimage

Mlčet, usmívat se, prchat. To je cesta, jak být skvělou babičkou

14. 2. 2023

Když se narodí vnouče, je dobré začít vyznávat následující zásadu: snacha či dcera mají vždy pravdu, protože si vše, co mladá matka potřebuje vědět, přečetly na sociálních sítích. Hlavní proto je neříkat jim nic, co se týká výchovy dítěte. Ony už totiž opravdu vědí úplně všechno.

Nesnaž se dítě postavit tak, že ho držíš za ručičky.
Když ho bereš do náručí, je třeba ho chovat takzvaně na tygříka. Mami, ty nevíš, co je to na tygříka? Ukaž, dej mi ho, takhle přece…
Když nechce jít, nech ho ležet na zemi, má právo na vlastní rozhodnutí.
Nechce jíst, tak ho nenuť.
Ne, nejí nic co je chemicky zpracováno a tento druh přesnídávky mu rozhodně nedávej.
Nešišlej, mluv s ním jako by byl už dospělý. Ano, my s ním od narození mluvíme jako s dospělým.
Neokřikuj ho, nevadí, že křičí. Když se mu chce křičet, ať křičí, je to přece dítě.

Když se nyní žena stane babičkou, dostane se tím do pozice poučovaného člověka a ze všech stran slyší, co má a nemá dělat. Pryč je doba, kdy starší ženy radily mladším, nyní je tomu přesně naopak.

Milé babičky, je nutné smířit se s tím, že když děcko tluče hračkou do stolu a vynucuje si pozornost řevem, nevadí to, protože je to dítě. Je nutné ovšem zároveň přijmout fakt, že když na něj mluvíte ve zdrobnělinkách, vadí to, protože je vhodné chovat se k němu od narození jako dospělému.

Zásady, rady a doporučení, které sdílely při výchově dětí ženy, které jsou nyní v pozici babiček či prababiček, jsou jiné, než bývaly v době jejich mládí. To je jedna nejdůležitějších věcí, se kterými je třeba se smířit, pokud žena v roli babičky obstát nebo ji aspoň ve zdraví přežít.

Druhá nejdůležitější skutečnost je: vše, co je třeba vědět, nyní matka najde na sociálních sítích, proto nepotřebuje rady matek či tchyní.

Jakákoli věta obsahující slovo „musíš“ je v komunikace s mladou matkou zakázána.
Nevhodné jsou i věty zahrnující spojení „měla bys“.
Naprosto politováníhodná je žena, která vypustí z úst větu obsahující výraz „my jsme to dělaly jinak“.

Kdo dodržuje tyto tři zásady, učiní první významný krok k tomu, že výchova jeho vnoučka bude probíhat v rodině v klidu a celkovém porozumění.

Je třeba rovněž přijmout fakt, že maminky malých dětí nikdy dříve neměly takový přísun nejrůznějších informací a rad, jak v roli mámy obstát. Dříve jim něco v tom smyslu řekly akorát tak jejich mámy, starší příbuzné, v lepším případě si na toto téma mohly přečíst pár knih napsaných odborníky na dětské duše. Nyní se na odborníka na dětské duše, přesněji na odborníka na cokoli, pasuje kde kdo a sociální sítě k tomu vytvořily nekonečný prostor. Takže mnoho mladých žen získalo pocit, že je třeba být úžasnými, nikdy neselhávajícími matkami, tak jak velí všechny ty rady a příručky. Je to něco jako modlitba: Dělám vše proto, abych byla nejskvělejší matkou na světě a k tomu mi dopomáhej internet.

Problém je v tom, že v generaci žen, které jsou nyní babičkami či prababičkami, je většina těch, jejichž životy dříve s internetem tak silně spjaty nebyly, tudíž stále mají pocit, že o jejich rady či zkušenosti někdo stojí. Nestojí. S tím je třeba se smířit, vyrovnat a podle toho se začít chovat.

Neradit. Nediskutovat. Nereagovat.

Nereagovat ani v situaci, kdy se osmiletá vnučka v sobotu ráno rozhodla, že nepojede na domluvený výlet, protože se jí prostě nechce a to znamená, že celá rodina mění dohodnutý program. Ne, babi, opravdu ji nebudeme nutit, když nechce, tak nechce, nevadí, že nás teta čeká, my prostě nejedeme.

Naprosto vyloučené je v takové situaci začít říkat něco ve smyslu, že osmileté dítě přece nemůže řídit chod rodiny, natož něco ve smyslu, že až holčička bude jednou chodit do práce, bude se muset řídit určitými pravidly a proto by si od dětství měla zvykat, že někdy je prostě nutné se podřídit, poslechnout ostatní. Ne, to opravdu není dobré říkat.

Od sdílení takových názorů jsou jiné babičky. Od toho jsou setkání s vrstevnicemi, na kterých je možno si zkušenosti a stesky vyměnit, navzájem se ujistit, že situace je podobná i v jiných rodinách, tím se uklidnit, dát si dortík či víno či obojí a pak s klidnou myslí, úsměvem a nekonečnou vlídností odpovědět dceři či snaše na otázku „pohlídáš malou v sobotu?“ větou „ne, mně se nechce.“

 

 

 

rodina vnoučata
Hodnocení:
(4.8 b. / 43 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Máca
Někdy je lepší se odstřihnout úplně. Žít si svůj vlastní život.
Nina Fibigerová
Já ten článek vnímám jako vtipnou nadsázku a líbí se mi, jak je napsaný. O nevyžádané rady nikdo nestojí, ani my jsme o ně nestály, i když jsme jich v době, kdy jsme měly malé děti, dostávaly horem dolem víc než bylo zdrávo, zvláště od tchýně. Tak je fajn, že dnes už si to leckterá babička je schopná uvědomit a taky naše děti nám to umějí napřímo a často dost natvrdo říct. Au au, ale dobrý, že?
Marie Macková
Mlčet a usmívat se, ale ne za každou cenu a už vůbec neprchat. A po provozních mrzutostech se umět usmířit a jít dál. Leccos mi bylo od starší generace nepříjemné, dnes jsem ráda, že to bylo. Taky poznávám, že jsem vůči nápadům babiček a dědečka uměla být taky pěkně protivná. I za tuhle zkušenost jsem ráda Od generačních rozdílů nás žádný internet nevysvobodí. Osobní vztahy, ve kterých se stále usmíváme, mohou znamenat odstup až nezdravý. Umět řict, co potřebuji, umět reagovat na potřebu druhého, umět říct promiň, umět omluvu přijmout, umět žit .
Jana Šenbergerová
Hezký článek, mně se líbí. Přinejmenším nutí k zamyšlení, nic nepřikazuje. Měla jsem "štěstí", že mi do výchovy dcer nikdo nemluvil. Jim by se možná líbilo, kdyby to tak nebylo. Jedna babička byla daleko, druhá blíž, ale neměla zájem. Moje vnoučata vyrůstala s dědečkem, který se hodně staral a občas do výchovy také mluvil. Bohužel zemřel a zůstala jsem jen já, babička od druhého dědečka, který zemřel ještě dřív. Daleko, takže se teď vídáme, jen když mají nějaké větší volno a maminka je přiveze. U mně doma velím já. Většinou se přizpůsobí, někdy zase já. Je nám spolu dobře.
Jitka Caklová
Maruško, zmíněný postoj, stejně jako Eva jsem také zastávala, ale od té doby uplynulo už dvacet čtyři let. Jediná jistota je, že vše se mění a já vnímám, že k lepšímu. Změnila jsem se i já, svoje nesmyslná striktní pravidla jsem zrušila a těší mě, že mám možnost, alespoň malou měrou, přispívat k rozvoji svých malých vnuček (1,5 a 6.5 let) ♥
Marie Ženatová
Milá Jitko, v mnoha bodech s Tebou v přechozím příspěvku souhlasím. Tak jako já jsem vyrostla ve skromnosti, tak i moje děti. Dětství mých vnoučátek je už v něčem trošku jiné. Ale když je mám zde, tak vždy platilo a myslím si, že i nadále bude platit nejvíce moje pravidlo jaké píše i Evička M. - tady velím já.
Jitka Caklová
Paní Radko, vzhledem k tomu, co jsem napsala níže, mě Váš příspěvek velmi potěšil. Moje děti měly štěstí, že jsem nedávala přednost penězům, případně neměla možnost věnovat se oboru plynoucímu z vysokoškolského studia. Díky skromnosti, na kterou jsem byla zvyklá z domova, jsem dětem umožnila ten přepych, že nemusely do jeslí, ani do školky. Samozřejmě jsem byla přesvědčená o tom, že jsem byla dokonalá matka, ale jen do té doby, než mě moje dávno dospělé děti vyvedly z omylu způsobem, jak ony samy vychovávají má vnoučata a nedopouštějí se chyb, které si až nyní uvědomuji. Vracejí se k přírodě a já věřím, že stále více lidí pochopí, že i krátkodobá odloučení od matky v prvních 4 - 5ti letech způsobuji na dětech nenapravitelné škody.
Radka Mala
Zajímavý článek. Skutečně by mě zajímalo, kolik z těch, co tu diskutují a s článkem nekriticky souhlasí, během života nadšeně přebíralo a zvnitřňovalo nevyžádané rady od kohokoliv. Kolik z vás, když vám tchýně či tchán řekli, že děti vychováváte blbě, si poslušně sedlo, vyslechlo si kritiku a jak to máte dělat lépe a s hlubokým vděkem jste šli měnit to, co vám přišlo přirozené nebo pro vaše dítě vhodné. Kolik z vás do stáří oceňovalo, když vám kdokoliv z vašich známých mluvil do toho, jak věci děláte, a uděloval vám rady, na které jste se neptali. Čili zde bych obecně řekla: Přestaňte si stěžovat, že vaši potomci nepřijímají vaše nevyžádané rady, a spíše se naučte neudělovat rady lidem, kteří se vás na ně neptali. Mám pocit, že lidé s postupujícím věkem nabydou vědomí, že když nasbírali nějaké zkušenosti, všichni v jejich okolí mají povinnost jejich zkušenosti nekriticky přebírat, protože to, že si daní lidé něčím prošli, jim automaticky dává právo mluvit druhým do jejich života, kritizovat jejich volby a považovat svoje názory za jediné správné, protože v jejich životě to tak platilo. Bez ohledu na to, že každý jednotlivec je unikátní, jeho cesta je unikátní, jeho volby jsou jen jeho. Na druhou stranu, pokud se mezi vámi skutečně najdou tací, jako že zřejmě ano, co nekriticky přebírali zvyky svých rodičů či prarodičů, nevytvářeli si žádné vlastní názory na to, že věci lze možná dělat jinak, vidím v tom vlastně velký smutek. Chápu, že člověk si minulost často idealizuje, ale pokud bychom jako lidstvo takhle jednali obecně, budeme ještě v době kamenné. Protože by si každý mohl říct: tak, jak jsme zvyklí to dělat, je to to nejlepší a jediné správné, ergo, nebudeme se snažit rozšiřovat si obzory, stejně s tím nesouhlasíme, protože my to prostě děláme jinak, takže se to ani nebudeme snažit pochopit a budeme pokračovat v tom, na co jsme zvyklí. Při čtení tohoto článku a komentářů pod ním se musím pousmát, protože zde do puntíku vidím to, co je tu kritizováno, akorát o generaci výš. To, že jste vychovali děti, které nezemřely zaviněním špatné péče, vám dává patent na výchovu? Máte pocit, že když jste prošli rolí rodiče, je z vás expert, který ví vše nejlépe? Že když s vámi vaše děti mluví, zřejmě jste odvedli skvělou práci, není nutné nad tím nijak reflektovat, zkrátka to evidentně bylo všechno dobře, tak by se to stejným způsobem mělo dělat i dál? Mladí jsou hloupí, nezkušení, chtějí najít jiné způsoby – ono možná už tohle by vám mohlo říct, že „jak se to dělalo za starých časů“ nemusí být to jediné pravé ořechové, že možná vaše děti cítí, že ony to tak nechtějí – bez ohledu na dostupnost internetu, zkrátka s pocitem, že tohle se jim příčí a rády by našly jinou cestu. Což zase naopak neříká, že vaše způsoby jsou a priori špatně – znamená to jen, že věci lze dělat jinak. Kritizujete nedostatek pokory a ochoty přiznat chybu u mladých, zatímco celý tento článek spolu s komentáři ukazují na nedostatek pokory a neochotu přiznat chybu u starší generace. Docela ironické. Zajímavý mi tu také přijde následný rozpor: 1) Kritizujete, že současná generace je zahlcena informacemi o rodičovství a každý je samozvaný expert. A to je špatně. 2) Na druhou stranu – ve vaší generaci se o rodičovství, vývinu dítěte, traumatech apod. vědělo velice málo, lidé neměli informace o tom, že např. nějaké jejich jednání může být pro dítě škodlivé, výzkumy na toto téma byly velice sporadické, jen se dokola dělalo to, co dělali rodiče, před nimi zase jejich rodiče atd. atd. Zatímco bod 1 kritizujete jako nevhodný extrém, bod dva, ačkoliv je to víceméně nevhodný extrém z druhého pólu, vám přijde naprosto v pořádku? Neexistuje něco jako rovnováha? Celý tento článek bych shrnula takto: Pojďme kritizovat lidi z mladší generace, že nás neposlouchají, když jim mluvíme do života, ačkoliv jsme s největší pravděpodobností byli stejní, akorát jsme na to už zapomněli. Teď jsme staří a moudří a ostatní mají povinnost nás poslouchat, a pokud ne, jsou to nevděčníci, kteří ještě v životě uvidí, a my se pak jen ušklíbneme, že jsme jim to říkali, a pokud se zjistí, že jsme náhodou pravdu neměli, bude to skutečně jen výjimka a my stejně nepřiznáme, že věci lze dělat i jinak, protože my máme zkušenost a basta.
Vladimír Mrázek
Velmi vtipný článek. "Nové myšlení" při výchově potomstva mnohde zakořenilo, ale zatím naštěstí nepřevažuje.
Eva Mužíková
S vnooučaty nemám a nikdy jsem neměla problém. V případě potřeby jejich hlídání platí moje pravidlo - tady velím já. Jsem dokonce přesvědčena že díky tomu, že toto pravidlo respektují, jsou v mé společnosti daleko spokojenější. Nevynucují si nic , netrucují, v případě vztekání bych si dokázala rychle poradit. Ale nebylo třeba. Nyní když už jsou starší, zvláště patnáctilerý vnuk si rády chodí " pro rady" . Několikrát se stalo, že mne o názor i radu týkající se výchovy požádali jejich rodiče. Všichni máme opravdu hezký vztah. V žadném případě bych, kdyby to bylo na mně, " netancovala jak malé dítě píská" . V tom případě bych ze zachovala tak, jak zní poslední věta článku .

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.