Mé úžasné kočky
Ilustrační foto: Pixabay

Mé úžasné kočky

8. 2. 2023

"Kočka doma? Nikdy!" To jsem tvrdila tak před třiceti lety. Momentálně tu se mnou bydlí čtyři a na chalupě se staráme o osm "kousků". Co kočka, to příběh, někdy šťastný, jindy se smutným koncem. Zkusím povyprávět o těch prvních dvou, které s námi obývaly byt. 

Úplně první byla Eliška. Mrňavé černobílé kotě si vyžebrala moje tehdy desetiletá dcera, taky Eliška, na mezinárodní výstavě koček. Ne, nebylo to kotě čistokrevné, naopak. Na výstavě bylo několik útulků, chtěly jsme udělat dobrý skutek a alespoň jednomu nalezenci poskytnout domov. Doma jsme zjistily, že Eliška není kočička, ale kočičí kluk a má kýlu. A že je přizpůsobivý a chytrý. Dostal jméno Ferda a kšírky. Na kšírkách chodil krásně u nohy, časem se ukázalo, že zrovna tak chodí i bez kšírek. Kočkopes.

Horší to bylo s tou jeho kýlou. Chvilku trvalo, než mohl na operaci a po ní měl mít klidový režim. A to byl problém. Jak lze vysvětlit kočičímu puberťákovi, že nemůže lézt po stromech jako veverka, když má na bříšku stehy? Špatně. Kocour byl úplně jiného názoru než pan veterinář. Ale i to jsme nakonec zvládli, zrovna tak jako kastraci. 

Ferda dospíval, byl čím dál víc tvorem svobodomyslným a tak nějak nás ukecal, že mu bude líp u dědy na vesnici, než s námi v paneláku. No, on nás spíš ukecal děda. Ferdu si zamiloval a stali se z nich parťáci. 

Bohužel, nic netrvá věčně a jednou v létě, když jsme zase v sobotu přijeli na chalupu, nám děda smutně oznámil, že Ferda nepřišel ráno domů. Hledali jsme ho, zda někde neleží zraněný, marně. Dodnes nám je záhadou, kam zmizel.

Druhého kocoura, Káju, dostala Eliška jako dárek k patnáctým narozeninám. Byla to mrňavá bílá chlupatá koule s několika černými flíčky. Hravá a vynalézavá. Miloval igelitky a krabice. A samozřejmě Elišku. Spal s ní v posteli, vévodil jí na rameni nebo za krkem, když chodila po bytě a seděl na vaně, když se koupala. Dokázal vyskočit na nejvyšší místa v bytě a tam spát a dělat, že neslyší, zatímco já trnula, kde je a zda se mu něco nestalo.

Horší to bylo, když Eliška odjela studovat. Kája se nudil, dožadoval se pozornosti a spaní v posteli. Jenže on tak hlasitě vrněl, že spát s ním prostě nešlo. Budíval mě brzo ráno, drápal práh u dveří do ložnice. Chvíli fungovalo postříkání studenou vodou, ale opravdu jen chvíli. Nezbylo mi nic jiného, než si přetáhnout deku přes hlavu a dělat, že neslyším. On to po deseti minutách vzdal a já mohla spát dál. Tedy pokud jsem usnula. Nakonec jsme mu opatřili kamarádku, peršanku Jessinu. Čistokrevnou bílozrzavou mňau dámu. 

Brzo se skamarádili, jen Jessina byla odtažitější. Neznala hračky, nebyla zvyklá na lidi. Ale časem si zvykla. Přežila Káju, byla mladší. Ale zrovna tak jako on žila třináct let.

K Jessině přibyla další kočička a pak další...Všechny z útulku, anebo nalezené.

 

 

domácí mazlíčci kočka
Hodnocení:
(4.9 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Velková
Miluju kočky. Co kočka, to osobnost. Pár jsme jich měli, a byly skvělé...teď máme pauzu, protože máme psa, ale pevně doufám, že si nás zase časem nějaká vybere jako svůj domov :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA