V lednu na mne číhá ještě úskalí desetiprocentní narozeninové slevy na jeden nákup. Opět si píši seznam a snažím se chvíli nenakupovat a vše nakumulovat do toho velkého nákupu, aby částka byla co nejvyšší. Ale zase aby mi neutekly ty akce?! Je to náročný.
Další samostatnou kapitolu tvoří nálepky. Až donedávna jsem nevěděla, že jsou samolepky dvoje. Jedny se sbírají na aršík a pak si za ně a k tomu za ne úplně malou cenu můžete koupit nějakého panďuláka. Ten by bez těch nálepek byl notně předražený. Pokud mě některé z vnoučat neukručí, tuto akci většinou ignoruji. Pak se ale objevily nálepky nové, kdy při nákupu určité výše nafasujete kartičku se dvěma samolepkami, ty pak můžete přilepit na zboží, které není zrovna v akci a dostanete 25% slevu. No, uznejte, to už stojí za ránu.
Než se mi podařilo tyto dva druhy nálepek odlišit, stala se mi příhoda, kterou až s odstupem času dokážu vyprávět. V blahé víře, že lepím slevu, nalepila jsem panďulákové samolepky na zboží, které jsem chtěla zlevnit. Udiveně jsem se pak chvíli handrkovala u kasy. I když si myslím, že nevypadám ještě úplně jako vetchá stařenka, pokladní se nade mnou smilovala, nálepky vyměnila a já si je v šoku nalepila na mouku za dvacku a ještě na něco, asi na buráky – už nevím. Pak jsem se strašně dlouho styděla.
Letos v lednu se mi namíchaly slevy všechny. Musela jsem se strašně soustředit, abych to nepopletla, pětadvacítka se nesmí nalepit na zboží v akci, zatímco desítku můžete uplatnit na všechno, co dovezete v košíku ke kase. A jak se tak snažím úsporně nakupovat, měla jsem pocit, že plakátek se dvěma slevovými kolečky ani nezískám. Tuhle jsem si brala košík a hleďme. Někdo strčil dva vozíky do vozíkové boudy, ani drobné mince si nevybral a ještě v každém košíku nechal onen kýžený plakátek. Nějací zbohatalíci – asi. Čtyři slevy a dvě pětikoruny a oni to tady klidně nechají. Vzala jsem, co mi osud přihrál. Vyrazila jsem do obchodu a začala lepit. Nebudu se pouštět do zbytečných detailů, ale jedna samolepka přistála i na květáku. Vybrala jsem ten největší. Květák, jako kobylí hlava, sleva celých 13 korun!
Vezu si zboží ven, zálibně prohlížím kořist a přemýšlím, co budu dělat s tak gigantickým jedincem. Najednou mě osloví kulhající muž v rozedraných kalhotách, celkově bídně vypadající. “Pani, kolik stojí takovej květák?” “No, 55 korun”, odpovídám. Tvář muže posmutněla. “Víte co, já vám kus dám.” Pánovi se rozšířily zorničky: “Ne, to ne, já nechtěl obtěžovat.”
Po krátkém zápase se zelinářským produktem končí několik paliček květáku v sáčku a putují s pánem, který na ně má očividně chuť.
Mám radost větší než ten karfiól, ale taky vím, že mě tenhle dobrý skutek vlastně nic nestál. Asi budu muset v takových činech pokračovat. Sleva nesleva. Protože ze slev by taky jednomu mohla narůst kobylí hlava nebo přinejmenším oslí uši. A já jsem strašně bohatá.