Luděk (68 let): Žena se ke mně chová, jako bych byl malé dítě
Ilustrační foto: Pexels

Luděk (68 let): Žena se ke mně chová, jako bych byl malé dítě

20. 1. 2023

Manželka trvá na tom, že mě musí doprovázet k lékařům. Tam se chová, jako bych byl hluchý, slepý, nesvéprávný. Komunikuje s doktory jako bych tam nebyl, já přitom stojím vedle ní. Stejně se chová při rodinných sešlostech. Nejhorší je, že to myslí dobře. Neuvědomuje si, že mě tím ponižuje.

Zřejmě nejde o ojedinělý problém. Podobně se chová žena jednoho mého kamaráda. Když onemocněl, začala s ním jednat, jako by byl dítě. Podotýkám, že se v jeho případě nejedná o duševní nemoc, nýbrž  problémy se srdcem. Já je mám také, trápí mě i vysoký tlak. Přestal jsem kouřit, hlídám si váhu, štamprličku si dávám výjimečně. Doma však neustále slyším co musím a co nesmím. Vlastně nevím, kdy to začalo. Zřejmě v době, kdy jsem šel do penze a kdy jsem se začal se srdíčkem léčit. Žena se změnila v pečovatelku. Dcera říká, že mám být rád, ale já si vždy vzpomenu na film Teorie tygra, kde paní Balzerová tak skvěle týrala pana Bartošku. Vždy, když ten film v televizi znovu dávají, dívám se a hlasitě se chechtám, zatímco žena říká: „Nechápu, proč se na tu pitomost díváš pořád dokola.“

Nedávno jsme byli u sousedů na návštěvě. Sousedka před nás postavila mísu s jednohubkami. Má žena řekla: „To on nesmí.“ Odsunula ji ode mě na druhý konec stolu. Připadal jsem si jako pes, o kterém bylo rozhodnuto, který druh granulí může pozřít a který ne.

Když jsem šel naposledy na kontrolu k lékaři, vnutila se, že jde se mnou až do ordinace. Bylo to poněkud trapné, doktor se zeptal: „Myslíte, madam, že to tady my kluci nezvládneme sami?“ Manželka absolutně ztratila smysl pro humor, vůbec si neuvědomuje takové narážky a tak řekla: „Já to umím lépe vyjádřit.“ Přál bych vám vidět ty soustrastné pohledy pana doktora.

Když jsem šel do lékárny, trvala na tom, že jde se mnou: „Kdo ví, co bys přinesl.“

Rozpadly se mi domácí trepky, tak jsem řekl, že si zajdu koupit nové. Ona na to: „Zajdeme zítra spolu, hlavně si nic nekupuj sám.“

Je hodná, obětavá, neustále máme doma navařeno, uklizeno, voňavé svíčky plápolají. Pod jejím velením si musím dvakrát denně měřit tlak, ona zapisuje stav do notýsku. Nedávno se mě zeptala, jakou mám stolici. To jsme se dost pohádali. Myslím, že i v dlouholetém manželství by člověk měl mít důstojnost a tajemství, takže nikomu, ani mé ženě, nemíním sdělovat, jak vypadají mé bobky.

Nevím, proč manželka získala pocit, že s přibývajícími roky a zhoršujícím se zdravím se měním v dítě. Je jen o pět let mladší, chápal bych to, kdybych si vzal ženu o dvacet let mladší a ona ve mně časem začala vidět nemohoucího dědečka.

Mám dojem, že manželka nemá naplnění života, vnoučata nemáme, dcera bydlí daleko, kamarádky nemá, v práci už tak nějak dožívá a těší se do penze. Neustále zdůrazňuje, jak si to, až ona bude v penzi, užijeme. Tak toho se děsím, možná že mě bude chtít začít i přebalovat, vodit do parku na vodítku nebo tak něco.

Píšu to tak, aby to vyznělo jako legrace, ne že si stěžuji. Nicméně jsem z té situace dost zoufalý. Připadám si jako pitomec, hádat se mi nechce. Samozřejmě, že jsem se to ženě snažil vysvětlit, popsat jí, co mi vadí. Byla z toho smutná, až mi jí bylo líto. Ale nic se poté nezměnilo.

Je hodná holka, prožili jsme spolu hodně, přece se na stará kolena nerozvedu. Ale představa, že mě zase vede k lékaři jako nesvéprávného dědouška a pak za mě v ordinaci hovoří, je zdrcující.

Nedávno jsem si uvědomil, že vlastně nemám soukromý život. Ona pročítá mé lékařské zprávy, když mi zvoní mobil, zvedne ho ona, rozhoduje, co budu a nebudu jíst.

Jestli ty moje stesky bude číst nějaká žena, třeba si z toho vezme ponaučení, že přílišná péče nám mužům moc radosti nedělá. I když, nevím, možná, že někteří pánové by se rádi nechali vodit jako pejsci, opravdu vlastně nevím.

 

(Autor si nepřál zveřejnit celé jméno, redakce ho zná)

 

 

 

manželství Můj příběh
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.9 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Kopecká
Musím říct, že se mi článek četl dobře, jak je napsaný a že jsem se dost bavila. Na cizí účet, to se to směje. Někdo by třeba byl rád, že nemusí ani rozhodovat, co jíst a že mu je pohodlné se o nic nestarat. Chápu, že normálnímu soběstačnému chlapovi musí být hrozně doma i před lidmi. Podobné tendence byly v rodině bývalého muže. Hlavní slovo měla tchýně a ta se nasí svatbou zjevně uvázala do nevděčné role udělat ze mě konečně člověka. Byl to nelehký a nadlidský úkol. Jakožto naprosto nevděčné stvoření jsem měla svoje názory, chtěla se oblékat podle svého, o své domácnosti si rozhodovat sama a myslím, že tchyně mockrát litovala zbytečné námahy. Vzpomínám si na spoustu drobných příhod, kterým se dneska už umím zasmát. Tenkrát mi k smíchu nebyly všechny ty nevyžádané rady, předměty a zařízení bytu, koupené pro nás a bez nás, zásahy do veškerého dění naší nové rodiny. Jelikož bývalý muž stál plně za matkou, ať šlo o cokoli, bylo to skutečně těžké pořízení. Které měli oni se mnou a já s nimi. Opření o spojenectví i s tchánem na mě prostě byli tři. Takže plně chápu pana Luďka, jaké to je. Když se po člověku chce, aby nemyslel, nejednal, nerozhodoval se sám za sebe. Vzpomínám si, jak mi tchyně třeba udělala přednášku o tom, že musím svému pětačtyřicetiletému muži připomínat a nejlépe sama podávat léky. Na můj argument, že naše děti si od deseti let jsou schopny brát antibiotika, naprosto nereagovala. Jsem manželka, tedy je to mou povinností. Neb ona to tak dělá celý život. Vstala, natočila vodu, vylezla se sklenicí a tabletkou na dvorek a zavolala... dědo.... léky. Tchán přiběhl, spolkl, zapil, poděkoval a zase šel. Vidíš. Řekla mi vítězně. Takhle se to dělá! Pane Luďku, někde, v nějakém období, jste manželce dovolil, aby zasahovala do vašich věcí a to, kam jste se dostal, je i Vaše zásluha. Jednou to ženě prošlo, tak o Vás pečuje. Zkuste se rozhodovat sám za sebe. K lékaři choďte stylem, jo, Mařenko, včera jsem šel kolem, zaskočil jsem pro výsledky a hned je zanesl na obvod. Bude vědět houby a číst nebude mít co. Pokud Vám někdo něco na návštěvě nabídne, dělejte, že ty její komentáře a průpovídky neslyšíte, nabídněte si a začněte se vyptávat na ingredience, že byste si to doma udělali. Prostě se obrňte. Mezi námi, pane Luďku, co myslíte, že si to ostatní /doktor, známí, prodavačky/ pomyslí? Chudák ženská. Ta s ním asi má kříž. Ten člověk zřejmě je úplně nepoužitelný. S manželkou bych o jejím chování diskuse nevedla, párkrát ji ztrapníte tím, že ji před lidmi budete ignorovat, a ona si dá bacha. Bohužel to asi jinak nepůjde. Pokud v tom budete takto pokračovat, to se brzy zblázníte. Víte, ono nejde poslouchat donekonečna. Jednou Vám dojde trpělivost s nadvládou a začne naprostá svoboda. A mně můžete věřit, že i když rozvod provázejí ošklivé věci a člověku trvá, než se usadí v novém životě, že ten pocit - dělám si své věci po svém a nesu si za to svou odpovědnost....ten je úžasný.
Marie Faldynová
My ženy potřebujeme o někoho pečovat - ale všeho moc škodí. Co takhle koupit manželce štěně? Třeba by svou neutuchající péči vyčerpala na něm.
Lenka Kočandrlová
Tak to je mi pana Luďka skoro líto,je starý asi jako já, co si to nechává líbit??? Takovou babu bych seřvala,sbalila bych se (samozřejmě bych si předem zařídila někde u přátel na pár dní ubytování) a šla pryč. Nejlépe někdy zjara,raději bych se procházela někde venku,než být v péči takové satoryje.Snad by se lekla,co se děje? Paní si snad neuvědomuje,že není Luďkova MATKA ,ale jen manželka. Po pár dnech by si snad uvědomila,že by měla změnit své chování.Ovšem na druhé straně si pán trošku toho divného zacházení sám zavinil,když to nechal dojít až tak daleko.Teď je paní ještě v práci,ale jak by to vypadalo,až i ona bude v důchodu???
Margita Melegova
Vsechno se muze zmenit, mozna jednou bude pan rad, ze ho zena hlida. Muj manzel byl az moc sobestacny, jeho slovo bylo v rodine rozhodujici, vek/ 80/ vsechno zmenil, sameho ho nedonutim aby jel na druhy konec mesta neco zaridit, u lekaru musim vsechno zaridit a rict co ma za problem, ale jen do okamziku nez se v ordinaci rozkouka, na nakup jde se mnou, do kosiku dava na co ma chut ale zaroven to nesmi, tak ja poctive vsechno vracim do regalu, jednou za cas prihmourim oko a necham ho vybrat si jednu vec, predtim to bylo jinak kupoval si svoje oblibene potraviny, potom se mu pritizilo a vysledek byl ten ze mi vycital, ze jsem mu to dovolila a ted trpi. Nakonec uznal, ze mam vetsi prehled a velice rad nechava vsechna rozhodnuti na mne, nebere to jako sekyrovani nebo omezovani, jeho zdravotni stav se zlepsil a zijeme v pohode, zalezi jen na rozumne domluve.
Věra Halátová
Třeba se vám za něco ve vašem společném životě mstí. Takto to měli moji rodiče. Matka dokonce rozhodovala, na co se bude otec v televizi dívat. Když se někdy rozzuřil, protože mu to vadilo, samozřejmě, propukla matka v pláč a vyčítala jemu i nám ostatním, jak se pro nás obětovala a ten nevděk! Opravdu jako v Teorii tygra. Ale můj otec Alzheimerovou nemocí skutečně onemocněl a pak brzy zemřel. Už ho nikdo nekomanduje.
Vladislava Dejmková
A zkusil jste o tom se svou ženou mluvit?
Pavel Ouběch
Touha po moci, touha ovládat někoho jiného, je snad nejsilnější zhoubná droga. Je nutné jí pevně čelit. K tomu je ale třeba nebýt líný, nezpohodlnět.
Iva Lišková
Pán má pravdu, všeho moc škodí, určitě jsou naopak manželství, kde " velí" muž, komunikace žádoucí, ale není někdy všemocná. Pomoc odborníka?

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.