Béďa Bohurád měl velmi přísného šéfa. Ten svým zaměstnancům také v průběhu pracovního týdne kontroloval dodržování pracovní doby. Někdy jen namátkově, jindy však cíleně, neboť měl své oddané mu informátory, kteří na své kolegy rádi a s úspěchem donášeli. Případ, kdy nesnědená svačina Béďovi možná zachránila flek, byl právě z této druhé kategorie.
Byl pátek, poslední pracovní den v týdnu, kdo by tedy nespěchal domů. Béďa hned ráno po příchodu do práce vytáhl z kufříku svačinu, kterou mu jeho svědomitá manželka Klárka denně chystala. Jednalo se o namazaný chléb máslem a proložený debrecínskou pečení. Doma stačil v klidu posnídat, před jedenáctou jej čekal oběd v závodce. Jelikož byl březen a jeho kancelář nebyla dosud jako jedna z mála posledních vybavena ledničkou, dal si onen namazaný krajíc i s rajčetem za okno. Poté se s elánem posledního pracovního dne pustil do práce a tím okamžikem vše ostatní šlo stranou. Proběhlo mu jen hlavou, že na svačinu by se mohla najít chvilka až odpoledne před odchodem.
Při další běžné činnosti však na ni úplně zapomněl. Po obědě se dostavila chuť na kafíčko. Zašel do vedlejší kanceláře za kolegou, kde si jedno překapávané i s cigaretou dali a při něm o všem možném povídali. Mimo jiné se Béďa neprozřetelně zmínil i o tom, že je vlastně pátek a že to zabalí ještě před koncem pracovní doby a pojede dřívějším vlakem. Byl jedním z dojíždějících zaměstnanců a měl to domů poměrně daleko. Kolega byl jedním z těch dobrosrdečných, který si tuto informaci přece nemohl nechat sám pro sebe a posléze se o ní jen tak při řeči zmínil šéfovi. Šéf si zamnul ruce a řekl si, že tentokrát to Béďovi spočítá a že ho to může stát i flek, neboť to nebude poprvé.
Co se však odpoledne nestalo. Béďa se sice sbalil včas, aby stihl ten dřívější vlak, narychlo stačil vše uložit na své místo, vypnout počítač, schody bral trapem, tramvaj mu málem ujela, ale kýžený vlak přece jen stihnul. V okamžiku, kdy dosedl na sedadlo a výpravčí si pomalu přikládal píšťalku k ústům, Béďa najednou jakoby zkoprněl. Svačina! Svačina zůstala za oknem. Namazaný chleba máslem a proložený debrecínkou a pěkné velké červeňoučké rajčátko. A byl pátek. Následuje víkend, do práce se jde až v pondělí. Tak to ne! Béďa při své povaze nemohl připustit, aby tam svačina zůstala a on ji pak musel v pondělí vyhodit do koše.
Vyskočil jak srnec, výpravčí sice již pískal, ale on popadl kabát a čepici a již seskakoval se schůdků pár vteřin předtím, než výpravčí stačil zvednout plácačku. A rychle hajdy zpátky do práce. Pověsil kabát i s čepicí na věšák, otevřel okno a jen tak si pomlaskl, byla tam v pořádku, rajčátko se v odpoledním slunci lesklo jako by se na něj téměř usmívalo. Pěkně si ji rozbalil na stole, zapnul varnou konvici, čaj si k ní uvařil a pak se s chutí do krajíce zakousl.
Aby nežvýkal jen tak naprázdno, tak ze šuplíku svého pracovního stolu vytáhl lejstra připravená na pondělní poradu, aby je ještě zkontroloval. No a v tom, klika cvakla, dvéře letěly, šéf mu vcházel do dveří. Překvapeně zíral, nemohl uvěřit vlastním očím. Béďa seděl za svým pracovním stolem, sice s plnou pusou a kouřícím čajem před sebou, zcela zabrán do práce. Šéf stačil jen něco zamumlat o pondělní poradě a kráčel si dál po svých. Na chodbě ještě utrousil jen tak pod fousy, že už se nedá nikomu věřit. Béďa dojedl, vypil čaj, schoval lejstra a padla. Byl právě konec jeho pracovní doby. Domů přijel o více než dvě hodiny později, aniž by tušil, že mu zapomenutá svačina možná zachránila flek.
