Jana (67): Po smrti sestry jsem začala mít vztah s jejím mužem. Dcery mě kvůli tomu nenávidí
Ilustrační foto: Pexels

Jana (67): Po smrti sestry jsem začala mít vztah s jejím mužem. Dcery mě kvůli tomu nenávidí

25. 11. 2022

Jsem v důchodu a jsem zamilovaná. Přesto se trápím. Mám vztah se svým ovdovělým švagrem. Je nám spolu dobře, jenže mé dcery naši lásku nechápou, stydí se za mě, přestaly se mnou komunikovat.

Pavel byl vždy fešák a galantní muž. Tak trochu jsem sestře Ivaně záviděla, protože moje manželství se nevyvedlo. Můj muž byl sporťák, fotbalista, který po aktivní kariéře dělal trenéra. Když se jeho mužstvu dařilo, bylo to fajn i doma. Jenže pak přišlo období, kdy střídal jeden manšaft za druhým a pořád to nešlo, začal pít, doma byl hrubý, násilnický. Musela jsem se rozvést. Dcery mě tehdy velmi podpořily, protože viděly, jak mě ponižoval a ubližoval.

Měla jsem pak pár krátkých vztahů s několika muži, ale spíše přátelských, nic z toho se nevyvinulo v něco, čemu by se dalo říkat láska. Měla jsem o partnerství jiné představy, možná někdy vysoké nároky. Ale nějak jsem to hodila za hlavu, smířila jsem se s tím, že budu sama a začala jsem se více věnovat dcerám, kterým jsem hlídala vnoučátka.

A pak jednoho dne zazvonil telefon. Ubrečený hlas Ivany, která mi sděluje, že má rakovinu  a už v pokročilém stádiu. Byl to pro mě šok. Jako sestry jsme se vždy podporovaly, ona řešila se mnou moje manželské problémy, já její pracovní potíže… Hned na druhý den jsem vyrazila za ní. Byli oba zlomení, Ivana i Pavel. Proseděli jsme tehdy celou noc, snažili se hledat na internetu co nejvíce informací o nemoci, o alternativní léčbě. Nemoc ale postupovala rychle, Ivanu museli odvézt do nemocnice, kde strávila poslední tři týdny života. Navštěvovali jsme jí společně s Pavlem a mnohdy jsme končili u něj doma. Potřeboval oporu, s někým mluvit, nebýt sám. A vlastně toto potřeboval i po smrti Ivany. Řešili jsme spolu její pohřeb, záležitosti u notáře. Po večerech jsme vzpomínali na naše mládí, smutky střídaly úsměvy, zkrátka, bylo nám spolu dobře.

Když jsem oznamovala svůj vztah s Pavlem dcerám při jedné rodinné oslavě narozenin, byla jsem v šoku z jejich reakcí. „To je nechutné, teta se musí obracet v hrobě, jsi sobecká,“ slyšela jsem od nich mimo jiné. Ano, vím, že to není normální, že jsem vlastně přebrala zesnulé sestře manžela, ale bylo to neplánované a nečekané i pro mě. Doufala jsem, že se to časem spraví, že mě dcery pochopí, ale zatím se tak nestalo. Naopak. Dcery se mnou komunikují jen sporadicky, vnoučata prakticky nevidím. Stala jsem se černou ovcí rodiny. Pavlův syn zpočátku sice také nebyl z našeho vztahu nadšen, ale nějak to neřešil, vycházíme spolu celkem dobře.

Moc se trápím, uvědomuju si, že bych měla dát přednost svým nejbližšíím, tedy dcerám, přesto se mi vztah s Pavlem ukončovat nechce. Radila jsem se s psychologem, podle kterého to chce čas, ale nevím, cítím, že dcery i vnoučátka ztrácím. Možná někdo z vás něco podobné zažil a poradí mi, co mám dělat.

 

(Pozn.: Autorka si nepřála uvést své celé jméno, redakce její totožnost zná. Fotografie je ilustrační.)

 

 

Můj příběh rodina vztahy a sex
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.7 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Kdyby to byly Pavlovy dcery, které by se takto zachovaly z lásky k zesnulé mamince, tak neřeknu ani "popel", ale když vlastní dcery neunesou štěstí vlastní mámy, považuji za vrchol sobeckosti, možná i deficit vlastního štěstí, tím hůř. Nemohu radit, tuto zkušenost nemám, ale jak jsem se za posledních pár let poznala, dala bych sebe a svoje štěstí na první místo.
Jana Zahradníková
Možná by stálo za to,občas dcerám zavolat, že si potřebujete popovídat, něco pomoct, aby se stavily a třeba každá 2x týdně vám věnovaly odpoledne. To, že jste roky sama a zřejmě jste si zvykla, se s roky mění. Upozorněte je na to, že roky přibývají a třeba taky budete potřebovat menší obsluhu. Myslím, že to asi nedopadne. Stačí mít chřipku a kdo vám podá čaj,kdo vás podrží při vstávání? Možná by to mohla být cesta k pochopení.
Marie Pudichová
Třeba je to přání zesnulé sestry, aby byli spolu ♥
Hana Kašíková
Popravdě řečeno vůbec nechápu co je na tom vztahu špatného nebo dokonce nechutného. Smutné je spíš to, že dcery trestají paní tím, že nevidí vnoučata. Asi bych tomu dala ještě čas, i když u vnoučat ten čas hrozně letí ale tím spíš, až povyrostou, babičku už nebudou tolik potřebovat a ona bude sama.
Jana Tulejová
Jano, je to váš život. Vy jste sestře muže nepřebrala, byli jste její nejbližší, určitě by byla ráda, že jste spolu. Děti si zvyknou a jestli ne, je to jejich problém. Na hlídání jste byla dobrá, že? A vzali vás někdy na rodinný výlet? Na rodinnou dovolenou? Vzpomínám si na svoji starou sousedku, maminku mého kamaráda, která si po rozvodu našla přítele a synové jí to rozmlouvali, posmívali se jí, jestli není stará na milence, že se jí lidé budou smát. Po 20 letech mi řekla, jak je jí smutno, jak lituje, že se s tím mužem rozešla, protože je sama. Jano, držím vám palce a nedejte se. Přeji vám pohodu v duši a hodně lásky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.