To je dnes hezky, že? Málo mluvíme s cizími lidmi. A je to škoda
Ilustrační foto: Pexels

To je dnes hezky, že? Málo mluvíme s cizími lidmi. A je to škoda

24. 11. 2022

Kdy jste se naposledy dali do řeči náhodně, jen tak, s někým neznámým? Kdo si vzpomene, je v menšině. Běžnější je nyní nové kontakty nenavazovat. A čím je člověk starší, tím mu oslovení cizích lidí dělá větší potíže.

Přece se nebudu s někým cizím dávat do řečí o počasí, copak jsem nějaký nudící se starý dědek? Tak nějak uvažuje mnoho lidí. Roli v tomto směru sehrála covidová doba a s ní související izolace, na níž si mnozí zvykli tak, že komunikují nadále raději virtuálně než osobně. Pak se na nás začaly valit zprávy o finanční krizi, o válce, což vyvolává pocit, že úplně nejlepší je zalézt do bezpečí svých domovů. Odstřihnout se od toho zlého světa, z dostáváme jen negativní informace, obklopovat se jen blízkými, rodinou, léty prověřenými kamarády. Což ovšem znamená ochuzení se o možnost získat nové známé, nové informace, tipy na novou zábavu.

„Uvědomil jsem si, že se vídám jen s dcerou, vnučkou a dvěma kamarády – bývalými kolegy z práce. Takže mluvíme stále o totéž, znám jejich názory, ničím mě nepřekvapí,“ říká osmašedesátiletý Pavel. Během pandemie mu zemřela manželka a prošel si těžkým obdobím. „Teď cítím, že bych se potřeboval trochu rozlétnout. Snad to nevyznívá špatně, ale rád bych poznal nové lidi, nová prostředí. Dokonce jsem si koupil zájezd do Řecka, poprvé v životě pojedu na dovolenou sám. Ale nejsem typ, který by se s cizími lidmi dával do řeči, neumím to, připadal bych si asi trapně. Vlastně ani nevím, zda se spolu nyní cizí lidé do řeči dávají, co se tak venku dívám, tak všichni koukají do mobilu. Mluví spolu jedině pejskaři v parku, ale já na zvířata moc nejsem, navíc v mém věku už by to nebylo rozumné, co kdybych umřel dříve než ten pes. Ale opravdu cítím, že bych potřeboval poznat nová prostředí, nové lidi s novými názory,“ vysvětluje.

Odborný časopis Journal of Personality and Social Psychology publikoval studii vědců z Chicagské univerzity, kteří se pokusili popsat současný jev – a sice, že lidé čím dál méně navazují řeč jen tak nezávazně, na ulici, v kavárně. Týká se to jak starších, tak mladých. „Pro psychické zdraví je důležité, když má člověk kolem sebe rozmanitost. Jenže v poslední době se o ni záměrně sami připravujeme. Vytváříme si sociální bubliny, komunikujeme virtuálně s lidmi, kteří mají podobné názory jako my. Je prokázáno, že navazování nových smysluplných vztahů dělá lidi šťastnější, přesto se většina z nás zdráhá nové vztahy navazovat, zapojit se do konverzace s někým cizím, zkusit konverzaci na hlubší témata,“ uvedl Nicholas Epley z Chicagské univerzity.

Na toto téma proběhlo několik výzkumů, nejznámější je ten, kdy američtí vědci hovořili s padesáti tisíci dobrovolníky z osmi zemí a vyptávali se jich, kdy naposledy vedli hovor s někým cizím, vyjma situace, které se týkaly jejich práce. Došli k závěru, že ti, kterým připadá normální dát se do řeči třeba s někým, kdo sedí vedle něj ve vlaku, jsou zpravidla vyrovnanější, spokojenější, než ti, kteří vyjádřili názor, že jim připadá nevhodné, jen tak s někým začít klábosit.

Vědci použili výraz vzdělávací rozmanitost, který vystihuje skutečnost, že i při běžném, zdánlivě banálním rozhovoru, se člověk může dozvědět spoustu nových a zajímavých informací.

„Nedávno jsem cestoval vlakem z Ostravy do Prahy a seděl se mnou v kupé takové legrační mladík s dredy, který děsně rychle bušil do notebooku. Asi jsem ho pozoroval, protože tázavě zvedl zrak a řekl, že mě asi ruší. Já na to, že ne, že ho jen obdivuju, jak si s tím ví rady. Dali jsme se do řeči, já mu vylíčil jeden problém, který jsem právě měl s počítačem, prostě jsem si tam cosi zablokoval. A on mi na tom svém ukázal, co zmáčknout, jakou kombinaci kláves použít. Zajímavě jsme si povídali o horách, ukázalo se, že stejně jako já prošel hory v Rumunsku. No a pak jsem doma zkusil zmáčknout to, co mi poradil, a světe zboř se, ten text se odblokoval,“ vypráví devětašedesátiletý Miroslav.

Samozřejmě, že je riskantní říct cizí dámě ve vlaku, že jí to sluší, že je dnes hezky a zeptat se kam cestuje. Musí se počítat s odmítavým pohledem. Ale zároveň se může vše změnit v příjemné nezávazné povídání. To ostatně platí, ať je člověku čtyřicet nebo sedmdesát.

Ostatně, jen si uvědomme, jak vstřícněji se chováme k cizím lidem, když jsme na dovolené v zahraničí. Stačí projít nějaké řecké letovisko a po pár dnech se i člověk, který se doma chová jako morous, zdraví s prodavači, číšníky, komentují společně počasí, teplotu moře. Na příjemné oslovení „How are you?“ v cizině zpravidla odpovíme mile. Tak proč se na podobný pokus o konverzaci doma tváříme odmítavě, nedůvěřivě?

Ve studii vědců věnujících se tomuto tématu je zdůrazněno, že hovor s cizím člověkem zpravidla přinese nové informace, které v nejbližším osobním okruhu nezískáme. Byť jde o zdánlivě banální hovor třeba s někým, kdo si k nám na horské tůře přisedl na lavici u bufetu nebo o člověka, se kterým sedíme v čekárně u lékaře. Nikdy totiž předem nevíme, co je ten dotyčný zač, co zajímavého dělá, o čem se s ním dá mluvit.

No ano, může se stát, že o ničem. Ale to přece nevadí. Že je to trapné? To je jedno, vždyť už se s ním nikdy neuvidíme, šlo přece jen o náhodné setkání.

 

 

přátelství psychika
Hodnocení:
(4.9 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Dřív to u mne nebylo zvykem, ale nyní, se změnou prostředí, se tu v maloměstě bavím s kdekým. Potkáváme se na cestě na nákup do Jednoty, v různých obchodech, v Klubu seniorů, pozdravíme se i na hřbitově. Začalo to většinou tím, že mi lidé říkali, že nás znají z mládí nebo zda tu jsme z Prahy nadlouho či natrvalo. Pak už jsme se běžně zdravili jako známí a tak to stále trvá. A kdy mi někdo místní řekne tím jihočeským "Paní Pivců", tak to vnímám, že už sem patřím. Přitom většinu lidí vůbec blíže neznám.
Marie Ženatová
Já to mám jako paní Hana Š.* Doma jsem většinou sama, takže venku si konverzaci s mnohými známými i neznámými vždy velmi dobře užívám*
Miloslava Richterová
A což takhle rozmanitosti na i60, každý si může vybrat, co ho zajímá, co si přečte, prohlédne, zareaguje, do čeho se zapojí, tedy jestli to vůbec stihne, protože je toho opravdu hodně, nabídka je bohatá, za což velmi děkuji :-)
Irena Mertová
Já se často dávám s lidmi do řeči. Ani mým dětem to nedělá problém.
Eva Mužíková
Navázat kontakt ani mně nedělá problém, ba naopak. Ono opravdu stačí všimnout si třeba jen reakce člověka na pozdrav a hned je jasno, zda má o komunikaci zájem. Jet delší dobu vlakem ve společném kupé a nepromluvit se spolucestujícím ani slovo, tak to bych si asi raději přesedla jinam. Ale na druhou stranu v době kovidové a nyní v době války na Ukrajině lidi diskutující na tato témata opuštím. Negativní informace odmítám.
Jitka Caklová
Já myslím, nebýt amerických vědců, tak ani nevíme, kdy se můžeme uprdnout. Když někdo nereaguje na oční kontakt doprovázený úsměvem, asi k tomu má důvod. Proč se cpát někam, kde o mě nestojí :-)
Josef Morava
Já myslím že stačí si přečíst názory dnešních lidí na důchodce a přejde vám chuť se s někým dávat do hovoru....lidi jsou zlí chamtivý a závistivý a k důchodcům nepřející...tak proč s takovéma navazovat hovor.
Jana Tulejová
To mi opravdu nedělá problém. Stačí navázat oční kontakt, usmát se na dotyčného a začít mluvit. Kdysi ve Španělsku jsem si sedla v parku na lavičku vedle staré paní v černém šátku, chvíli jsme se dívaly na mladé, kteří se kousek od nás koupali a dívka byla nahoře bez. V prachu pod keřem ležela špinavá podprsenka, ukázala jsem na ni a zeptala se rukama: "To je vaše?" Paní se smála a kývala, "ne, to není moje" a ukázala na polonahou plochou dívku ve vodě a řekla "a její to také není". Chechtaly jsme se spolu a pak jsme si pěkně popovídaly. Dozvěděla jsem se, že má dceru a syna, že jí v Praze operovali kyčel, z Prahy nic neviděla, jen z okna nemocnice, protože ji pak syn odvezl na letiště a letěli domů. Můj muž mne přišel vyzvednout a žasl, když jsme se s paní objaly a rozloučily se, jako nejlepší přítelkyně. Povídala jsem mu, co jsem se dozvěděla a tiše zíral. "Jak jste mluvily?" Zeptal se. "Ani ti nevím, rukama". Španělsky neumím ani slovo.
Hana Rypáčková
Kdo má psa, dává se stále do řeči s cizími lidmi. Už když se přibližují , ptají se: " Pejsek nebo fenka? Je hodný a přátelský? " A pak se semele všechno možné. Dokonce se i změní směr procházky a povídá se a povídá. Nebo se i děti zastaví a chtějí si chlupáčka pohladit. Ve vlaku se pozná, kdo by si chtěl jízdu zpříjemnit, stačí k tomu oční kontakt a úsměv, reakce na průvodčího atd. Ale chápu, že to pro někoho je těžké. Nezeptá se, ani kdyby hodinu bloudil...
Hana Šimková
Tak tohle mi opravdu problém nedělá. Navazuji řeč s kýmkoliv a kdekoliv, ani nemusím jezdit do ciziny. Nikdo mi ještě nikdy neřekl, abych mu dala pokoj. Je totiž také velmi důležité vystihnou jak a o čem s jednotlivými lidmi mluvit.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.