Petr (68): Mladí mi často říkají „Dědo, tomu ty nerozumíš.“ Cítím to jako urážku, jejich návštěvy mne stresují
Ilustrační foto: Ingimage

Petr (68): Mladí mi často říkají „Dědo, tomu ty nerozumíš.“ Cítím to jako urážku, jejich návštěvy mne stresují

13. 10. 2022

Pokaždé, když od nás odjíždí syn se snachou, mám pocit, že jsem nepotřebný dědek. Nepřipadám si starý, ale každé setkání s nimi mi ubírá sebevědomí a chuť to života. Manželka říká, že jsem příliš vztahovačný.

Jak já se těšil, až bude mít syn děti, rodinu. Vždy, když jsem na naší chalupě něco vylepšil, vybudoval, investoval do ní peníze, říkal jsem si, že jim po mně něco zůstane. Syn byl poměrně dlouho svobodný, střídal známosti, když se konečně oženil, byl jsem rád. Snacha mi sice od začátku připadala taková poměrně rázná, nicméně o děti a domácnost se stará perfektně a syn mi připadal šťastně zamilovaný. Moje žena od ní měla od začátku odstup, říkala, že z ní bude generálka, ale já to mírnil. Vždy jsem zastával názor, že my staří nemáme právo plést se do života dospělých dětí.

Jenže syn s rodinou k nám jezdí čím dál méně. Několikrát mi řekl, že by přijel na víkend rád, ale jeho Evička vždy zorganizuje nějaký program. Oni jsou pořád někde, ona zastává názor, že děti mají mít neustálé podněty. Na synovi vidím, jak je unavený. Dělá manuálně v továrně na autodíly, místo aby si po práci odpočinul, hned musí někam na nějakou akci, minimálně na dětské hřiště a bere tam ještě děti Eviny kamarádky. Na dovolené jezdí se dvěma dalšími rodinami s malými dětmi. Syn říkal, že to je totální psycho, že mu týden v řevu šesti dětí dává zabrat víc než týden v práci. On prakticky nemá šanci si odpočinout. Říkám mu, ať vezme vnuka a vnučku, přijede s nimi k nám na chalupu, odpočine si, pogrilujeme, pokecáme. On na to, že děti by se nudily. Jak nudily? Vždyť mají zahradu, kousek za námi les. Ne, Evička trvá na tom, že musejí na nějakou opičí dráhu, pak na koupaliště, pak na návštěvu ke známým, kde skáčou na trampolíně s dalšími dětmi, syn to celé odřídí autem, zafinancuje. Vidím na něm, jak je unavený čím dál víc.

Když jsem s ním dal na toto téma řeč, řekl, že tomu nerozumím, že tak teď žijí všichni. Asi něco v tom smyslu řekl Evičce, protože je teď ke mně taková odtažitá. Nedávno přijeli, já zas šťoural, řekl jsem, že mi syn připadá utahaný. Řekla, že to je zdravá únava, že žijí aktivně. Syn mlčel jako pařez.

Vnoučata do každého jídla dloubou, nic se jim nezdá. Neudržel jsem se a řekl jsem jim, že by mi táta dal co proto, kdybych se takhle nimral v jídle. Syn se rozčílil a řekl, že vychovávají z dětí svobodné bytosti, které se budou umět samy rozhodovat, co chtějí a co ne. Já na to, že mám trochu jiný názor. Ve finále mi syn, sdělil, že výchově dětí nerozumím a nemám tudíž právo do ní mluvit.

Dost mě to vzalo. Manželka tvrdí, že to je moje vina, že prý jsem šťourač, rýpač bez kapky sociální inteligence, i když prý tvrdím, že se do ničeho nepletu, tak se prý ve skutečnosti pořád pletu do čehokoli.

Od příbuzných jsem se dozvěděl, že o mě syn řekl, že jsem už k ničemu. Že prý se ze mě stal dědek, který odmítá přijmout, že se svět mění. Vlastně nevím, o čem se synem a snachou mluvit. Jednou přišla řeč na to, že mi vadí, když ženy kojí na veřejnosti. Oheň byl na střeše. Prý je to normální. „A co vám na tom vadí? Co má maminka dělat, když s dítětem někde je?“ ptala se snacha. Tak jsem zmlknul.

Už se pomalu bojím cokoli nadhodit, načít nějaké téma, protože buďto cítím jejich divné pohledy nebo mi rovnou dají najevo, že říkám blbosti. Já vím, že svět se mění a že čím je člověk starší, tím je pro něj obtížnější novoty přijímat. Ale já žiju normálně, nejsem zapšklý stařec, který tvrdí, že vše nové je špatné. Musel jsem se v práci naučit spoustu nového, umím to s počítačem líp než leckteří mladí kolegové, jezdím na kole, snažím se udržovat v kondici. Znám muže v mém věku, kteří zdědkovatěli daleko víc.

Uvědomil jsem si ale, že mě přístup syna a snachy uráží. Tak nevím? Jsem vztahovačný, jak tvrdí má žena? Nebo si nikdo nemůže dovolit někomu říct, že něčemu nerozumí? No ano, nerozumím tomu, proč bych měl ve vlaku sledovat, jak žena naproti mně vyvalí ňadro a kojí. Nerozumím tomu, proč bych nesměl vnukovi říct, ať nekřičí, když mluví dospělí. Proč vnučka nemůže sníst normální jogurt, ale musí mít určitou značku jogurtu. Proboha, vždyť je jí pět let a takhle si diktuje.

Setkání s mladými pro mě začalo být lehce stresující událostí, dávám si pozor na to, co řeknu, abych nikoho nenaštval a nezkazil atmosféru. Naučil jsem se to, ale nejsem si jistý, zda se tím poněkud neponižuju. A co je nejhorší, přestal jsem se na setkání s nimi těšit.

(Pozn.: Autor si nepřál zveřejnit celé jméno, redakce jeho totožnost zná. Fotografie je ilustrační.)

 

psychika rodina
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.5 b. / 28 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Paní Rarasch, na rozdíl od Vás těm mladým nezávidím ani tiše, oni totiž vůbec ani netuší, co je čeká a podle toho se starší generaci jednají. A řekla bych, že to ani netuší mnozí senioři, bez ohledu na vzdělání.
Jitka Caklová
Pane Molíku, když něco píši, tak vždy z vlastních zkušeností a Vy zřejmě asi také, ale to už je jiná kapitola.
Hana Rarasch
Chápu pisatele. Přestože jsem pracovala na všech typech škol s mládeží 46 let, vychovali jsme ne právě jednoduše 2 VŠ (zdravotní důvody) a máme 5 vnuků, mám pocit, že opravdu někdy ten super demokratický přístup k životu nechápu. Jistě, doba se mění, klopýtáme už za dětmi v počítačové a jazykové gramotnosti i při stejném dosaženém vzdělání. Rozumím různým podnětným aktivitám pro děti a tiše závidím, za nás byly takové ty tradiční , ať už hudební, sportovní, o volném cestování se nám mohlo zdát. Děti dnes většinou opravdu nezajímají každotýdenní pobyty na chatě, chalupě, mají prostě jiné možnosti, takže jim prarodiče připadají retro. A musíme se prostě smířit s faktem, že opravdu od průmyslové revoluce se společnost nerozvíjela všemi směry tak bujaře. Ano, jako tradicionalisté máme pocit, že nás děti podceňují, sunou na vedlejší kolej, ale není snad pravdou, že už bychom většinou to životní tempo nevydrželi? A že po sedmdesátce zvolíme raději pohodlnější cestování než tramping? Za sebe tvrdím, že je to tak. Urážet nás děti nesmí, ale to jsme si měli zabezpečit výchovou!
Vladimír Molík
Dítě je dítě, kdy matka je jistá, otec nikoli. Takže to může být i tzv. parchant. Podle toho se odvíjí i výchova.
Jitka Caklová
Ani dítě, které jsme přivedli na svět, není naším majetkem. Je to jedinec, o kterého je naše povinnost postarat se do jeho samostatnosti. Bohužel některé "děti" neumí být samostatné ani v dospělosti. Já jsem dala dětem svobodu až po pár peripetiích, byla to fuška, ale vyplatilo se. Přijedou, když chtějí přijet, řeknou, co chtějí říci, odjedou, když chtějí odjet. Jsou to rovnocenní partneři a jezdí domů, kde je nikdo nekomanduje.
Martin Vrba
Stárnutí se musí brát s humorem a nadhledem. Jasně, že zákonitě musí být rozdíly v pohledu na svět - ÚPLNĚ NA VŠECHNO mezi lidmi, které dělí 30 - 50 - 60 let. My - ti starší, pokud nám to ještě myslí, tak si pro sebe v duchu můžeme využívat své zkušenosti a bavit se tím cvrkotem kolem sebe - ano bavit se tím a ne být z toho zoufalí. Pokud nás to takto žere, jako autora článku, tak není něco v pořádku, buď jsme opravdu zaspali dobu - vývoj, nebo jsme zapškli, nebo se domáháme dominance a nepostřehli jsme, že po pasece už nás dávno nahradili mladí jeleni nebo všechno dohromady. Kdo to stárnutí nezvládá s elegancí a humorem - neumí to, tak pro něj útěcha v tom, že to čeká všechny - tedy i ty mladé a dokonce i ty nejmladší - ČAS NEZASTAVÍŠ!
Margita Melegova
V kazdem z nazoru je hodne pravdy cerpanych ze svych zkusenosti v zivote, pan nemusi mit z toho komplex, zije svuj zivot, ma pravo na svuj nazor ale radit mladym nedoporucuji, dnes je opravdu jina doba.
Miloslava Richterová
Tuto situaci znám, proto mi je příspěvek J. Tulejové nejbližší. Je potřeba přijmout vše jako fakt, který nezměníme, mladí si vybrali svůj způsob života, vyhovuje jim, jsou zdraví, mají se rádi. Honba za zážitky posedla dnes nejen mladé rodiny, i když nemají to tak všichni. A tak člověče raduj se z toho, co máš a neplač nad tím, co není, neboli nikdy nemůže mít člověk všechno, co by si přál, říká se. Pokud není článek fikce, přeji autorovi, aby si našel své osobní denní menší či větší radosti, ono i dělání smutky zahání.. Ad J. Dostal Jak vám slušně napsat, že jste vůl ?
Martin Vrba
Netřeba mít komplexy. Dnes je ve všem tak úzká specializace, že dva špičkoví odborníci v různých ale sousedních oborech mohou úspěšně o tom druhém tvrdit, že je "blbec", protože o tom jeho oboru ten druhý ví kulový. Dnes se hodnotí tací odborníci, kteří dokáží vysvětlit v kostce výrobu atomové bomby i ženě v domácnosti, které dosud nevybuchl ani papeňák. :)
Jitka Caklová
Často se člověk nevyzná sám v sobě, neví proč se mu to, či ono děje, natož aby se v něm vyznal druhý. Také jsem jako urážku vnímala, když mi někdo z titulu vyššího, nebo vysokého vzdělání řekl, že něčemu nerozumím, nebo dokonce, že můj názor je hloupý. Dnes jsem nad věcí, vím kdo jsem a každý má právo říci mi, co sám uzná za vhodné.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.