Ať žiješ co nejdéle! Mnohá přání k narozeninám jsou tak trochu pitomá

Už několik let si přeji k narozeninám nebo svátku jen abychom se sešli a strávili příjemné odpoledne. Místo hmotného dárku si přeji společný výlet a je to nejhezčí dárek od dětí/ už dávno dospělých/.Letos jsme byli v na celodenním výletě ve Dvoře Králové na safari a bylo to úžasné.

Od určité doby neslavíme s manželem narozeniny,jen si řekneme,kolik let nám už to je,zděsíme se - a konec.Když si vzpomenou děti se sms,úplně to stačí.Nestojím o dárky ani o nic.Mládí mi nedá nikdo,zdraví taky ne a to ostatní si můžu pořídit sama.

Člověk blízký, který odejde, chybí. I když mu bylo hodně let. I když jeho rodina vidí, že je jeho zdravotní stav pořád horší a že to lepší být nemůže. Mým životem prošlo dost lidí, kteří se dožili opravdu požehnaného věku... Bylo jim kolem devadesáti let. Ke konci samozřejmě většinou zdravotní potíže. Někdo odcházel po fyzické, jiný po psychické stránce. Myslím, že všichni byli rádi, když za nimi někdo přišel a že nebyla důležitá nějaká vzletná přání. Prvořadé bylo, že nebyli sami. Že poseděli s blízkými. Přát devadesátníkům dlouhý život je stejně taktní, jako oslovit ženu středních let titulem mladá paní. Někdy člověk je zaskočen slovní reakcí přímých účastníků z řad rodiny nebo devadesátníků samotných. A neví, jak reagovat. Co lze říct na výrok, že tu ten člověk ještě hezky h pár let mohl být, když mu do stovky bylo už jen málo roků a když byl chudák téměř nepohyblivý? Nebo co říct naopak pohyblivému a myslícímu obyvateli DD, pro kterého doktoři udělali maximum? Ač chodí i myslí, už tady být nechce a využívá každou příležitost, aby si k tomu někoho sehnal. Třeba pomocníky z řad občasných řemeslníků v domově důchodců. Když dotyčný umí ještě rychle chodit a přijde za nimi s žádostí, aby mu půjčili kus drátu a poradili, do které zásuvky ho strčit, to prý bylo něco, jak elektrikáři zdrhali...!

Babička z tátovi strany se dožila krásných devadesáti pěti let. Žila celý život v rodině dcery, která vychovala dvě děti, jimž umožnila středoškolské vzděláí. A to byla doba AN.GH . Rodina i přes socialistické těžkosti dokázala fungovat a radovat se z maličkostí jež život každému přináší. Nikdo nebyl politicky činným , a jen vykonával práci s oborem spojenou. V dnešní době je "moderní" využívat babyboxy nebo sebevražedné umysly. Těch slabochů rok od roku přibívá. Přitom každý má možnost dnes si život přizpůsobit svému naturelu. Je škoda doby kdy soudržnost rodiny a jejich příslušníků se někam vytratila. Za mého mládí bylo samozřejmostí ,že jsme udržovaly poslední spočinutí maminčiných a tátových rodičů nejen o velikonocích a dušičkách, ale i jejich svátcích a narozeninách. Dodržování tohoto rituálu tak nějak přešlo i na mne. Nejsem moc společenský tip, mám své dědečkovské starosti, ale stává se, že se naše generace pamětníků našeho mládí sejdeme na těchto místech a prohodíme pár vět .

Mám radost, když na sebe v rodině nezapomínáme a sejdeme se. Pak jsou tu přátelé a moje milé bývalé kolegyně. Tak to většinou slavím na 3x a oddychnu si, když je to za mnou. A už jsou další narozeniny v rodině a je to pěkné.

Oslavy svátků a narozenin chápu jako utužení rodinných vztahů a zásadně se už zúčastňují jen těch, kde se setkávají pouze příbuzní. V práci - v úřednické profesi to bylo jinak - člověk potřeboval styky a tak byli přeborníci před důchodem měli diáře a během dnes v našem velkém podniku se dokázali vetřít i na několik oslav. My často spojíme několik svátků a narozenin do nějaké "žranice", nejoblíbenějším pokrmem je stále kachna, zelí, knedlík na druhém místě se drží stále řízek, u dětí je v oblibě svíčková na smetaně. Hrajeme vědomostní hry, scrable a vyhrabali jsme dokonce i kanastu. Vyprávíme si příběhy z mládí. Je zajímavé, že jsou oblíbenější trapasy než doktoráty a promoce. Sem tam je to i o nemocech - to se snažíme utlumovat. Pár lidí si potrpí na delších proslovech ke svému jubileu, aby konečně dostali příležitost se projevit, vědí, že nebudou utnuti pro nudu, ty je těžké utnout - nedělají tečku. U nás je to hlavně o legraci, čím jsme starší, tak tím míně lidí legraci chápe a častěji se urazí. Když máme nějaký smutek, který nelze přehlédnout, tak v takovém případě se nesetkáváme a stačí jen telefon s krátkou poznámkou : Čau - držím palce, nepotřebuješ něco - jsem tu od toho - čau a ozvu se zase zítra. Samostatnou kapitolou jsou na oslavách vnoučata - naše patří všem - tedy i těm, kteří je nemají. Máme radost z každého jejich pokroku, z prvních krůčků, slov, školních úspěchů - jasně, že se tedy dočkají i většího počtu dárků, atd. . . . . Nikdy nikoho nenutíme k setkání moc, nesmí to být povinnost.

Paní Caklová tak ta první věta mě rozesmála.V 11.19

11:15 Svoji maminku, už jako bezmocnou, jsem stále viděla krásnou, zpívající si při práci. Samozřejmě jsem to neřekla, ale v Duchu jsem mamince přála, aby si ji Pán Bůh vzal, neboť to co "žila", si za to, co pro nás všechny obětovala, si nezasloužila. Na vždy zůstane v mém srdci krásná, zpívající ♥♥♥♥

Myslím, že s přáním je to obdobné jako s dárkem. Tam také, a to většinou u starších lidí, hraje roli víc to, od koho je, ba dokonce, že vůbec je. než to, co to je. Jsou rodiny, které si dovedou vyjádřit svou lásku i bez dárků a nenutí se ani do povinných návštěv. Ale to zná jistě každý sám, jak to je u něj v životě nejen při jubileích. Nikdy jsme v rodině neměli velké oslavy, protože jsme dvě sestry rodiče ztratily záhy a vlastní rodiny nezaložily. Líbila se mi oslava padesátin v práci ve vojenském archivu, která se však konala hlavně proto, že můj nadřízený zároveň slavil čtyřicítku. A pak ta sedmdesátka s i60 s Lubomírovým recitalem z mých původních básniček s následnou oslavou v redakci i60 v Pražském kulturním centru. Na to nezapomenu, ale stačilo.

No ono to musí být móc príma, když za osmdesátiletou nemohoucí babičkou, která si nedojde ani na záchod, jednou za rok přijde popřát rodina aby se dožila "ve zdraví a radosti stovky. To jako za trest, nebo proto, aby si ještě dalších 20 let užívali jejího důchodu? Řekla bych, že takových případů není málo. Ale k sobě: V naši původní rodině se slavily pouze jediné narozeniny a to Ježíškovy a nikdy na žádné z nic nezapomenu. Narodila jsem se v čase, když bylo nejvíc práce na poli a začínaly votavy. To dokonce maminka na moje narozeniny nevzpomněla. Jako dnes vidím, když jsem jí to připomněla, jak běžela do krámu koupit Kofilu a ještě mi připomněla, že se mám o ni podělit s ostatními :-). Svoje narozeniny jsem nikdy neslavila, leč toužila jsem takovou opravdovou oslavu alespoň jednou zažít. Svoje přání jsem si splnila ke svým šedesátinám. Byla to taková středně velká "svatba" (rodina, přátelé, známí), s živou hudbou, spoustou jídla a pití, ve společenské místnosti SDH u nás ve vsi. Bylo to moc príma a hlavně byla to MOJE oslava. V den mých sedmdesátých narozenin mě propouštěli z nemocnice, kde jsem se čtyři dni před tím narodila podruhé a začala druhou kapitolu své pozemské pouti. Od té doby jsou pro mě různá přání nicneříkající, zbytečná, někdy až trapná. Zatím mi každé přání přineslo pouze to, o co jsem se sama přičinila ♥