Nádraží v Šoproni na maďarsko-rakouské hranici v roce 1999. Je přibližně 16:34 hodin, v 16:40 má pravidelný odjezd vlak do Vídně. Jsme tři a jdeme na poslední chvíli. Na odjezdové tabuli je vyznačeno, že tento vlak odjíždí ze 6. koleje. Spěcháme do podchodu, kde však po chvilce zjišťujeme, že se zde vstup na 6. kolej nenachází. Vracíme se tedy urychleně zpět, minuty ubíhají, čas odjezdu se blíží. Bezradně se rozhlížíme. Jeden z nás zahlédne označení 6. koleje se šipkou někam mimo podchod. Přidáváme do kroku vyznačeným směrem. Narážíme však na uzavřený vchod.
Mohlo nás napadnout, že vlak do Rakouska je již odbaven. Samozřejmě, že když se jedná o pohraniční stanici, musí se projít celní a pasovou kontrolou. Doba železné opony mezi dvěma světy je však již pryč, v zoufalství, aby nám vlak neujel, se s pasy připravenými v rukou dáváme přes koleje. To jsme však neměli dělat. Vlak byl již skutečně odbaven a službu konající rakouský policista nás do něj nepustil.
Odvedl nás do nějaké kanceláře. Po zhruba půlhodinovém výslechu, zkoumání pasů, protokolech a vysvětlování, že to byl z naší strany akt zoufalství a nikoliv ilegální přechod hranic, jak se nám snažili namluvit, a po zaplacení pokuty, jsme byli nakonec propuštěni s tím, že protokoly budou stornovány a my byli odbaveni příslušnými vstupními razítky při vjezdu do Rakouska. Zpět mimo odbavovací prostor už jsme nesměli a čekali jsme na odjezd dalšího vlaku. Potom jsme již bez problémů projeli až domů přes Vídeň a hraniční přechod Hohenau, i když s nějakým neplánovaným zpožděním. Ve Vídni jsme si ještě čekání na přípojný vlak zpříjemnili lahvičkou dobrého bílého vínka na oslavu, že to nakonec všechno ještě tak dobře dopadlo. Hluboce jsme se však mýlili.
Zhruba po roce jsem cestoval opět do Rakouska přes hraniční přechod Hohenau s úmyslem setkat se ve Vídni s přítelem a dále pokračovat zase do Maďarska, shodou okolností přes Šoproň. Jel jsem ze stanice Břeclav osobním vlakem, který byl velmi málo obsazen cestujícími. Naše celní a pasová kontrola proběhla bez problémů. V oddíle jsem seděl sám, dostavil se příslušník rakouské pasové kontroly, předložil jsem mu svůj cestovní pas, on jej orazítkoval a vracel mi ho zpět. V tom okamžiku se z vedlejšího vozu vracel jeho kolega, který měl na krku zavěšen jakýsi ten přenosný počítač, vlak byl téměř prázdný, hoši neměli do čeho píchnout, tak jej požádal, aby mu můj pas půjčil a jal se hledati nějaké údaje v onom počítači. Trvalo mu to chvilku déle, vlak se rozjel, po chvilce si přivolal k sobě svého kolegu a o něčem se spolu jako by radili.
Po další chvilce jeden z nich přišel ke mně a ptal se, zdali jsem neměl někdy potíže s rakouskou nebo s německou policií. Jelikož jsem si nebyl ničeho takového vědom, odpověděl jsem záporně. Znovu se chvilku radili, pak jeden z nich někam volal mobilním telefonem, stanice Hohenau byla již na dohled, můj cestovní pas mi byl nakonec vrácen a oba pánové v Hohenau vystoupili a já mohl pokračovat v cestě. Myslel jsem si tedy, že je vše vyřízeno a klidně jsem se začetl do nějakých novin. Vlak se pomalu zaplňoval, před příjezdem do první vídeňské stanice Floridsdorf byl již téměř plný. Stačil jsem si všimnout, že ve Floridsdorfu nastoupili čtyři četníci, něco se ptali průvodčího, ten jim ukázal někam směrem ke mně a já už začínal tušit problémy.
Nemýlil jsem se. Četníci přišli ke mně, jeden z nich se zeptal, zda jsem cizinec, já odvětil, že ano, chtěl po mně předložit cestovní pas, já mu jej dal a už mi ho zpět nevrátil. Byl jsem zadržen dolnorakouskými četníky a bylo mi sděleno, že musím s nimi vystoupit. Vystoupili jsme v konečné stanici Wien Nord, já zůstal na nástupišti pod jejich přísným dohledem a bylo mi dále sděleno, že budu vrácen prvním vlakem zpět do Česka. Můj přítel měl čekat dole ve vestibulu. Chtěl jsem mu jen sdělit, že mám nějaké problémy, nebylo mi to však umožněno. (Nein, hier bleiben!) Jednali se mnou sice slušně, leč velmi nekompromisně a důrazně. Prvním Schnellbahnem jsme přejeli na nádraží Wien Südbahnhof, kde mě doprovodili do nějaké jejich služebny. Byl to velmi nepříjemný pocit být zatčen v cizině, horečně jsem přemýšlel, co vlastně podniknout, neboť v takové situaci jsem se ocitl poprvé v životě.
Tam začalo vysvětlování. Už jsem si dával všechno do souvislostí s loňskou cestou z Maďarska, a bylo tomu skutečně tak. Bylo mi sděleno, že můj přestupek ze Šoproně byl zaevidován a já měl na pět let zákaz do Rakouska, aniž bych o tom věděl. Do odjezdu rychlíku do Česka, kterým jsem měl být vyhoštěn, ještě zbýval nějaký čas. Proběhlo několik telefonátů mezi velitelem oněch četníků a zřejmě nějakými jeho nadřízenými, mé vstupní razítko v pasu bylo přeškrtnuto, na celou stránku mi bylo dáno nějaké velké razítko a uvedeno číslo jakéhosi paragrafu. Já jsem jim popravdě vyložil, jak to vlastně vloni v Šoproni bylo, že se jednalo opravdu jen o přechod přes koleje k vlaku a ne o ilegální přechod hranic, že jsme byli po zaplacení pokuty nakonec normálně puštěni do Rakouska jako by se nic nestalo a bylo nám slíbeno i stornování protokolů.
Jejich velitel (mimochodem velmi mi připomínal svým vzhledem herce Milana Šteindlera) nad tím pořád nevěřícně kroutil hlavou, zase někam volal, jak mi řekl, tak nakonec volal i do Burgenlandu, kde se hraniční přechod do Maďarska nachází. Pak ještě někam telefonoval a nakonec se rázně rozhodl. Vzal znovu do ruky můj cestovní pas, ono velké razítko s tím děsivým paragrafem přeškrtl, napsal k tomu poznámku a nějaký jiný paragraf, dal mi do pasu zase další vstupní razítko a řekl mi doslova: „Můžete jít, zůstaňte u nás, jak dlouho chcete, přijeďte k nám, kdy budete chtít, moji kolegové z Burgenlandu jsou idioti“ (meine Kollegen aus Burgenland sind Trotteln – v němčině mi to znělo přímo lahodně) a s tímto konstatováním mě propustil. Byl jsem šťastný, že se podařilo vše vysvětlit a že jsem zpět za hranice vrácen nebyl.
