Tátova válka
Telegrafní škola ve slovinském Celji. FOTO: Z rodinného archivu Oldřicha Čepelky

Tátova válka

26. 8. 2022

Jak napsat ve 20 letech závěť? Proč je výbuch granátu osvobozující? Je možné poslat z bojiště do Náchoda vagón čokolády? Každý voják prožívá svou osobní válku, s útrapami, zraněním, odvahou a strachem.

A já nebudu psát o hrdinských činech svého otce, možná ani žádné nebyly. Napíšu hlavně to, co jsem si přečetl v jeho deníku. V deníku z italské fronty první světové války.

Táta mě měl na tehdejší dobu hodně pozdě, až v 51 letech. Takže mě neučil hrát fotbal nebo používat nářadí a opravovat různé věci v domě. V době, kdy mi bylo 10 – 15 let, to byl již vlastně dost starý a nemocný člověk s bříškem, s cukrovkou, se zeleným zákalem a s břemenem neoprávněného odsouzení na konci 50. let (později byl plně rehabilitován). 

Když nám jako dětem vypravoval, jak v mládí v Sokole cvičil na kruzích, tak jsme se smáli, protože jsme si to neuměli představit. Ale v mládí to byl nevelký a štíhlý, spíš subtilní člověk, rozhodně žádné svalnaté chlapisko. Těžko si ho představit, jak mohl z údolí Adiže v horském pochodu 28 km dlouhém táhnout kromě plné polní ještě buben s telegrafním drátem. Byl totiž po dlouhou dobu telegrafistou. Mám o tom dokonce jeho pohlednici posílanou z města Cilli, tj. z dnešní Celje ve Slovinsku.

Musím ještě vysvětlit, že pocházel, jak se říká, z chudých poměrů. Žili v Náchodě. Tatínek byl krejčím, maminka většinou také pracovala (jako pradlena, později v továrně), přestože celkem se u nich vystřídalo 16 dětí. Většina zemřela velmi brzy, jako třeba Anička a Boženka po 46 dnech života. Malého Oldu zcela uhranuly… housle! Tolik si přál na ně hrát, že mu je maminka koupila. Naučil se hrát, s nadšením cvičil a brzy udivoval svým uměním. Když jej už v době dospívání vzal generální ředitel Mautnerových textilních závodů pan Meixner na zámek v Náchodě, mladík z chudé rodiny tam princezně Alexandře ze Schaumburg-Lippe zahrál na housle tak, že mu na místě nabídla stipendium na pražské konzervatoři. Takové štěstí!!

A tak začal tenhle kluk studovat na vysněné konzervatoři. Bylo to v roce 1915. Ale hned v dalším roce jej rakouský mocnář nemilosrdně vzal ze školy a poslal do války. Dostal se ke 44. střelecké brigádě (polní pošta č. 385,ale už mu nepište). Ještě předtím mu v Náchodě na rozloučení věnovala malý zápisník slečna Emma Frömpter (takže asi Němka). A právě v něm si můj táta 31. července 1916 založil svůj deník.

Když jsem před lety prohlížel pozůstalost, našel jsem nejen deník, ale i další dokumenty – a především závěť. Závěť tak mladého kluka, to běžně neexistuje. Ale chápejme, dostal se do válečných událostí a zřejmě měl potřebu se takto vyjádřit. Není to dlouhý text, vždyť co by taky mohl ve svém věku odkazovat a co si přát?

Na začátku je průvodní dopis, z něhož cituji. „Naleznete-li toto v mém deníku, tož vězte, že mne není více mezi živými.“ (Napsané je to jako knižní fráze, ale přece to psal mladík, kterému šlo o život!) Hrozné události přišly příliš brzy, „sotva jsem měl se učit znáti život, v kterém jsem chtěl pracovat, aby ze mne něco bylo a Vy aby jste měli ze mě radost. Chtěl jsem vám pomáhat a tak Vám odpláceti to, co jsem od Vás dříve obdržel…“

Následuje tátova poslední vůle, pouhé tři odstavečky obyčejnou tužkou na čtverečkovaném papíře. Píše tam: „Přeji si, aby můj deník a moje housle… byly odevzdány sl. Emě Frömpterové, se vzkazem mého posledního pozdravu… Vám pak, drazí rodiče, děkuji za vychování…“  Píše, jak hluboce slečnu Emmu miluje…, ale ona na něj nečekala a ztratila se někde ve víru života. Po válce už po ní nejsou stopy, zřejmě se vdala. Takže aspoň ty housle na něj doma čekaly. 

Válka tátu unášela tehdejší jižní částí Rakouska-Uherska. Pobyl například ve Slovinsku, především však v jižním Tyrolsku, které dnes patří Itálii. Ze školy si vzpomenete na slavnou bitvu na řece Piavě (bitev tam bylo několik), táta tam sice byl, ale naštěstí zrovna v jiné době. Avšak 5. června 1917, stále ještě ve Slovinsku, byl raněn. Zasáhly ho kameny vržené výbuchem granátu, když opravoval telefonní vedení. (Tehdy nebyl telegraf bezdrátový. Totiž vynalezen již byl, dokonce slovenským katolickým knězem, ale na frontě se ještě nepoužíval.) Ono to mohlo být svým způsobem štěstí, protože byl na čas vyřazen z prvního sledu.  

Dlouhé pasáže v deníku jsou bohužel nečitelné. Má to tři zajímavé příčiny. První je, že většinu psal táta někde na koleně v zákopu nebo v úkrytu, takže písmo je dost nečitelné. Druhá příčina je, že psal obyčejnou tužkou a někde je text zcela vybledlý nebo zničený vodou. A třetí důvod – on měl totiž talent jak na housle, tak na jazyky. Takže v deníku psal například toto: Dneska jsem četl moc zajímavou věc, že totiž… A následuje text v němčině! Nebo: Já si stejně myslím, že… A zas nečitelnou němčinou! Jednou se tam zmiňuje, že někdy píše německy, aby mu to ostatní nečetli. Většina jeho českých spolubojovníků totiž německy neuměla.

Jeho zápisky jsou někdy velmi stručné. Například v neděli 26. listopadu 1916 si zapsal pouze: „Přísaha novému císaři. Přines mír!“ Jak si můžete dohledat na wikipedii, šlo o císaře Karla I., který uměl výborně česky a který se skutečně celou dobu svého panování snažil o zastavení té šílené války. A pak se v deníku vyskytují dlouhé texty, úvahy nebo vzpomínky, a některé jsou psány zřejmě u stolu v budovách, kde právě přespávali.

K tomu jedna šeredná událost: Když vojáci obsadili jednu horskou chalupu, kterou museli Italové vyklidit, našli v peřinách nasr.no. Táta viděl raněné a mrtvé, k válce to jaksi patřilo. Ale s tímhle se nikdy nevyrovnal (říkala mi máma).

Nejpozději na jaře 1918 se dostal do údolí řeky Adiže a odtud do hor. V těch místech se tvrdě bojovalo. Ve skalnatých horách se zákopy moc hloubit nemohly, tak jsou tam dodnes vidět zdi z kamenů, kameny vyztužené příkopy a kamenné valy. Tento měsíc tato místa navštívil můj synovec a pořídil několik fotografií z místa bojů. Uprostřed snímku si možná všimnete, že tam vlastně vojenské opevnění také je. Přímo uprostřed srázu. Tak o tyto skalnaté svahy a vrcholy se bojovalo na frontě dlouhé mnoho desítek kilometrů. Ve výšce 3000 metrů nad mořem i v hlubokých alpských údolích.

opevneni-nad-sedlem-Tonale.jpg
                                      Hornatý terén nad sedlem Tonale se zbytky opevnění. FOTO: Michal Červenka

 

Táta se v červnu 1918 dostal do prudkých bojů o průsmyk (sedlo) Tonale. To je ve výšce 1884 m n.m. a kolem jsou vysoké hory, ale právě ten průsmyk byl pro válečné strany velmi důležitý. Jak píše Wikipedie, v té době tam Rakušané provedli fingovaný útok s názvem Akce Lavina, aby odvedli pozornost od útoku, který skutečně plánovali o kus dál na východě na řece Piavě. To ovšem vojáci nevěděli. Později, 20. června se táta s jednotkou dostal do města Trento za účelem odpočinku a poté ještě několikrát vystoupal do hor. V deníku popisuje útok 3. září na vrchol Punta San Matteo (3678 m n.m.). Naštěstí nemusel chodit v první linii s puškou a bodákem. Jenže, máte-li se občas plazit s drátem pod nepřátelskou palbou mimo zákopy, tak to je taky neustále o život. 

Mezitím, 8. července, když odpočívali v hostinci Casoretti v Peio Fonti, zapsal si dokonce svůj „osobní závazek“, v němž si předsevzal, že se bude zdokonalovat v mnoha věcech, nejdříve v němčině, aby překonal „tu bídu“, která ho obklopuje. Nemyslel jen materiální, ale hlavně duchovní bídu – to ničení, zabíjení, možná i vulgarismy a drobné zrady spolubojovníků. Je to text plný mladistvého odhodlání, který končí: „Dávám se s chutí do práce a věřím pevně, že ji dokončím. Začnu to s Bohem, dne 8. 7. 1918“ a podepsal se, aby to byl závazný slib. Tatínku, děkuju ti, žes byl takový. Jsem na tebe pyšný.

Mé vyprávění se chýlí k závěru. Jen si chci pro vás ještě vypůjčit několik odstavců z mé vlastní knížky (Maléry a já, 2014), abyste viděli, jaký to byl „akční člověk“. 

Jednoho dne dobyli kterési italské nádraží. Stála tam řada osobních i nákladních vlaků a jak měli vojáci ve zvyku, začali je prolézat a hledali něco užitečného, hlavně k snědku. Tak se stalo, že táta ještě s několika dalšími vojáky dorazil k zapečetěnému nákladnímu vagonu. Urazili pečetě a zámky a tam – půl vagónu bylo napěchováno jemnou čokoládou! Ó, to byla kořist! Každý si nabral plné kapsy a spěchal pochlubit se ostatním. Všichni večer hodovali čokoládu, ale jen táta se vrátil zpátky… Vyhledal vagón, z drátěné přepravní schránky, která byla připevněna na každém vagónu, vyňal lístek a na jeho rub napsal: Mautnertextilwerke, Nachod, Böhmen. Jen to. Pak lístek zasunul zpět a odešel.

Jak to dopadlo, to se dozvěděl až po návratu z války, když přišel zpátky na své pracoviště v Mautnerových textilních závodech. „Člověče, představ si, co se stalo, když jsi tu nebyl!“ hlásili mu kolegové s očima navrch hlavy. „To nám ani nebudeš věřit. Představ si, že jednou na tovární vlečku přijel vagón a ten byl – ne, my na tobě vidíme, že tomu nevěříš – ten byl skoro plnej čokolády!“ - „Opravdu?“ dotazoval se táta. Na vagon se samozřejmě podepsat nemohl, tak jak teď mohl tvrdit něco tak neuvěřitelného, jako že to poslal on? A přitom to bylo snadné – Rakouské dráhy prostě fungovaly, jak měly.

 

Mimo celý příběh musím ještě napsat, že den před odeslání tohoto článku jsem tu slečnu Emmu F. našel! Napsal jsem paní stejného příjmení do Innsbrucku a ona mi odepsala, že její děda bojoval – jako táta – na italské frontě, ale pak zůstal v Innsbrucku. A ten měl sestru Emmu, která se narodila v Čechách v roce 1897 – jako můj otec! Ještě to není jisté, paní si ověřuje podrobnosti, ale asi to vyjde. Je to stejně celé jen moje hříčka, protože přece Emma vůbec nebyla moje příbuzná, nýbrž dokonale cizí paní. Jen by mne zajímalo, koho si teda vzala, když se táty nemohla dočkat. Jistě už dávno zemřela a já bych jí mohl jen blahopřát, že si tátu nevzala. Protože to bych tu prostě… jaksi… nebyl, že ano.

Jo a taky se mě neptejte, jako to udělala jedna paní, když jsem kdesi vypravoval o tátově účasti ve válce. Bez dechu a s  očima navrch hlavy se zeptala: „A tak to celé přežil?“ Můj ty svatý Antoníčku! Měl jsem chuť jí polopaticky vysvětlit, že kdyby to v roce 1918 nepřežil, že bych tu asi sotva stál já. Místo toho jsem se nadechl a odpověděl: „Jo, přežil to.“ Paní se viditelně uklidnila…

Takže buďte klidní. Paní Emma si to nakonec užívala s někým jiným a mě zajímá leda to, že se táta vrátil z fronty živý. To je pro mne to jediné hlavní, ne?

 

Na fotkách je tátova poválečná, už o dost starší fotografie, dále osvědčení z konzervatoře, vysvědčení o složení státnice ze hry na housle (udělal ji bez předchozího chození do školy), zbytky bojů na alpské louce, pohled do údolí a hornatý terén nad sedlem Tonale se zbytky opevnění (snímky Michala Červenky).  

Příběhy naší rodiny vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Dostal
:-) Záslužná připomínka rodinných příběhů, které se snad budou umět po nás vyprávět; i když "Vo co go? :-)
Jan Zelenka
Podobné vzpomínky mám moc rád. Je to trochu nostalgické vzpomínání. Také jsem dal na íčko tři vzpomínkové články. Můj otec prožil první válku jako dítě. Ale doplatil na ni děda,, který padl na Haliči. Také mám poměrně velký archiv. Vyšla mi i kniha Výprava do ztraceného času. Moc pěkný příběh, Oldřichu!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.