Krásné dětství u babičky
Babička s dědečkem. FOTO: archiv Marie Martschini

Krásné dětství u babičky

24. 8. 2022

Moje babička měla pod šátkem veselé, šibalské oči, na sobě zástěru, na nohou tlusté vlněné ponožky a dřeváky. Moc se mi líbila, byla hodná, laskavá a moc pohostinná, nikdo od nás neodešel s prázdnou; ať to byl pošťák, veterinář, či sousedka.

Vítala nás na sadě se slovy:  „Lele, lele, kdopak to přijel?“

Zamlada sloužila jako kuchařka na římovském zámku. Takže uměla bezva vařit, hlavně omáčky. Mně chutnala rajská a cibulová. Každou sobotu pekla. Byla věřící, nevynechala žádné pobožnosti v Římovském kostele. V neděli dopoledne to bylo pravidlo, ale před vánoci chodila ještě za tmy pěšky na „roráty“, což bylo hodně náročné. V neděli už měla připravenou nudlovou polévku a když se vrátila, tak jsme jedli. Pamatuji si vůni petrželky, kterou pěstovala pod okny v předzahrádce. Měli ještě jednu zeleninovou zahradu kousek nahoru v zatáčce u silnice na Mokrý Lom. Tam rostlo úplně všechno a moc krásné.

Děda se mezitím holil břitvou. To jsme s ním nemohly být v kuchyni, aby se neřízl. Mezi okna si pověsil zrcátko, břitvu nabrousil o kožený řemen a už to bylo. Já se na něj dívala tajně oknem ze zahrádky.

Babička používala často takové česko-německé výrazy, jako „tyštuch“ (ubrus), dojdi do lochu (sklep) pro brambory, dojdi zavřít lísu (vrata) apod. Chodily jsme spolu plít řepu a hlavně do lesa na soušky a šišky. To si vzala takové dlouhé bidlo s hákem, na záda nůšku a šly jsme. Bála se, aby ji nechytil hajný, dnes by ji tam nechali ještě rádi. Chodila s tou nůší vzpřímeně, rovně. Nebo se šlo „Na pahorek“ pro pár hub do polévky. Byl to takový cíp lesa, kde rostly na kraji břízy, duby, také tam bývaly křemenáče, i pár hříbků. Já jsem lítala po loukách a chytala motýly do síťky, kterou mi udělal, jak jinak, můj děda. 

Když jsme potřebovali dřevo, přišel strejda Čutů s koňmi, a jelo se do našeho borového lesa pod Todeňskou horu. Na Bor. Dole na louce byl i potok.  Já odháněla koňům proutkem střečky a mouchy, seděla na kládách, aby se při řezání „nezavíraly“. To byla pro mne velká pocta. Pak se dříví naložilo a jelo se domů. Vůz se kolébal, já měla nohy mezi špršlíky, to když se jelo s prázdným. Zpátky jsem seděla vzadu na „pabuze“. To byl také můj úkol o žních, když se sváželo obilí, přehodit přes pabuzu provaz. Byla to věda vyhodit a trefit se. Utahovat to musela ale teta. Nebo na kozlíku vpředu. Tam byla taková klika – „šlajf“ se jí říkalo, a když se jelo z kopce, muselo se šlajfovat, a to někdy docela rychle. Šlajf přimáčkl k obruči na obou předních kolech takový špalek. A bylo.

Na nohou nosila babička dřeváky, v nich vlněné, většinou černé punčochy. A vzpomínám si, jak měla vybočené palce. Strašně. A to jsem podědila po ní. Dovedla péct i chleba v peci, která měla dvířka na chodbě. Ten chleba vydržel hrozně dlouho čerstvý a dobrý. Když jsem se vedle v kuchyni narodila, zrovna pekla. Pronesla prý pak větu “to jsme toho dneska stihli a ještě se nám narodila Maruška”. Také spřádala vlnu na kolovrátku, a to ji dokonce natáčeli  do nějakého národopisného filmu. Z té vlny mám ještě ve skříni upletenou vestu (tu také pletla).  A ponožky i punčochy – samozřejmě.

Pořád něco dělala, nepamatuji si, že by nějak odpočívala, jenom v létě, když bylo horko, jsme si v neděli odpoledne spolu sedly na pytel od brambor,  za chalupu do chládku. K řece jsem mohla, až když jsem 2x obrátila a navečer zkopila seno, sebrala vajíčka nebo  pokropila prádlo, které se bílilo na sadě. Byla to většinou těžká, lněná prostěradla  a bílé košile. Prádlo se pak nosilo v nůši k Malši, ke Kodíčkově vile (doktor Kodíček byl budějovický právník) vymáchat. Bylo to daleko, muselo se sejít k řece prudkým svahem. Pořádná fuška, mokré prádlo bylo těžké, ale zato pěkně čisté.  

Naučila mne také dělat ze slámy panty a stavět „mandlílky“ ze snopů na poli. Obilí se mlátilo na mlatě ve stodole cepy, které měly kožené vázání (asi je dělal také děda), ale muselo to být pěkně v rytmu. Později už měli mlátičku, takže práce s cepy odpadla. Po žních jsem chodívala s babičkou nebo s dětmi na pole sbírat klásky pro slepice. Vázaly se do kytic a věšely na půdu.

Krásné dětství, co říkáte?

 

 

Příběhy naší rodiny vzpomínky
Hodnocení:
(4.8 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Opravdu krásné dětství a nezapomenutelné vzpomínky. Docela jsem záviděla jako dítě, že děti odjížděly na prázdniny za prarodiči. Já nikam, protože jsme bydleli pod jednou střechou. Mělo to své kouzlo, dokonce když se dralo peří, napjatě jsem poslouchala vyprávění babičky, vždy to znělo tajemně. A s dědou na trávu králíkům a vlastně výlety vlakem, měla jsem s nimi celoročně strávený čas a díky za ten veliký dar.
Oldřich Čepelka
Zajímalo by mne, kdy a kde to bylo. - Já měl smůlu, oba dědečkové a jedna babička už nežili, když jsem se narodil. S druhou babičkou to stálo za to, bylo to něco podobného, jako tady čteme. Napsal jsem tedy článek o vlastním tátovi. Jak šel do války (první světové), brzy to vyjde a doufám, že si to přečtete. Můj nenarozený život tam byl vlastně na vlásku :-)
Marta Ševčíková
Moc krásné vzpomínání.....jsem babička šesti vnoučat a také bych si přála, aby na prázdniny u mě někdo z nich zavzpomínal. Děti jsou dnes přesycené zážitky , tak to bude sotva. Nebo možná.....potřebují si odpočinout od lanových a trampolínových center, nákupních středisek, moře, zoo, atd. U mě se mohou vyspat do sytosti, po společné snídani se odeberou na vesnické hřiště, pak se mně vrátí na oběd, polenoší si , dostanou penízky na nanuky, prošmejdí dílnu, něco začnou vyrábět, aby to vzápětí skončilo na smetišti a je tu večeře. Po ní si opět vezmou kola a jedou ujistit, jak to vypadá za vesnicí a vrací se pomalu když se stmívá. Rychlá denní očista a hajdy do peřin. A to teprve nastává ta pravá atmosféra. Na jedné široké posteli se vedle sebe naskládají čtyři kousky a povídají si a povídají. Někdy dovolím i TV. Děcka vypadají spokojeně, jen se mě nedávno zeptala snacha: nevím jaký máte program na zítra, ale já bych chtěla...... Program? ptám se v duchu a zároveň si v duchu odpovídám. Žádný, program je už to, že vnoučata mohou být přes prázdniny u babičky, to je přece program. Co vy na to?
František Matoušek
I já si vzpomínám na chvíle strávené o prázdninách na moravském venkově. Oživila jste mi i vzpomínky na lidi, kteří již nejsou mezi námi.
Jan Zelenka
Krásná vzpomínka. Jako bych se vrátil do mládí. vše je mi hodně blízké. Hlavně ta babička v šátku.
Blanka Lazarová
Pěkné vzpomínky. Kdybych měla vnoučata, tak bych jim to přečetla jako pohádku.
Alena Vávrová
Přesně - také si podobně na mnohé vzpomínám z doby, kdy jsem pravidelně jezdila o prázdninách k babičkám na venkov. Bydlely nedaleko sebe, ale jednu jsme měly jako děti raději, ta se o nás opravdu starala.
Jitka Caklová
I tehdy byli lidé, kteří si neuměli představit, jak se druzí dřou.
Olga Škopánová
Jen mě překvapuje jak se tenkrát lidé nadřeli. To už si dneska nedovedeme představit.
Marie Hrádková
Hezké vyprávění. Babička na venkově je to nejlepší, Já jsem babička z paneláku.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.