Příběhy naší rodiny - Střípky uplynulého času I
Můj rodný dům v Budyni nad Ohří. Úvodní foto Věra Ježková, foto v textu archiv autora.

Příběhy naší rodiny - Střípky uplynulého času I

4. 8. 2022

Na stole přede mnou leží staré rodinné album. Nebylo příliš používané. Jeho plátěné, světle hnědé desky jsou docela zachovalé. Přemýšlím, jaké bylo asi srpnové klima před osmasedmdesáti lety, když se z okna rodinného domku na pokraji Budyně ozval křik právě narozeného dítěte.

Rodička i porodní bába, asistující u domácího porodu, si určitě oddechly a šťastně se rozesmály. Bohužel, nejsem schopen si tuto, pro mne tak důležitou událost, vybavit. Ani dlouhé procházky s maminkou po břehu Oharky. Přes boudu starého proutěného kočárku jsem toho moc neviděl. A i kdybych viděl, ještě jsem svět kolem sebe příliš nevnímal.

Teď si však prohlížím staré, zažloutlé fotografie řeky, dětský kočárek s velkou boudou, matku v letních květovaných šatech a otce, který mne zvedá vysoko nad hlavu. Je tam i sestra, která zvědavě nakukuje do kočárku a uvědomuje si, že už nebude jedináčkem.

Jednotlivé obrazy dávných dějů mi teď vyvstávají před očima jako jakási zvláštní výpravná feérie. Vůbec nerespektují chronologii života, objevují se přede mnou v nevyzpytatelném sledu, aby vzápětí nato mizely a uvolnily místo obrazům dalším. A já se bláhově pokouším těm pomíjivým obrazům dát v následujících řádcích nějaký smysl a řád.

Já s maminkou na břehu Oharky

Alba starých fotografií vypráví dávné příběhy. Některé z nich mají své pokračování v současnosti, jiné jsou bohužel již dávno uzavřené. Ten současný příběh se do alba teprve ukládá. Jaká bude asi jeho konečná podoba?

Pokaždé, když otevřu svou, poměrně velkou sbírku starých pohlednic, nevidím jen mizející, nostalgický svět starých časů, ale pohlednici i otočím, abych se alespoň na chvíli ponořil do života těch, kteří měli v té době potřebu někomu cosi sdělit, pozdravit ho, nebo mu třeba vyjádřit lásku. A zvláště, pokud jsou těmi pisateli naši nejbližší.  Rodiče či blízcí příbuzní.

„Holešov na Mor. 20/VIII.35

Milčo,

Dík za Tvůj dopis, který mě nevýslovně potěšil! Stýská se mi nesmírně po Tobě a každá zpráva od Tebe jest mi vzácností. Jsem právě na revizi v  Holešově, myšlenkami jsem však neustále u Tebe. V dopise více! Líbá tě Jenda“.

Tak tento pozdrav, například, psal otec mojí matce ze své služební cesty za obchodem v roce 1935.

Dnes, na rozdíl od časů našich rodičů i prarodičů, je prostor pro vzájemnou komunikaci díky internetu a nejrůznějším sociálním sítím daleko rozsáhlejší a rychlejší. Z pohlednice, na které je napsáno – stýská se mi po tobě – však člověk přímo cítí až teplo lidské ruky, která toto vyznání před mnoha a mnoha lety napsala. 

Když si pročítám mnohdy až intimní korespondenci svých nejbližších, cítím skoro jako svatokrádež, když procházím jejich životem. Ale také při tom přemýšlím, co jsem vlastně po nich geneticky zdědil. Vzpomněl jsem si na to kdysi, na malém dejvickém hřbitově, pár dní před dnem, kdy vzpomínáme památky svých nejbližších zemřelých. Oba rodiče tam leží vedle sebe a já jsem mohl při pohledu na jejich náhrobek, a i dnes při pohledu na jejich obsáhlou korespondenci, jim jenom takto, do té pomyslné věčnosti, za vše poděkovat.

Následující milý pozdrav byl napsán mou matkou a adresován otci. Přesně za čtrnáct dní po uvedeném datu se v Praze narodila moje sestra. Já jsem měl v  té době na svůj první novorozenecký křik ještě pět a půl roku času.

 

Na dědu Bauera z matčiny strany nemám příliš mnoho památek. Jen jednu. A smutnou. Nedožil se  konce první světové války.  V červnu 1916 píše svému příteli Matějíčkovi do Lkáně u Klapého, kde měli moji prarodiče malé hospodářství:

 „Drazí přátelé!

Já vás mnohokrát pozdravuji. Zasílám Vám na ukázku moji podobenku na památku válečné doby z  roku 1916"

Děda se pádu Rakousko-Uherska a nové republiky nedočkal. Padl kdesi daleko na haličské frontě. A určitě ani nevěděl, za co vlastně bojuje. Moje matka si otce příliš neužila.  Když válka začala, bylo jí pouhých šest let.

Rodiče

Maminka

Svatba rodičů

Otec byl frajer

 

* * * 

 

Pokračování příště.

 

 

Příběhy naší rodiny vzpomínky
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5 b. / 31 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Ještě jednou díky za všechny komentáře. Druhým dílem bude otcův deník.
Jana Jurečková
Konečně jsem se dostala k tomuto článku. Potřebovala jsem klid a pohodu, abych mohla vplout do příběhu. Moje maminka má krabici a v ní spoustu fotek, ale je už to tak dávno a na některých ani nepozná, kdo tam je. Škoda. Není možné si nevšimnout ozdobného písma na pohlednicích. Ale vím, že se tak dřív psalo. Mám doma schovaný recept na nakládání okurek, psal ho můj táta /nar.1925/. Vaše vyprávění je moc pěkné i fotky, člověk se ponoří a vzpomíná...
Miluše Hasenohrlová
Krásné povídání o rodině, mám ráda staré fotografie. Maminka byla opravdu krásná. Už se těším na pokračování.
Lenka Kočandrlová
Nejraději si čtu životopisné knihy... Tenhle příběh si ráda přečtu celý.....O naší rodině nemám moc dokumentů,ale snažím se aspoň něco sepsat,aby se potomci poučili.Mrzí mne,že když rodiče žili,nebylo na vzpomínání moc času,fotky,co se dochovaly,většinou nemají žádné popisky....Já jsem se vždy snažila na zadní stranu fotek napsat,kdo,kdy a kde....Čas běží,nedá se vrátit....
Martina Růžičková
Hezky sepsané střípky vzpomínek a doprovodné rodinné snímky a dokumenty. Jen války kdyby osudy lidí tak smutně nezasahovaly...
Jana Šenbergerová
Pěkný článek, který mi připomněl, že bych měla zanechat svým potomkům ucelenější informace o našich předcích. Moje paměť bohužel moc daleko nesahá a nikdo starší než já už z naší rodiny nežije. Aspoň se pokusím popsat fotky, které vlastním. O některých bohužel už přesně nevím, kdo na nich je. Oceňuji, že vy jste se snažil mnohem víc.
Soňa Prachfeldová
Mějme v úctě k naše předky, mám pocit že přes nelehký život, který tehdy byl, dokázali svůj život více prožít v lásce a úctě.
Zdenka Koldová
Díky,taky jsem si ráda početla zajímavé skutečnosti z minulých časů.Lituji,že moji dva synové a jejich potomci o mé staré fotografie a vzpomínky nejeví /doufám,že jen dosud/ zájem.
Jan Zelenka
Nevšiml jsem si chyby. Mám připravená dvě pokračování.
Jan Zelenka
Milí íčkaři. Děkuji vám za vaše hezké komentáře. Faktem je, že se rád vracím zpátky, často až do let, která jsem sám neprožil. Většinu tohoto tématu jsem vložil do své předposlední knihy Výprava do ztraceného času. Ještě mám připravené dvě pokračování.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.