Marcela (58 let): Snaha najít partnera mi málem zničila život
Ilustrační foto: Pexels

Marcela (58 let): Snaha najít partnera mi málem zničila život

3. 8. 2022

Neustále jsem četla o tom, jak se lidé ve věku po padesátce seznamují, zamilovávají se, užívají si život. Prohlížela jsem si seznamky a žasla jsem, kolik inzerátů tam mají padesátníci, šedesátníci a starší. Lidé, kteří se snažili žít, zatímco já seděla u televize vedle manžela, který se mnou nemluvil.

Můj muž se od určité doby stal dědkem. Nevím, kdy přesně se to stalo, asi tak nějak po padesátce, ale já to zpočátku nevnímala. Šlo to pomalu. Všímala jsem si pak čím dál víc, že mu nevadí tričko s mastným flekem, mikina, která páchne, neostříhané chlupy trčící z nosu, břicho zvětšující se do podoby těhotenství. Většinu času koukal na sporty nebo do počítače, jednou týdně zajel na obrovský nákup a přivezl většinu věcí, které já nejím. Takže jsem si v lednici vymezila svůj regál, tam mám svoje, jemu jsem vařila z toho jeho. Moc jsme nemluvili. On má svou malou firmu, je řemeslník, práce má dost, tak chápu, že doma chce klid, že je unavený. Jen jsem časem začala čím dál více závidět lidem, o kterých jsem četla, že našli novou lásku, že cestují, že chodí do společnosti.

Uvědomila jsem si, že jsem se přestala smát. I dcera, která už u nás dávno nebydlí, se mě při návštěvě zeptala, jestli je vše v pořádku, že jí už delší dobu připadám smutná, unavená. Ptala se, jestli nejsem nemocná.

A já dostala strach, že se u mě fakt nějaká psychická porucha rozvíjí. Budila jsem se nervózní, naštvaná, usínala jsem jedině po pár sklenkách vína a ráno mě bolela hlava.

Asi je jasné, co se dělo dál. Na některé seznamky jsem se přihlásila. Začala jsem si čile psát s několika muži. Zpočátku se zdáli zábavní, vtipní, ale asi mi už stačilo málo. Ale nechtěla jsem nic dělat za manželovými zády, tak jsem mu to řekla. Myslím, že to nějak nepochopil. Díval se na mě divně a pak řekl něco ve smyslu, že dnes blbne na internetu kdekdo. To mě urazilo. Dal tím najevo, že o mě nestojí. V afektu jsem mu řekla, že už se necítím být jeho ženou, že se ke mně chová jako k cizí a tak že začnu žít svůj život. Mlčel.

Odstěhovala jsem se v našem domku do přízemí, kde jsme měli volný pokoj po dceři a nevyužívanou koupelnu a toaletu. Už jsem ho ani nechtěla potkávat, tak jsem si tam koupila i vlastní lednici a televizi. Žili jsme několik měsíců jako dva cizí lidé v baráku o dvou patrech a potkávali se náhodou. Řekli jsme si vždy ahoj a pak už nic.

Dcera nechápala. Zpočátku z toho měla legraci, pak řekla, že je jí nás líto.

Nevím, co jsem čekala, nic jsem neplánovala. Ale opravdu jsem doufala, že přijede princ na bílém koni a odveze mě do svého zámku. Že nic nebudu po manželovi chtít, že se nebudeme hádat, co komu patří, komu patří barák, že prostě na dálku podepíšeme rozvodové papíry, řekneme si, že zůstaneme přáteli a já začnu nový krásný život.

Samozřejmě, že nebylo s kým.

Absolvovala jsem několik schůzek. Jedna byla horší než druhá. Jeden muž se hned vyptával, jak žiju, jaký mám majetek. Z dalšího vylezlo, že se chce co nejdříve přistěhovat a jedna známá mě upozornila, že ho zná a ví, že má dluhy. Další byl vdovec a mluvil jen o své bývalé ženě. Jiný vypadal přesně jako můj muž a nemluvil vůbec. Jen seděl a pil pivo. Zkrátím to. Byli ještě horší než můj manžel.

Prostě jsem neměla štěstí. Znám ženy, které v šedesáti někoho potkaly a jsou spokojené. Já ne. Myslím, že v našem věku je to už opravdu velká náhoda, štěstí, výhra v loterii. Než být s někým jen tak, tak to radši nic. Nechtěla jsem vlastně něco budovat, zkoušet, já byla tak naivní, že jsem myslela, že se na první schůzce zamiluju, že poznám někoho, kdo je mi souzený, abychom prožili pěkný zbytek života.

Propadla jsem podivnému zoufalství. Začala jsem se cítit špatně fyzicky. Lékařka mi předepsala antidepresiva. Dala jsem si na ně moje oblíbené víno a skončila jsem v nemocnici. Manžel tam za mnou přišel. Přinesl mi noční košili, kosmetiku, knížky.

Když jsem se vrátila domů, zase jsem se usadila v mém přízemním bytě. Žijeme tak jako dříve, tedy každý zvlášť. Manžel nechodí na zahradu, tak se vlastně nevídáme. Dcera říká, že takto žít nejde, ale my jsme si asi zvykli. Nedávno jsem upekla koláč a manžela pozvala. Poseděli jsme u kafe, koláč mu chutnal. Pak řekl ahoj a zase zalezl nahoru.

Asi jsem to všechno zkazila. Nebo to zkazil on? Je strašné žít s pocitem, že jste s někým, kdo o vás nestojí. Dcera říká, že muž o mě stojí, že to je neumí dát najevo, že s ním mluvila a že on pořád opakuje, že jsem se zbláznila.

On byl v modelu našeho manželství spokojený. Ke štěstí mu stačí pohoda, klid, mlčení. Já chci od života víc. Ale začala jsem pochybovat, že něco víc dostanu. Nevím, jestli jsem si život zkazila, ale rozhodně jsem ho nevylepšila. A je mi jasné, že mnoho lidí řekne, že nevím co chci, že si nevážím klidného běžného života. Kamarádka mi to tak řekla. Možná má pravdu. Ale možná se podobně jako já cítí více žen. Nemilované, nechválené, tak trochu v pasti.

 

(Pozn. redakce - jméno pisatelky je na její přání změněno.)

 

 

 

Můj příběh seznámení vztahy a sex
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.8 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
08:31 Nejvíc ubližujeme sami sobě, když ani nevíme kým jsme, nevíme co jsme napsali včera, předevčírem ...... - viz. J.B. "Já jsem 40 let ženatý." "Táhne nám na 50 let společného soužití." "Někdy jsem zlobil a bylo to na hraně. Dnes vím, že jsme pro sebe Ti praví a poslední dekády života si náramně užíváme." "Navzájem si jeden druhého vážíme.", tak jestli ti to nevadí a "Pokud máš zájem, tak se ozvi. Rozhoduje osobní setkání. Jsem rozvedený s vlastním bytem. Sportuji, chodím pio horách. Může být moře, rybník, hudba i tanec,." Tak tomu říkám životní "výhra", zn. Kompromisy podmínkou.
Jindřich Berka
Dobrý den, každý to hodnotí ze svého úhlu pohledu a životních zkušeností. Já to mám vyzkoušené za 41 let po "svém". Mám svůj rozum, nepotřebuji citace jiných, i když se rád od moudrých poučím. Nakonec stejně každý se svými problémy zůstane sám a je jen na něm jak se nakonec rozhodne. Každý člověk nemůže chtít, ať se partner točí pouze kolem něj. Jsou tam i druzí a myslím si, že i ten druhý, muž by se měl věnovat svému protějšku. Nový je pro další členy rodiny vetřelec. Narušil zaběhnutý řád. Vzhledem k tomu, že jsme se ženou ochotni jít na kompromisy, bez kterých si myslím, je život s druhými nemožný, tak jsme náš problém vyřešili. Náš syn odešel hloupě od svých slečen, dvojčat. Nakonec ho nová milá vyhodila. Dobře mu tak. Snacha ze začátku truchlila. Pak potkala spolužáka od našeho syna a znovu se vdala. Je zde ono klasické: moje, tvoje a naše. Ona má s naším synem synem ony dvojčata, on má z prvního manželství syna a spolu mají dceru. Nic nám, ale nebrání v tom, abychom dokonce spolu jezdili na chalupu a na dovolenou. Jejich nejmladší dcera říká mé ženě babičko a ona se tomu nebrání. Všichni kroutí hlavou jak to může fungovat? Ano, tento vztah je pozitivní a všichni si ho užíváme. My jsme s vnoučaty a jim ulehčíme v dnešní nelehké ekonomické skutečnosti. To je ten kompromis. Každý trochu ustoupí, ale více získá. Když si lidé vyhoví, tak život je nádherný a my si ho užíváme. Jindra
Jitka Caklová
Možná by bylo dobré, přečíst celý článek, proč kompromisy nevedou ke zdravým vztahům https://firstclass.cz/2022/07/722-proc-kompromisy-nevedou-ke-zdravym-vztahum/
Jitka Caklová
Zapomněla na " na konci citace, tedy ... Chápete již proč?"
Jitka Caklová
Tak ještě přidávám jeden mužský pohled: "Definice Že jsou vztahy klíčové pro životní bohatství a štěstí, si už všiml také Napoleon Hill, autor slavné knihy Myšlením k bohatství. Také Hill mluví ve své knize o vztazích a definuje zdravý vztah jako něco, co všem zúčastněným stranám přináší nějakou (jakoukoliv) formu dobra a prospěchu. Jakmile musí jedna ze stran prožívat trápení, úzkost nebo jinou formu nepohody, chcete-li jinou formu negativních emocí a pocitů, ocitá se daná osoba již v nezdravém vztahu. A právě proto jsem přesvědčený, že dělání kompromisů a jakákoliv forma tolerance nás uvádí do nezdravého vztahu. Chápete již proč?
Eva Kopecká
Pánové přidali svůj pohled, aby to bylo jaksi vyvážené. Je pravda, že stárnout s člověkem, na kterého je člověk zvyklý, je úplně jiné, než s novým partnerem. To si málokterá dáma asi uvědomuje. Nový partner má jiné zvyky, může se vrtat do děti, do vnoučat, do kamarádek, takže nový partner se může ukázat jako nepohodlná záležitost. Původní manžel nám toleruje doma staré šaty a týden s vnoučaty na chatě, nový chce, abychom se věnovaly jemu, paní Marcela tak nějak má svoji představu, ale neví, do čeho jde.
Martin Vrba
Marcelo, píšete: "To mě urazilo. Dal tím najevo, že o mě nestojí. V afektu jsem mu řekla, že už se necítím být jeho ženou, že se ke mně chová jako k cizí a tak že začnu žít svůj život. Mlčel." Měla jste mu dát ještě šanci, stejně jako jiná žena, která také zjistila, že se na ni manžel ani nepodívá a jala se ho šokovat, aby upoutala jeho pozornost. Koupila si plynovou masku a když přišel z práce, tak na něj z ní zahuhňala: "Tondo, zpozoroval jsi u mne nějakou změnu?" Tonda si ji dlouze prohlížel a asi po 3 minutách jí konečně odpověděl: "Jo - už to vím - vytrhala jsi si obočí!". Tím zjistila, že přece něco ještě rozeznal - že je ta změna v obličeji a pokud nezemřeli, tak spolu žijí stále. On čučí na fotbal, ale po konci dále stále vždy ještě čeká na třetí třetinu a ona poslouchá tyto a podobné písně https://www.youtube.com/watch?v=4y-SOj-scHc a stále s každým 11. listopadem čeká, že se ozve rána - ON rozrazí vchodové dveře od paneláku a přijede ten její PRINC na bílém koni. Hezký poslech a neutuchající smysl pro humor VŠEM přeje Martin.
Viktor Vaněk
Roky málokomu přidají na přitažlivosti, měli by přidat na moudrosti. Chápu, že manžel paní Marcely asi na sebe měl více dbát, ale jinak je celý příběh takový podivný. Je otázkou, zda paní Marcela byla muži vždy věrná. Já si také v 60 nemám s manželkou co říci, ne snad pořád, ale občas opravdu jenom mlčíme. Tak se věnuji svým koníčkům, jsem ve dvou spolcích, kde jsou i ženy, se kterými popovídám, ale jde maximálně o kamarádský vztah, nikoliv milostný. V manželství ve vyšším věku už nejde o fyzickou lásku nebo sex, i když my i v 60 s manželkou dvakrát třikrát do měsíce souložíme. Nedovedu si představit, že po tolika letech manželství, že bych intimně žil s jinou ženou, ale dovedu si představit, že si s jinou ženou, se kterou mám více společných zájmů než s manželkou popovídám. Pokud by mi manželka udělala něco podobného jako udělal paní Marcela svému muži, hodně by mě to zasáhlo a dost dobře nevím, jak bych se s tím vyrovnal. Asi bych jí odpustil, ale mrzelo by mě to, důvěra v člověka se kterým jsem prožil už víc jak 30 let života by byla narušena. V manželství jde přeci o důvěru, to je vlastně ta láska po 60. Zjistit na prahu důchodového věku, že moje manželství je vlastně omyl, je poněkud zvláštní. Na stará kolena se opravdu láska projevuje jinak a na milostné dobrodružství už je pozdě. Snad pokud někdo ovdoví, může se snažit najít někoho, kdo mu bude na konci života oporou, ale je to pak hodně složité. Člověk má být rád, že celoživotní partner je pořád vedle něj a ne se seznamovat na seznamkách. Já nechápu lidi, co třikrát čtyřikrát za život uzavřou manželství, vždy z velkém lásky. Manželství je opravdu částečný kompromis, ale vždy by tento kompromis měl být uzavřen mezi lidmi, kteří se mají rádi a dokážou si odpouštět.
Jitka Caklová
Pane Berko, já se s vámi přece nepřu, píši obecně podle svých životních zkušeností a jestli se přete vy se mnou, tak je to vaše "chyba" a vaše věc. Nesoutěžím s vámi, takže nemohu vyhrát, ani "trochu" prohrát, jsem jen z jiného "těsta". Jak jsem na tom já, budiž vám úplně jedno, stejně jako mně je jedno, jak jste na tom vy. Kdybyste můj názor bral, jako že nemusíte, nepřel byste se. Podle mě kompromis do manželství nepatří, je to semeniště nových a nových problémů, o to větších, když se do toho namontuje tchýně.
Jindřich Berka
Paní Caklová, já s vámi nechci přít. Mluvím za sebe, ze svých životních zkušeností. Mnohdy se lidi přou jako my dva a nedomluví se. Já to vidím jako chybu. Nikdo nesmí prohrát a každý trochu vyhrát. Já váš názor beru. Jenže manželství je podle mě opravdu o kompromisu. Táhne nám na 50 let společného soužití. Měla devatenáct, když se vdávala a něžnost a ženskost ji neopustila. Nevím jak jste na tom vy. Samozřejmě důležité je, že ženě navíc několik desítek stále voním. Někdy jsem zlobil a bylo to na hraně. Dnes vím, že jsme pro sebe Ti praví a poslední dekády života si náramně užíváme. Navzájem si jeden druhého vážíme. Také to pochopila i má tchyně, která mě za mé poklesky neměla ráda. Jindra

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.