Nezvládám péči o staré rodiče. Tuto větu se lidé často bojí vyslovit
Ilustrační foto: Pexels

Nezvládám péči o staré rodiče. Tuto větu se lidé často bojí vyslovit

16. 8. 2022

Postarat se o staré nemocné rodiče by měla být přirozená věc. Jenže v dnešní době, kdy se lidé dožívají čím dál vyššího věku, je pro mnohé rodiny nerealizovatelná. Je to příčina sebeobviňování se, smutku a depresí.

Jsem nemožná. Nezvládám to. Selhala jsem. Maminka se o mě celý život starala a já jí to nejsem schopna vrátit. Přece ji nešoupnu do nějakého domova důchodců, kdo ví, jak to tam funguje…

Tyto věty zní čím dál častěji při debatách žen ve věku nad padesát let. Většina z nich pracuje, stará se o domácnost, snaží se pomáhat dětem s vnoučaty i rodičům, kteří zestárli a onemocněli. A když to všechno nefunguje, neklape, nejede jak po másle, jsou smutné a obviňují se, že nejsou dostatečně výkonné.

Je čas naučit se nebát říct, že jde o situaci, která je těžko zvládnutelná a pokud v ní někdo neobstojí, je to normální. Protože prostě není superhrdina, ale člověk.

„Moje devadesátiletá máma mi řekla, ať už se konečně přestanu honit a stresovat. Vyprávěla mi, že dříve sice bylo běžné, že se lidé starali o staré příbuzné a nedávali je do domovů seniorů, ale bylo to proto, že žili blízko sebe, takže to bylo snazší,“ vypráví pětašedesátiletá Iva. Její maminka je vážně nemocná a Iva za ní jezdí několikrát týdně z Ostravy do jedné vesnice dvacet kilometrů tam a dvacet zpátky. Každý den jí telefonuje, kromě ní tam dojíždí pomáhat rodinná příbuzná, které za to Iva platí. Iva pracuje jako účetní, péči o maminku zajišťuje odpoledne, večer a o víkendech. K tomu má rodinný domek a manžela, který má potíže s páteří, takže většina domácích prací je na ní. Syn žije v Praze, takže se do starosti o babičku nezapojuje. „Překvapilo mě, že mi moje máma začala vyprávět o tom, jak se žilo dříve. O tom, že když se o své rodiče starala ona, měla to jednodušší, protože bydleli na vesnici, o kousek dál, takže pro ni nebyl problém kdykoli tam zaběhnout. Řekla mi, že vůbec nechápe, jak to všechno zvládám a že si rozhodně nemám vyčítat, že bych něco nestíhala, že jsem skvělá. Rozbrečela jsem se. Mám nervy na pochodu. Nevěděla jsem, že to máma vidí takto, ale asi už na mě pozoruje, jak jsem na dně,“ říká Iva.

Čekají, až se pro starou paní uvolní místo v domově seniorů, ovšem trvají na tom, aby byl blízko Ivanina bydliště. „Chci za mámou co nejvíce chodit, nechci ji někam odložit,“ vysvětluje.

Její kamarádka jí nedávno řekla: „A nebudeš mít výčitky z toho, že mámu dáš do důchoďáku?“

Iva znovu znejistěla. „Nevím, jestli ji tam dám, až bude místo, jestli necouvnu. Je to moje selhání. Moje povinnost je se o mámu postarat, asi bych měla přebudovat vchod do domu, aby se tam dostala na vozíku a nastěhovat ji k nám. Asi jsem pro ni neudělala dost, asi bych měla zařídit převoz k nám, předělat trochu barák,“ přemítá.

Jenže současné podmínky k péči o staré a nemocné rodiče a prarodiče jsou skutečně odlišné od těch, jaké byly dříve. Jednou z největších komplikací jsou vzdálenosti, tedy to, že rodiny méně často než kdysi žijí pohromadě, blízko sebe.

„Když jsem měla mámu u nás doma, péče o ni nebyl problém. Máme velký dům, tak jsme se prostřídali a babička se u nás měla skvěle. Zemřela a to samé teď zažívám s tchánem. Jenže on se odmítá k nám nastěhovat. Tak za ním s manželem jezdíme, bydlí v jiném městě. Stojí to spoustu času, benzínu, přitom mu stejně nejsme k dispozici jak by potřeboval. Uklidíme mu, pomůžeme s hygienou, navaříme. Odjedeme a volá jeho soused, že tchán upadl, že máme přijet, že nechce do nemocnice. Je to nepřetržitý stres a cestování z místa na místo. Já bych si ho klidně do baráku vzala, on odmítá,“ vypráví pětašedesátiletá Marcela.

Zatímco v roce 2015 žily v České republice dva miliony lidí ve věku šedesát pět let a více, v roce 2050 jich budou tři miliony. A teď pozor, nejrychlejší nárůst zaznamená skupina ve věku osmdesát pět a více let. Znamená to, že bude přibývat lidí ve věku nad šedesát, jejichž rodiče budou ještě stále žít a většina z nich už ale bude více či méně odkázána na pomoc druhých. Jinými slovy, čím dál více lidí bude v situaci, kdy se bude starat o své staré rodiče, přestože sami budou stárnout a jejich zdravotní stav, celková kondice a výkonnost se bude snižovat.

A právě vzdálenosti a to, že lidé nejsou se svými starými příbuznými v denním kontaktu, bude situaci komplikovat.

„Když je člověk se seniorem v denním kontaktu, vidí, jak na tom dotyčný je. Jak se pohybuje, jak je schopen se obsloužit, jak zvládá péči o sebe i domácnosti. To nepozná, když jen jednou týdně přijede k babičce na kávu,“ uvedla Kateřina Bohatá, která vede telefonní Linku seniorů.

Připomněla, že péče o starého nemocného seniora obnáší například i to, aby měla jeho rodina přehled, zda má v pořádku všechny smlouvy týkající se bydlení, energií, zda správně bere léky, být v kontaktu s jeho lékaři. A to vše zabírá čas a energii.

V jedné rodině nedávno zjistili, že dědeček, který žije sám, přestal platit nájemné. Vždy s ním chodíval na poštu, odmítal zřízení účtu v bance. Prostě, když mu pošťák přinesl důchod, šel pak na poštu zaplatit nájem. Rodina byla v šoku, když je majitel domu kontaktoval a sdělil, že děda neplatí. „Pak nám došlo, že dědečka už prostě cesty na poštu vyčerpávaly, tak to vzdal. Nic nám neřekl. Naše chyba, měli jsme tyhle technické věci už dávno vzít do svých rukou. Nenapadlo nám, že už je na tom tak, že některé běžné věci prostě hází za hlavu,“ vypráví paní Jana, jejíž tatínek má dvaadevadesát let, žije sám a odmítá možnost, že by si zažádal o domov seniorů.

„Péče o nemocného je vždy velmi náročná, ať už jde o pacienta v jakémkoli věku. Je proto dobré si to připustit a nemyslet si, že vše musíme zvládnout. Naopak, je třeba si vše promyslet a říct si o pomoc. To není selhání, naopak,“ uvedla gerontoložka Iva Holmerová.

„Nejhorší je, když se péče o seniora týká jen jednoho člověka. Není v ničím silách to dlouhodobě zvládat,“ upozorňuje Kateřina Bohatá.

Všichni, kteří se pohybují v oblasti péče o staré a nemocné lidi, čím dál častěji mluví o tom, že by se pečujícím měla věnovat větší péče. Nevytvářet ve společnosti dojem, že pokud někdo v této oblasti selhává, je to sobec či slaboch. Naopak, je lepší mluvit o tom, že péče o staré a nemocné příbuzné je vyčerpávající, obdivuhodná, náročná a současný styl života ji dělá ještě náročnější než bývala dříve.

Nezvládám to. Jsem unavená a brzy se zhroutím. Potřebuju nutně pomoct. Musíme se zapojit celá rodina nebo vymyslet, jak se společně finančně podílet na tom, abychom sehnali profesionální pomoc. To jsou věty, které by měly znít častěji, než zní nyní a nikdo by za ně neměl být odsuzován.

 

 

 

domácí péče stárnutí zdraví
Hodnocení:
(5.1 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Hašková
Měla jsem sama na starosti starou matku, když už mi bylo 60. Dozvěděla jsem se tenkrát (rok 2004) na sociálním odboru, že pečující má nárok dát seniora do speciálního zařízení na 3 měsíce v roce. Hodně mi to pomohlo, když mamka měla zlomenou klíční kost a nemohla sama nic dělat. Na Praze 6 mi pomohli a mohla jsem ji dát k Boromejkám v Řepích. Bylo výborné, že tam měla rehabilitaci a vynikající lékařskou péči. Byla diabetik a z Vojenské nemocnice byla propuštěna se špatnými hodnotami - nechali ji tenkrát 24 hodin bez inzulinu, přestože měla legitimaci diabetika. Jezdila jsem za ní do Řep několikrát za týden, byla tam moc spokojená, bylo tam i kadeřnictví. Já jsem zatím mimo své zaměstnání byla schopná vygruntovat její byt, tak se vrátila do čistého. Stačilo jako předtím, že jsem jí nakupovala a chodila koupat.
Antonín Nebuželský
Tohle už máme za sebou. Dnešní doba tomu nepřeje, ať se na to člověk podívá odkud chce.
Olga Škopánová
Prosím o radu, jak se starat o rodiče, když bydlíte 300 km daleko?
Věra Ježková
Na péči o maminku, která onemocněla Parkinsonem, jsem byla sama. Maminka bydlela v sousedním domě. Chodila jsem do práce. Zpočátku stačila placená pomoc poskytovaná Životem 90, i když jsme s ní nebyly plně spokojeny. Např. mi o víkendu zavolali: „Maminka vám upadla, jděte si ji zvednout.“ Když jsem odpověděla, že nejsem v Praze, řekli: „Tak to tam budeme muset někoho poslat.“ A stejně bych ji neuzvedla. Později maminka uznala, že doma už být nemůže. Získala místo v Domově pro seniory Háje, kde byla velmi spokojená. Tam loni zemřela.
Libuše Křapová
Ještě horší situaci v rodině jsem zažila, když se snacha starala o matku manžela. Měli ji v domě, babička byla ležící, s péčí na 24 hodin denně. Jednou za měsíc přijela matku navštívit dcera, vynadala jim, jak se špatně starají, co všechno babičce chybí a ještě ten den odjela. Manželka stres a námahu nevydržela, nakonecse zhroutila a babička stejně musela být umístěna v DD.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.