Po snídani a malém nákupu v Bille stojíme ve frontě před kasou. Se salcburskou Landkartou se jezdí dobře. Opět jedeme zdarma. Nahoře nad stanicí Hochalbahnu je to jak na Václaváku. Nejsou tu jen turisté, ubytovaní dole v nesčetných hotýlcích. Zdá se, že si tu dal dostaveníčko i nějaký rakouský domov důchodců. A jak pozoruji, tak docela zdatných důchodců. Všichni s nezbytnými hůlkami, někteří docela svižně, někteří pomalu, ale jdou. Hodně z nich však končí svou cestu o pár metrů výše nad lanovkou. Na krásné vyhlídce do údolí.
Restaurace Hochalm při horní stanici lanovky
Dřevěná terasa restaurace Hochalm je plná. Pánové mají před sebou pivo divné barvy a dámy ve svátečních botách popíjejí vídeňskou kávu a k tomu decentně pojídají dortíky se šlehačkou. Úplná idylka skoro ve dvou tisících metrech. Jsou tu pochopitelně i kovaní turisté. Jak mladí, tak i staří. Opálené tváře, kraťasy, pohory a velké bágly. Hovoří německy, anglicky, polsky a kupodivu slyším i češtinu. I italštinu. Ať už jedí, či pijí, ať mluví, či mlčí, všichni svorně koukají z terasy na tu nádhernou kulisu hor, na to přírodní divadlo, které ještě dlouho po svém návratu domů budou mít před očima.
Máme ve své výbavě opět jen naši prospektovou schematickou mapku. Snad nám bude stačit. Jdeme s Vláďou zkrátka někam. Hlavně, když to bude hodně vysoko.
K jezeru Karsee vede široká a pěkně upravená cesta. Pro mne je ale příliš strmá. Nestačím s dechem. Vláďa, jak se zdá, tenhle stoupák ani necítí. Když se však na chvíli zastavím, abych nabral trochu kyslíku, vidím, že část toho již zmíněného „domova důchodců“ absolvuje tu samou cestu s námi. A tak jsem se zastyděl a šlapu dál.
Stále vzhůru
Jezírko Karsee je jen trochu větší plivátko, které nestojí za zastávku. A tak pokračujeme stále výš, překračujeme velká sněhová pole a zastavujeme až těsně pod horní stanicí druhé lanovky, která ještě není v provozu. Tady to definitivně vzdávám. Nejde to. Mám pocit, že se udusím. Jsme teď ve výšce něco přes 2100 metrů. Je půl dvanácté. A v půl páté odpoledne jede poslední lanovka dolů.
„Máš na to pět hodin,“ říkám Vláďovi. „Nebudu tě zbytečně zdržovat. Pokus se hlavně stihnout lanovku. Jinak jdeš dolů pěšky. Já mám tady konečnou. Pokud nepřijdeš, odjíždím dolů v půl páté. Já bych to pěšky už těžko zvládl. Jo a pokus se taky nikam nespadnout. Přišel bys o večerní fotbal. A taky o večeři. Má být kulajda a špagety. Tak čau a hodně štěstí.“
Rakouští důchodci na procházce
To je výhled, co?
Dívám se chvíli za Vláďou a sleduji, jak rychle stoupá po cestě vzhůru směrem ke Schwarzwandu. Pomalu se vracím dolů. Kousek nad Karsee je na okraji srázu nevelká rovinka. Hned vedle cesty nahoru. Nad ní je malý pahorek s vysokou trávou, trsy lomikámenů a modrými hořci. A ještě s nějakými malými žlutými květy. Těsně u kraje srázu stojí docela obyčejná, dřevěná parková lavička. Lavičky se obvykle dávají do parků, aby se na nich sedělo, odpočívalo nebo klábosilo. Připadám si tu najednou jako na procházce pražskou Šárkou nebo na Petříně. Tady ovšem nejsme ani v Šárce, ani na Petříně. Jsme asi kilometr nad dlouhým údolím Raurisu.
A přímo před námi se táhne modravý, dlouhý hřeben, spojující ve výšce asi 2500 metrů Bernkogel, Kramkogel a Türchlwand. Na lavičce jsou rozloženi se svačinou naši známí „důchodci“, hůlky vedle sebe a ke svačince se jim servíruje ten nádherný výhled. Připadá mi to až trochu snobské.
A tak jsem se natáhl do vysoké trávy, dal ruce za hlavu a přemýšlel o tom, jak je na světě pěkně. A všechny problémy mi byly najednou strašně vzdálené a docela cizí.
I přes špičky bot se dá pozorovat svět!
