Lída (71 let): Jako vdova se mám lépe, než když jsem byla vdaná
Ilustrační foto: Pexels

Lída (71 let): Jako vdova se mám lépe, než když jsem byla vdaná

19. 7. 2022

Můj muž před šesti lety zemřel a já jsem došla k závěru, že od té doby prožívám pěkné životní období. Vím, že by mě lidé odsoudili, kdybych něco takového přiznala. Proto to svým blízkým neříkám.

Ale myslím, že by se mělo mluvit o tom, že některé ženy se až ve vyšším věku jako vdovy osvobodí a užijí si poslední fázi života.

Rodina má pocit, že netruchlím, jak by se mělo. „Ty si ani nevzpomeneš, že táta umřel?“ řekl mi nedávno káravě syn, když bylo výročí mužovy smrti. Vím, že synovi i dceři vadilo, že jsem neorganizovala pohřeb. Popel jsem nechala rozprášit a oni říkali: „Ani mu nebudeme mít kam dávat kytičku.“

Celý život jsem zasvětila předstírání, že naše rodina je takzvaně normální. Dělala jsem vše proto, aby děti měly normální pěkné dětství. Nikdo netušil, že můj muž byl hulvát a násilník a svou nespokojenost sám se sebou si vyléval na mně. Brala jsem si ho v devatenácti, byla jsem holka z vesnice, naivní, okouzlená, protože vypadal velmi dobře. Myslela jsem, že těch pár piv v hospodě je normálních, že to k práci horníka patří. Jenže časem mi docházelo, že spousta horníků dělá stejně těžkou práci, ale zároveň to jsou skvělí chlapi, kteří se věnují dětem, manželkám, jezdí s rodinami na výlety, zvelebují své domy. My žili paneláku, muž přišel opilý domů, najedl se, usnul, šel do práce a tak pořád dokola. Když jsem časem prozřela, řekl mi, že bez něj bych kydala hnůj, že mám být ráda, že žiju ve městě a že mám dost peněz, i když nic nedělám. Byla jsem na mateřské se dvěma dětma, pak jsem šla pracovat do kantýny na šachtě. Tam jsem zjistila, jak byl manžel neoblíbený, že byl potížista, že dokonce několikrát přišel opilý na směnu a měl z toho malér.

Tehdy byla jiná doba. Lidé se tak často nerozváděli. Nemluvilo se o domácím násilí, nebyly žádné poradny. Když mi dal občas facku, myslela jsem, že to je normální. Máma mi na to řekla, dodnes si to pamatuju: „Všude je něco, co naděláš? Hlavní je, že živí rodinu a že nebije děcka.“

Tak v tom jsem žila. Převzala jsem jako normu něco, co ale rozhodně normální nebylo. Nikdy jsme  nebyli u moře, nejezdili jsme na výlety. Nekupovali jsme si nic do bytu, neměli jsme chatu, auto, zahrádku. Vlastně nevím, kam peníze šly, já kupovala dětem vše za své. On mi dal na jídlo a myslím, že většinu propil.

Když šel do předčasné penze, nebylo s ním doma k vydržení. Byl z šachty dost zřízený, měl hodně zdravotních potíží, ale stále pil a z jídla uznával jen vepřo knedlo zelo, svíčkovou a podobně. Třeba vyžadoval, ať má ráno na snídani šišku sekané.

Dokud děti chodily na střední školu, mlčela jsem. Když odešly do Prahy na vysokou, začala jsem dávat najevo nespokojenost. Fyzické násilí se stupňovalo. Když ale děti přijely domů, byl to veselý, bodrý táta, který si sice občas přihnul, ale na druhé straně jim dal peníze na útratu. Zejména dcera to  s ním uměla, té koupil co jí na očích viděl. Mně nedal ani kytku k narozeninám.

Poslední roky byly strašné. Měl několik vážných nemocí, odmítal se léčit, předepsané léky nebral, jak by měl. Třeba si jich nasypal večer hrst, zapil je pivem a řekl mi: „No tak jsi klidná, vidíš, že jsem si ty prášky vzal, ne?“

Myslím, že trochu pomátl, že ke konci života jeho duševní stav nebyl zcela v pořádku. Neustále měl pocit, že mu někdo ublížil, že se celý svět postavil proti němu.

Neměla jsem to komu říct. Dětem jsem nechtěla brát iluze, navíc už měly své rodiny, své starosti. Kamarádce jsem se nesvěřila, styděla jsem se. Nesnáším soucit a takové to tlachání, kdy si ženské vyprávějí, jak jsou jejich chlapi nemožní.

Když Vlasta umřel, vydechla jsem. Vím, že by to žena nikdy neměla říct o muži, s nímž má děti, s nímž prožila život, ale mně se opravdu ulevilo. Když už byl poslední dny v nemocnici, byl tak protivný, že jsem si říkala: už aby to skončilo. Byl sprostý na sestřičky, na lékaře. Jak já se za něj styděla.

V podstatě byl asi nešťastný člověk, který nějak neuměl život prožít. Nevím, jak jinak to pojmenovat. Ale mně se ulevilo. Něco málo jsem si naspořila. Náš byt jsem vyměnila za menší, za to jsem získala nějaké další peníze. Stále chodím na brigády. Práce se nebojím, uklízím ve dvou domácnostech u velmi slušných lidí, kteří mě dobře platí a mé práce si váží.

Jednou ročně si dopřeju pěknou dovolenou. Třeba týden v lázních nebo týden v Praze, kde chodím za kulturou. Dvakrát jsem si už se sestřenicí i vyjela k moři. Já byla až po šedesátce poprvé u moře. Žiju skromně, ale dobře. Navařím si, co mám ráda, moc toho nepotřebuju. Sestřenice má zahrádku, tak se tam scházíme a nasadila jsem si tam svou zeleninu, brambory. Mám z toho radost a ještě ušetřím. Manžel nikdy zahrádku nechtěl. Nechtěl nic. Když jsem si dala za okno květináč s muškátem, řekl, že je to blbost, která tam jen překáží a v hádce ho z parapetu shodil.

Vím, že jsem svůj život promarnila. Ale aspoň mám dvě chytré děti, čtyři vnoučata. To mi po manželovi zůstalo. Jinak nic. Myslím, že podobný příběh má více žen, že dříve bylo zvykem mlčet a trpět. Závidím dnešním mladým ženám, že žijí jinak, že jsou odvážnější a že si život zařizují po svém.

(Pozn. redakce: Napsáno pro neziskový projekt vdovyvdovam.cz. Jméno autorky je na její přání změněno)

 

 

 

 

Můj příběh ovdovění
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.9 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jarmila Komberec Jakubcová
Můj první manžel zesnul když mi bylo 60 let. Žila jsem s ním od 18 let a bylo to velmi krásné manželství. Znovu jsem se po 12 letech provdala za podobně báječného muže. On byl také vdovec, ale odmítal žít "tzv na psí knížku". Bohužel i on po delší nemoci odešel odkud není návratu. Oba moji Karlové byli bezvadní a slušní muži a budu na ně vždy vzpomínat s láskou.Ono vždy záleží na toleranci a vzájemném pochopení jednoho k druhému. I v pozdějším věku lze nalézt partnera se kterým si porozumíme.
Libuše Křapová
Pane Vrbo, reaguji nyní jen kvůli vaší poslední větě. Nemám ráda, když mi někdo vyhrožuje. Za tím, jak jsem vás nazvala, si stojím. Tímto svým dalším traktátem jste mi to jen potvrdil. Máte pocit, že vám křivdím, vy jste přece empatický, chápavý ..... , Nejste, pane. Vy si to o sobě pouze myslíte. Ono se to totiž dá z vašich komentářů velmi snadno rozpoznat. Nebudu to zde rozebírat, nejsem odborník, nemám na to vzdělání, pouze několik odborných seminářů na toto téma. Teď už opravdu reagovat na vás nebudu. Klidně si mne za můj názor dejte k soudu.
Martin Vrba
Paní Křapová, v mém prvním komentáři z 08:57 nebylo nic tak sprostého, nic tak špatného, ale je mi jasné, že tady stojím proti přesile vdov a lidí zklamaných životem a to je pak těžké přidat k tomu něco vtipného, když je to tady samá "plačka". Ty spokojené ženy sem moc nechodí a o své spokojenosti moc nepíší, protože závist má mnoho podob a tady si lidé závidí, tak jako i většina lidí mimo íčko, dokonce i spokojené stáří, zdraví a dokonce i nemoci, hodné děti, milá vnoučata. Jasně, že to skryjí pod něco jiného - třeba tak "ušlechtilého" - někoho setřít, že je nemístně vtipný. Nepodceňuje mne, že nevnímám i drobné rozdíly v životě a dokonce i ve smrti. Jsou o tom mé články. V mém vyjádření z 08:57 nebylo jediné slůvko proti paní Lidě. Bylo to o smrti a o mrtvých se má vždy mluvit jen v dobrém. protože se nemohou už bránit, nemohou říct, že například paní Lída lže, že trpí chorobným lhaním a ukázat nám dokonce o to i lékařskou zprávu. I to se totiž stává. Proto jsem udělal "advokáta" a vložil do úst jejího manžela ta slova, aby jí to někdo vrátil a zároveň, aby si lidé uvědomili, že jsme smrtelní a teprve Bůh vše posoudí. Tady si troufnu napsat, že mne více pochopí paní Celková a ostatní lidé, které zajímají i věci "vyšší". Paní Křapová, mějte se pěkně a příště pozorně mé příspěvky čtěte, než se rozhodnete na ně reagovat nadávkou, aby vás to pak nemrzelo.:)
Hana Nová
Paní Lídě naprosto rozumím, něčím podobným jsem si prošla. A rovněž jsem velmi spokojená vdova , z mužských jsem vyléčená a neměnila bych .
Libuše Křapová
Vážený pane Vrbo, nenapsala jsem, že jsem nežila samostatně. Napsala jsem, že jsem pouze přežívala. Nebudu vám popisovat, jak, proč a co tím myslím. Stejně byste to nepochopil. Jen jednu poznámku k vašemu předchozímu komentáři. Já nenaříkám nad tím, jak jsem žila dřív. Já jsem hrdá na to, jak jsem veškeré životní trampoty zvládla. Ale chápu, že vy tyto jemné rozdíly nevnímáte. Vám je přece všechno jen k smíchu. Takže nevidím ani důvod k další diskuzi s vámi, protože diskuze se dají vést jen s lidmi, kteří jsou schopni vnímat názory či životní zkušenosti a pod. těch druhých bez posměšku a dehonestace. A vůbec to není o tom, že by ty názory a zkušenosti museli mít stejné.
Martin Vrba
Paní Křapová, děkuji Vám srdečně za upřímná slova se snahou o vtip. To, že jste ukončila "pubertu" až v 6O letech a začala teprve žít, nebo Vám vám umřeli rodiče, kteří vás do té doby hlídali, jinak si to nedovedu představit, proč jste se samostatným životem tak otálela? Vždyť je to samo o sobě tragédií i vtipem? Já nesnáším lidi, kteří naříkají nad zmarněným životem, který jim zmarnil někdo jiný. Jen to svádějí na někoho jiného - to žili v gulagu - nebo kde? Když to bylo tak nesnesitelné, tak ti lidé měli najít odvahu odejít. Tak trochu mi to připomíná ty ženy, které se po 30 letech přihlásí, že je manžel těch celých 30 let znásilňoval. Čekám na prvního "odvážného" chlapa, který se po 30 letech přizná, že musel lézt každou středu a sobotu na svou domácí obludu, jakmile zaklepala na polštář. Tak to vidím já - ten vůl, který vám moc fandí, protože začít žít až v 60, to musí být už jen dřina a takový člověk pak samozřejmě kolem sebe mlátí ze závisti po těch, kteří žijí život naplno a s vtipem už normálně od malinka a nenechají se omezovat škarohlídy. :)
Elena Valeriánová
Milá paní, přeji Vám hodně spokojených let prožitých ve zdraví a v pohodě. Zasloužíte si žít konečně svůj život, tak jak sama chcete.
Anna Potůčková
Paní Lído, Váš článek mě dostal. Nedokážu si ani já představit život po boku takového muže, jakého jste Vy měla. Já bych manžela neměnila, jsme spolu od r. 1984 a je nám spolu stále dobře. Manžel měl úraz, jehož následky se s přibývajícími roky jen zhoršují a proto nikam daleko nejezdí i když by mohl. Mě v setkávání s přáteli nebrání, vždy říká, že je mu lepší doma ve svém pohodlí. Občas však také bylo zataženo, ale vždy se vyjasnilo a manželství je stále funkční. Vy si určitě nic nevyčítejte, nedávejte si žádnou vinu a žijte dle svého. Přeji Vám spoustu zdraví, energie, radostí do dalších let!
Naděžda Špásová
Vím o čem je řeč. Vyrůstala jsem na vesnici, matka byla jednoduchá žena a otec byl bezohledný alkoholik. S věkem se to zhoršovalo, trochu se sklidnil, až když máma umřela. Já jsem v 17 šla studovat do Prahy, to jsem si musela vybrečet. Natrvalo už jsem se tam nikdy nevrátila. A nikdy jsem nelitovala. Přeji vám ještě dlouhý a spokojený život. Možná by nebylo na škodu si s dětmi sednout a říct jim pravdu, rozhodně si nic nevyčítejte.
Libuše Křapová
Pane Vrbo, i vtipálkovství by mělo mít své meze. Protože zde máme diskutovat slušně, nenapíšu to první, co mne po přečtení vašeho komentáře napadlo. Zaobalím to. Pro mne jste kastrovaný samec jisté rohaté samice. Omlouvám se těm, kteří náhodou nedokáží snést toto oslovení ani zaobaleně. Paní Lízo, žijte i nadále tak, jak cítíte. Já sama jsem žít začala také až po svých šedesátých narozeninách. Doslova. Do té doby jsem jen přežívala.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.