Lída (71 let): Jako vdova se mám lépe, než když jsem byla vdaná
Ilustrační foto: Pexels

Lída (71 let): Jako vdova se mám lépe, než když jsem byla vdaná

19. 7. 2022

Můj muž před šesti lety zemřel a já jsem došla k závěru, že od té doby prožívám pěkné životní období. Vím, že by mě lidé odsoudili, kdybych něco takového přiznala. Proto to svým blízkým neříkám.

Ale myslím, že by se mělo mluvit o tom, že některé ženy se až ve vyšším věku jako vdovy osvobodí a užijí si poslední fázi života.

Rodina má pocit, že netruchlím, jak by se mělo. „Ty si ani nevzpomeneš, že táta umřel?“ řekl mi nedávno káravě syn, když bylo výročí mužovy smrti. Vím, že synovi i dceři vadilo, že jsem neorganizovala pohřeb. Popel jsem nechala rozprášit a oni říkali: „Ani mu nebudeme mít kam dávat kytičku.“

Celý život jsem zasvětila předstírání, že naše rodina je takzvaně normální. Dělala jsem vše proto, aby děti měly normální pěkné dětství. Nikdo netušil, že můj muž byl hulvát a násilník a svou nespokojenost sám se sebou si vyléval na mně. Brala jsem si ho v devatenácti, byla jsem holka z vesnice, naivní, okouzlená, protože vypadal velmi dobře. Myslela jsem, že těch pár piv v hospodě je normálních, že to k práci horníka patří. Jenže časem mi docházelo, že spousta horníků dělá stejně těžkou práci, ale zároveň to jsou skvělí chlapi, kteří se věnují dětem, manželkám, jezdí s rodinami na výlety, zvelebují své domy. My žili paneláku, muž přišel opilý domů, najedl se, usnul, šel do práce a tak pořád dokola. Když jsem časem prozřela, řekl mi, že bez něj bych kydala hnůj, že mám být ráda, že žiju ve městě a že mám dost peněz, i když nic nedělám. Byla jsem na mateřské se dvěma dětma, pak jsem šla pracovat do kantýny na šachtě. Tam jsem zjistila, jak byl manžel neoblíbený, že byl potížista, že dokonce několikrát přišel opilý na směnu a měl z toho malér.

Tehdy byla jiná doba. Lidé se tak často nerozváděli. Nemluvilo se o domácím násilí, nebyly žádné poradny. Když mi dal občas facku, myslela jsem, že to je normální. Máma mi na to řekla, dodnes si to pamatuju: „Všude je něco, co naděláš? Hlavní je, že živí rodinu a že nebije děcka.“

Tak v tom jsem žila. Převzala jsem jako normu něco, co ale rozhodně normální nebylo. Nikdy jsme  nebyli u moře, nejezdili jsme na výlety. Nekupovali jsme si nic do bytu, neměli jsme chatu, auto, zahrádku. Vlastně nevím, kam peníze šly, já kupovala dětem vše za své. On mi dal na jídlo a myslím, že většinu propil.

Když šel do předčasné penze, nebylo s ním doma k vydržení. Byl z šachty dost zřízený, měl hodně zdravotních potíží, ale stále pil a z jídla uznával jen vepřo knedlo zelo, svíčkovou a podobně. Třeba vyžadoval, ať má ráno na snídani šišku sekané.

Dokud děti chodily na střední školu, mlčela jsem. Když odešly do Prahy na vysokou, začala jsem dávat najevo nespokojenost. Fyzické násilí se stupňovalo. Když ale děti přijely domů, byl to veselý, bodrý táta, který si sice občas přihnul, ale na druhé straně jim dal peníze na útratu. Zejména dcera to  s ním uměla, té koupil co jí na očích viděl. Mně nedal ani kytku k narozeninám.

Poslední roky byly strašné. Měl několik vážných nemocí, odmítal se léčit, předepsané léky nebral, jak by měl. Třeba si jich nasypal večer hrst, zapil je pivem a řekl mi: „No tak jsi klidná, vidíš, že jsem si ty prášky vzal, ne?“

Myslím, že trochu pomátl, že ke konci života jeho duševní stav nebyl zcela v pořádku. Neustále měl pocit, že mu někdo ublížil, že se celý svět postavil proti němu.

Neměla jsem to komu říct. Dětem jsem nechtěla brát iluze, navíc už měly své rodiny, své starosti. Kamarádce jsem se nesvěřila, styděla jsem se. Nesnáším soucit a takové to tlachání, kdy si ženské vyprávějí, jak jsou jejich chlapi nemožní.

Když Vlasta umřel, vydechla jsem. Vím, že by to žena nikdy neměla říct o muži, s nímž má děti, s nímž prožila život, ale mně se opravdu ulevilo. Když už byl poslední dny v nemocnici, byl tak protivný, že jsem si říkala: už aby to skončilo. Byl sprostý na sestřičky, na lékaře. Jak já se za něj styděla.

V podstatě byl asi nešťastný člověk, který nějak neuměl život prožít. Nevím, jak jinak to pojmenovat. Ale mně se ulevilo. Něco málo jsem si naspořila. Náš byt jsem vyměnila za menší, za to jsem získala nějaké další peníze. Stále chodím na brigády. Práce se nebojím, uklízím ve dvou domácnostech u velmi slušných lidí, kteří mě dobře platí a mé práce si váží.

Jednou ročně si dopřeju pěknou dovolenou. Třeba týden v lázních nebo týden v Praze, kde chodím za kulturou. Dvakrát jsem si už se sestřenicí i vyjela k moři. Já byla až po šedesátce poprvé u moře. Žiju skromně, ale dobře. Navařím si, co mám ráda, moc toho nepotřebuju. Sestřenice má zahrádku, tak se tam scházíme a nasadila jsem si tam svou zeleninu, brambory. Mám z toho radost a ještě ušetřím. Manžel nikdy zahrádku nechtěl. Nechtěl nic. Když jsem si dala za okno květináč s muškátem, řekl, že je to blbost, která tam jen překáží a v hádce ho z parapetu shodil.

Vím, že jsem svůj život promarnila. Ale aspoň mám dvě chytré děti, čtyři vnoučata. To mi po manželovi zůstalo. Jinak nic. Myslím, že podobný příběh má více žen, že dříve bylo zvykem mlčet a trpět. Závidím dnešním mladým ženám, že žijí jinak, že jsou odvážnější a že si život zařizují po svém.

(Pozn. redakce: Napsáno pro neziskový projekt vdovyvdovam.cz. Jméno autorky je na její přání změněno)

 

 

 

 

Můj příběh ovdovění
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.9 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Tojnarová
Dobrý den, paní Křapová, musela jsem se smát. Je tu ještě někdy někdo tak sebestředný a pasivně agresivní jako Vy ? Určitě ne, takové plácanice ... S paní Lídou soucítím a dokážu se vžít do života, který tolik bolel.
Jana Jurečková
Vždy jsem záviděla svým rodičům, kteří nemuseli nikde vykládat, že jsou spokojeni, že jim to prostě klape. Oni skutečně pěkně žili, byli si oporou, pomáhali si a měli se rádi. Já už takové štěstí neměla. Můj první manžel mě fyzicky napadal, utahoval si ze mě, nestaral se o mě ani o děti, doma nic nepomohl. Po 13 letech jsem našla odvahu se rozvést. Pak jsem si našla člověka, který mě má skutečně rád, asi jsem měla štěstí. Už jsme spolu v pohodě 28 let....
Martin Vrba
Abych trošku vyrovnal skóre, tak sem napíšu jen krátce, že jedna manželka svému muži zahýbala kde s kým, často se opila a pak se se vším ještě chlubila kolegyním v práci na malém městě. O tom "svém" (ten můj - jinak ho nenazval) tvrdila, že v posteli nestojí za nic a že není schopen jí dát ani pár facek. Co se stalo? Ten chlap se jednoho dne "pochlapil" a pomiloval se v šatně závodu s nějakou mladou holkou tak, aby to viděly i ostatní ženy. Když se to doneslo k jeho ženě, dostala z toho hysterický záchvat, pak se chtěla jít utopit a nakonec se jen rozvedla a chtěla ho připravit o veškerý majetek. Bylo to tak okaté, že si poštvala proti sobě i soud. Já ale vím, že ta žena vyrostla v nedobrém rodinném prostředí, kdy její táta mlátil celou rodinu - tedy i její matku a ona si neutvořila ten správný vzor - ten příklad pro rovnoprávné vztahy v rodině a myslela si, že v manželství musí někdo dělat toho "vola" a ona, že ho dělat, tak jako její matka, dělat nebude, ale její manžel byl jemný a pracovitý člověk a neuměl ji "zkrotit". Jo - vzory - na těch hodně záleží.
Jaroslava Jánošíková
Paní Lídě rozumím, podobné manželství, plné nadávek a facek jsem si prožívala 50 let. Jen s pitím manžel přestal sám, když onemocněl. Ale to ostatní sedí, po jeho smrti jsem taky změnila svůj život. Zůstali mi tři děti, 8 vnoučat a 5 pravnoučat, teď mám i skvělého partnera, laskavého a spolehlivého. Manžel zemřel, když mi bylo 69, teď je mi 76 Myslím, že takových jako já je mezi námi víc, ale asi to bude i na straně mužů, že se jim manželství nepovedla.
Jitka Caklová
Bůh nemůže být demokrat, protože jako takový (Pán se svatozáří, sedící na obláčku) neexistuje Svobodu nikomu nedopřává, tu si každý tvoří sám, stejně jako nerozpoutává války. I politikům, ať jsou jací jsou, Slunce svítí stejně jako těm kteří jim slepě věří i těm, co jim nevěří. Můj Bůh mi nenašeptává, abych někoho ničila, stejně jako jinému našeptává, aby mi nevěřil. Můj Bůh mi umožnil pochopit, že jsem tu ve svém těle jen na návštěvě a až mi tělo doslouží, "půjdu o dům dál". Duše na rozdíl od těla je věčná.
Soňa Prachfeldová
Ano, Bůh je největší demokrat, dopřává nám největší svobodu, nenutí nám války, totalitu, násilí,to vše si způsobují národy, politici, lidé sami a myslí si, že vše bude jen jak oni chtějí a nepochopili, že nikdo tu není navěky. Lidé se ničí sami navzájem.
Jitka Caklová
Neberte Boží jméno nadarmo, neboť Bůh nikoho neposuzuje, ani nesoudí. Zkuste si představit, že Bůh je Slunce, provází nás celým životem, nerozlišuje zda je někdo lump, či ušlechtilý člověk, svítí všem stejně, bez rozdílu. Každý má Boha v sobě a projevuje se jen tak, jak mu jeho Bůh našeptává ♥♥♥
Martin Vrba
Paní Křapová, sama se přiznáváte, že nic o lidech ve skutečnosti nevíte, ale že jste prošla několika odbornými semináři o lidských povahách. To je ale moc málo k tomu právu člověka urazit a pak rychle raději zbaběle zmizet, že se mnou nechce už diskutovat. Měla jste se krotit a vyhnout se té urážky v 16:08 a byl by klid. Ne - nebojte se - k soudu Vás dávat nebudu, já myslel úplně něco jiného - že Vás bude žrát svědomí. Z toho usuzuji, že se v lidech vůbec nevyznáte a ani ta Vaše urážka mi od Vás nesedí - to není z vaší hlavy. Připomnělo mi to zážitek z mládí, kdy malý pihovatý zrzeček (6) seděl na dvorku na plotě a pokřikoval na mou blonďatou maminku, že je zrzavá opice. Tak, jak on použil tu nadávku, kterou ho někdo počastoval, tak se domnívám, že vy jste jen použila něco, co někdo s malou obměnou použil proti Vám a odpouštím Vám. Vy jste to jen použila dál a vrátila to světu - a já jsem byl zrovna podle Vás vhodný terč. Nic se nestalo, žijte si blaze podle sebe - je mi Vás líto a já naopak udělám o jeden dobrý skutek na světě víc a to i s humorem, protože i Bůh miluje legraci .
Lidmila Nejedlá
Vyrostla jsem v harmonické rodině a moje manželství bylo víc než harmonické. Po smrti manžela ve 39 letech jsem přežívala ve stresu a pocitu, že nemám oporu. Dodnes vzpomínám na bezvadného chlapa a dobrého tátu i s dětmi. Manželství budují vždy dva.
Lidmila Nejedlá
Vyrostla jsem v harmonické rodině a moje manželství bylo víc než harmonické. Po smrti manžela ve 39 letech jsem přežívala ve stresu a pocitu, že nemám oporu. Dodnes vzpomínám na bezvadného chlapa a dobrého tátu i s dětmi. Manželství budují vždy dva.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.