Lída (71 let): Jako vdova se mám lépe, než když jsem byla vdaná
Ilustrační foto: Pexels

Lída (71 let): Jako vdova se mám lépe, než když jsem byla vdaná

19. 7. 2022

Můj muž před šesti lety zemřel a já jsem došla k závěru, že od té doby prožívám pěkné životní období. Vím, že by mě lidé odsoudili, kdybych něco takového přiznala. Proto to svým blízkým neříkám.

Ale myslím, že by se mělo mluvit o tom, že některé ženy se až ve vyšším věku jako vdovy osvobodí a užijí si poslední fázi života.

Rodina má pocit, že netruchlím, jak by se mělo. „Ty si ani nevzpomeneš, že táta umřel?“ řekl mi nedávno káravě syn, když bylo výročí mužovy smrti. Vím, že synovi i dceři vadilo, že jsem neorganizovala pohřeb. Popel jsem nechala rozprášit a oni říkali: „Ani mu nebudeme mít kam dávat kytičku.“

Celý život jsem zasvětila předstírání, že naše rodina je takzvaně normální. Dělala jsem vše proto, aby děti měly normální pěkné dětství. Nikdo netušil, že můj muž byl hulvát a násilník a svou nespokojenost sám se sebou si vyléval na mně. Brala jsem si ho v devatenácti, byla jsem holka z vesnice, naivní, okouzlená, protože vypadal velmi dobře. Myslela jsem, že těch pár piv v hospodě je normálních, že to k práci horníka patří. Jenže časem mi docházelo, že spousta horníků dělá stejně těžkou práci, ale zároveň to jsou skvělí chlapi, kteří se věnují dětem, manželkám, jezdí s rodinami na výlety, zvelebují své domy. My žili paneláku, muž přišel opilý domů, najedl se, usnul, šel do práce a tak pořád dokola. Když jsem časem prozřela, řekl mi, že bez něj bych kydala hnůj, že mám být ráda, že žiju ve městě a že mám dost peněz, i když nic nedělám. Byla jsem na mateřské se dvěma dětma, pak jsem šla pracovat do kantýny na šachtě. Tam jsem zjistila, jak byl manžel neoblíbený, že byl potížista, že dokonce několikrát přišel opilý na směnu a měl z toho malér.

Tehdy byla jiná doba. Lidé se tak často nerozváděli. Nemluvilo se o domácím násilí, nebyly žádné poradny. Když mi dal občas facku, myslela jsem, že to je normální. Máma mi na to řekla, dodnes si to pamatuju: „Všude je něco, co naděláš? Hlavní je, že živí rodinu a že nebije děcka.“

Tak v tom jsem žila. Převzala jsem jako normu něco, co ale rozhodně normální nebylo. Nikdy jsme  nebyli u moře, nejezdili jsme na výlety. Nekupovali jsme si nic do bytu, neměli jsme chatu, auto, zahrádku. Vlastně nevím, kam peníze šly, já kupovala dětem vše za své. On mi dal na jídlo a myslím, že většinu propil.

Když šel do předčasné penze, nebylo s ním doma k vydržení. Byl z šachty dost zřízený, měl hodně zdravotních potíží, ale stále pil a z jídla uznával jen vepřo knedlo zelo, svíčkovou a podobně. Třeba vyžadoval, ať má ráno na snídani šišku sekané.

Dokud děti chodily na střední školu, mlčela jsem. Když odešly do Prahy na vysokou, začala jsem dávat najevo nespokojenost. Fyzické násilí se stupňovalo. Když ale děti přijely domů, byl to veselý, bodrý táta, který si sice občas přihnul, ale na druhé straně jim dal peníze na útratu. Zejména dcera to  s ním uměla, té koupil co jí na očích viděl. Mně nedal ani kytku k narozeninám.

Poslední roky byly strašné. Měl několik vážných nemocí, odmítal se léčit, předepsané léky nebral, jak by měl. Třeba si jich nasypal večer hrst, zapil je pivem a řekl mi: „No tak jsi klidná, vidíš, že jsem si ty prášky vzal, ne?“

Myslím, že trochu pomátl, že ke konci života jeho duševní stav nebyl zcela v pořádku. Neustále měl pocit, že mu někdo ublížil, že se celý svět postavil proti němu.

Neměla jsem to komu říct. Dětem jsem nechtěla brát iluze, navíc už měly své rodiny, své starosti. Kamarádce jsem se nesvěřila, styděla jsem se. Nesnáším soucit a takové to tlachání, kdy si ženské vyprávějí, jak jsou jejich chlapi nemožní.

Když Vlasta umřel, vydechla jsem. Vím, že by to žena nikdy neměla říct o muži, s nímž má děti, s nímž prožila život, ale mně se opravdu ulevilo. Když už byl poslední dny v nemocnici, byl tak protivný, že jsem si říkala: už aby to skončilo. Byl sprostý na sestřičky, na lékaře. Jak já se za něj styděla.

V podstatě byl asi nešťastný člověk, který nějak neuměl život prožít. Nevím, jak jinak to pojmenovat. Ale mně se ulevilo. Něco málo jsem si naspořila. Náš byt jsem vyměnila za menší, za to jsem získala nějaké další peníze. Stále chodím na brigády. Práce se nebojím, uklízím ve dvou domácnostech u velmi slušných lidí, kteří mě dobře platí a mé práce si váží.

Jednou ročně si dopřeju pěknou dovolenou. Třeba týden v lázních nebo týden v Praze, kde chodím za kulturou. Dvakrát jsem si už se sestřenicí i vyjela k moři. Já byla až po šedesátce poprvé u moře. Žiju skromně, ale dobře. Navařím si, co mám ráda, moc toho nepotřebuju. Sestřenice má zahrádku, tak se tam scházíme a nasadila jsem si tam svou zeleninu, brambory. Mám z toho radost a ještě ušetřím. Manžel nikdy zahrádku nechtěl. Nechtěl nic. Když jsem si dala za okno květináč s muškátem, řekl, že je to blbost, která tam jen překáží a v hádce ho z parapetu shodil.

Vím, že jsem svůj život promarnila. Ale aspoň mám dvě chytré děti, čtyři vnoučata. To mi po manželovi zůstalo. Jinak nic. Myslím, že podobný příběh má více žen, že dříve bylo zvykem mlčet a trpět. Závidím dnešním mladým ženám, že žijí jinak, že jsou odvážnější a že si život zařizují po svém.

(Pozn. redakce: Napsáno pro neziskový projekt vdovyvdovam.cz. Jméno autorky je na její přání změněno)

 

 

 

 

Můj příběh ovdovění
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.9 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lenka Kočandrlová
Hahaha pane Vrbo,s vámi bych se toreticky velice pobavila,ale tak nějak té nadsázky jste navršil až moc,a vtipné je to jen zčásti.Smysly pro humor má každý nastaveny různě a co je někomu k popukání,že si až učůrne,tak druhý kroutí hlavou a moc nechápe.A zřejmě to nebude tím,že by si stál na vedení. Třeskutý vtip a šprým za každou cenu - to nemusím ....
Jiřina Tomášková
Paní Lído, velmi Vám rozumím a přeji hodně zdraví do dalších let, abyste si mohla alespoň trošku vynahradit to, co jste v životě postrádala.
Eva Kopecká
A nebo někoho nasměruje k tomu, aby se svým životem naložil lépe dřív. Aby se nebál nést následky svých rozhodnutí a žil jinak už teď.
Marie Faldynová
Život není to co chceme ale to co máme. Teď už víme, co jsme tenkrát udělali špatně - a můžem si o tom tak leda napsat článek. Ale proč ne? Třeba to někomu pomůže přijmout ten svůj úděl.
Eva Kopecká
Pane Krejcare, proč bychom si my ženy měly fandit, že jsme schopné žít samostatně? My to bereme jako samozřejmost. Žijí taky sama a v bytě mám ledacos. Samotou a prázdnotou bych to rozhodně nenazvala. Spíše klidem, soukromím a pohodou. My ženy i v pozdějším věku zvládneme domácnost, tj. uvaření, úklid a prádlo úplně v pohodě. A máme čas na sebe, známé, koníčky, aktivity podle zájmu. A s potomky, navštěvujícími nás kvůli penězům, umíme vyběhnout stejně dobře jako s cizími rejpaly, kteří nás považují za chudinky, které vykřikují do světa, jak se mají fajn. Není důvod nemít se fajn. Paní Lídě děkuji za statečnost, s jakou zveřejnila svůj příběh. Taky jsem si prožila svoje. A nikdo mi nic neulehčil. Co mám a umím, k tomu jsem se propracovala vlastními silami. Spoléhala se sama na sebe. Proto si dneska té pohody doma umím vážit. A já ji doma skutečně mám. Občas přijede přítel, občas přijdou děti. A nemám pocit, že by mě někdo využíval. Dneska už neustupuji, neberu ohled na okolí, nedělám, co kdo ode mě očekává. Dělám, co já chci. Zamlada to prostě nešlo.Neměla jsem tu kuráž, byla js nerozhodná, neuměla jsem se prosadit. Dnešní děvčata k životu přistupují velice aktivně. Zatímco my mlčely a čekaly, že se vše nějak poddá, aniž bychom si někoho svým názorem znepřátelily, dnešní mladé ženy svůj názor klidně řeknou a pokud se to někomu nelíbí, pak to není jejich problém.... Zdravím paní Lido a hodně hodně zdraví do dalších roků. My postarší děvčata, co máme v životě svoje odmakáno, si přece taky zasloužíme být rády na světě!
Martin Vrba
Paní Kočandrlová, co to tady lžete? :) Jak si vy vůbec dovolujete nepochybovat o tom, že ten příběh je skutečný. :))))) Sám jsem kdysi takové příběhy psal za honorář a pár podobných jsem i zde na Íčku napsa (taky jako pravdivých) l zcela zadarmo! Živíme tady hodně lidí, je to tu samá reklama a musí se zvednout "koláč připojení a čtivosti".To za prvé, a pak jste mé vyjádření silně úmyslně pokroutila. Zarolujte zpátky a přečtěte si to znovu, jak jsem se vyjadřoval. Nejdříve v 19.7.2022 08:57 jsem jen ten spor mezi manželi "vyřešil smírem - šalamounsky", že i manžel je konečně na onom světě také spokojen. Že i jemu je lépe bez manželky, když se stejně o něm vyjádřila jeho choť po smrti, kdy se má podle zvyklostí o mrtvých mluvit jen v dobrém. Ta paní Lída si to totiž měla nechat pro sebe a neměla chtít nějakou podporu v tom jejím zhodnocení. To posmrtné plivnutí na svého manžela si mohla odpustit. Měla mu to udělat za života a rozvést se - když už. To to ani tomu nebožtíkovi nepřejete? To jsem měl napsat, že leží na "vyvrhelově loži?" Co mi o tom jejich vztahu (i v tom možná smyšleném podání) ve skutečnosti víme, jak to můžeme posuzovat, když nemáme vyjádření manžela. Co když třeba (pozor - myslím to zase jen hypoteticky) ten manžel poznal, že si vzal hloupou husu, že neuměla ani vařit, že se proto utápěl v chlastu po hospodách a že se s ní nechtěl rozvést jen kvůli dětem. Kolikrát jsem já slyšel vyprávění lidí o jejich manželství a ON to podával jinak a ONA také jinak. Jeden můj kamarád chodil dříve za bývalého režimu k rozvodovým soudům, kde si vyslechl tolik příběhů, kde to popisoval každý jinak, že by to bylo na celou knihu. Vždycky říkal, nikdo, kdo s nimi v posteli nebyl, to nemůže spravedlivě posoudit. Tady je to v těch příbězích něco jako test osobnosti čtenářů a snad i pisatelů těch příběhů, ani ne těch lidí - ti mohou lhát - nebo jen spisovatelsky tvořit - Každý tam vidí - co chce vidět, co sám zažil - jak by si to přál, aby to bylo. Je to projekce - takový Rorschachův test bez obrázků. :) A co se týká mého manželství, tak je "italské" a vydrželo přes 42 let a určitě by ho popsala manželka jinak než já. Závistivé kolegyně - rozvedené kolegyně kdysi manželce radily (rozvedené kolegyně = pohroma všech manželství v okolí - když se ženy někde déle sejdou, tak začnou mít menstruaci ve stejném období a když se jedna rozvádí, tak nakazí i ty druhé), že by mi neměla vařit teplé večeře, tak jsem je začal dělat sám i pro manželku, moc rád a dobře vařím, v práci jsem měl potíže, protože jsem si bral ošetřovačku na děti častěji a rád, než manželka, jsem abstinent a nekuřák, veselý a společenský typ - prostě "ideál", s manželkou se milujeme i fackujeme. Mám prý jednu velkou vadu, že že žádnou nemám, tak mi to řekla po jedné hádce, která přešla v milování, má žena, jako výčitku, že si nemá s čím ostatním ženám postěžovat. :) Já ale velkou vadu mám - není mi nic svaté a ze všeho si dělám legraci - no a co - je to lepší, než plakat - i to jsem si prožil.:)
Lenka Kočandrlová
Paní Lídě přeji,ať si té svobody užije co nejvíc.Jen si myslím,že její děti dobře věděly,jakého mají otce,nemohly být slepé a hluché - ale zřejmě od něj měly nějaké výhody,tak si tím hlavu moc nelámaly. Přetvářku matky možná viděly a nechápaly,proč to dělá... a také asi brzy z domova odešly....Já osobně bych od takového ,v podstatě nehodnotného člověka,odešla hned poté,co by se začal v manželství takhle podivně projevovat. Možná paní Lída ale byla velmi pasivní osobnost a měla dojem,že má aspoň něco - kdyby se rozvedla,neměla by nic....Pan Vrba ve svých příspěvcích jakoby paní Lídě nevěřil,že mohla být tak zastrašená a utiskovaná,a co není od něj vůbec hezké,že si stále myslí,jakoby Lída svému manželovi silně křivdila !!! a vše si jen vymyslela. Bohužel dříve bylo takovýchto rádobychlapáků více,v tom prostředí horníků určitě.
Sylva Šporková
Chlubit se tím, že si dotyčná jednak neuměla dobre vybrat partnera, jednak se pak bůhvíproč "obětovala" a žila tak, jak píše, a nedokázala odejít a ještě se pak chlubit, jak je stáří o samote fajn mi nepřijde zrovna moc pozitivní. Protože nejkrásnější stáří je ve dvou, s milovaným partnerem
Milan Barton
Ano,ten zodpovědnější na svůj zodpovědný přístup k životu ,obecně, jen prodělá.Stesti,které zažívá s dětmi a ještě víc si toto štěstí uvědomuje s vnoučaty vždy kali přístup toho nezodpovědného a často zlého s "partnerů".Bohužel,život se vrátit nedá .Škoda.
Krejcar Stanislav
Ono, to bude asi oboustranné ! At se jedná o vdovce nebo vdovu. Fanděte si, že jste na život schopni být samy. Ve vdovském věku , je to spíše o poznání jak to máte s kamarády a kamarádkami a hlavně s potomky a vnoučaty. To většinou příjde to rozřešení. Pokud dědu s babičkou brali jen jako rodinnou půjčovnu, opatrovnu a pod. případně udržbáře a opraváře co převažuje. Jistě musí být volnost zajít si na pivo s kamarády případně s kamarádkami na kafíčko a indiánka. To už k věku tak nějak patří. Zavzpomínat ,poradit případně smluvit si kutilskou výpomoc. V současné době se ale ukazuje nešvar v rovnoprávnosti, že ženy se nebojí a nestydí při kontrole četníků nadýchat více jak pět promile . A mužští důchodci mají naopak i čtyřlete nemanželské potomky. V důchodovém věku je to s komunikací v rodině složitější. Není se o čem bavit, většinou jste spolu celých 24 hod. Je dobře, pokud si jako paní Lída zvyknete na samotu a prázdnotu bytu. Pokud vás potomci a vnuci nenavštěvují jen ze zištných důvodů ale proto, že jim bylo a je s vámi dobře. Samota je smutek a zlé vzpomínky, nejen na to špatné ale i to dobré co každý člověk za život prožil !!!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA