Jeho tvorba je spjata s tzv. generací Národního divadla a svým pedagogickým působením ovlivnil mnohé představitele českého sochařství.
Myslbek je považován za perfekcionistu, který ke každému dílu zhotovil desítky skic a například pražskou jezdeckou sochu sv. Václava tvořil víc než třicet let. V říjnu 1918 byl u pomníku vyhlášen vznik Československa listinou, kterou přečetl Alois Jirásek.
Myslbekovu nezaměnitelnou osobnost jsme si v komorní sestavě připomněli na Vyšehradě, kde jsou umístěna jeho sousoší slovanských reků. Plastiky Lumír a Píseň, Přemysl a Libuše, Záboj a Slavoj, Ctirad a Šárka působí, jako by zde byly odjakživa. Původně však tvořily součást výzdoby Palackého mostu, odkud byly v roce 1945 přeneseny do Vyšehradských sadů. Kolem nich běží život 21. století, skotačí zde děti, za ruku se vodí páry všech generací, hraje se tu divadlo, pořádají koncerty. V parku se piknikuje, v Galerii Vyšehrad jsou pořádány výstavy mladých umělců, všude lavičky a stolky, nechybí různé typy občerstvení.
V letní sezóně se zde pořádá mnoho kulturně společenských akcí. Již 16. června například startuje Běh pro Jedličku, pořádaný Nadací Jedličkova ústavu, který zde má sídlo. Jednotlivé trasy zahrnují překážky, symbolizující bariéry, s nimiž se denně setkávají děti a mládež s tělesným postižením. Každý se může zapojit a přispět na dobrou věc.
K nebi se vypínají štíhlé věže baziliky sv. Petra a Pavla. Kapitulní chrám, založený v roce 1070 knížetem Vratislavem II., v průběhu staletí prošel mnoha změnami. I zde se sochařskou výzdobou podílel J. V. Myslbek, který je pochován na nedalekém Slavíně spolu s dalšími velikány našich dějin.
Vyšehrad má odnepaměti svá tajemství. Opředeno bájemi a legendami se bývalé starobylé hradiště nepřehlédnutelně tyčí nad pravým břehem Vltavy a v každé roční době vyzývá k putování časem.
Bývám tu často. Nejen proto, že bydlím nedaleko, že jsem se v porodnici pod vyšehradskou skálou stala kdysi poprvé maminkou a o jednom Slunovratu zde v kostele měla svatbu dcera Markéta.
Vyšehrad je pro mne místem ztišení, zastavení se a ohlédnutí.
Se zájmem sleduji péči o tři malé vinice, založené u Starého purkrabství, tam, kde kdysi byly paláce, v jejichž okolí se réva pěstovala již v dobách Karla IV.
Není to symbolické propojení našich věků, dotknout se minulosti a žít přítomností?
Vyšehradské sady nabízejí v každou roční dobu klidnou procházku stranou turistického ruchu a uchovávají svůj genius loci.
Třeba se příště vydáme společně. Těším se.
Všechny fotografie: Daniela Řeřichová
