Cítím se být mladší. Věříme tomu, nebo obelháváme sami sebe?
Ilustrační foto: Ingimage

Cítím se být mladší. Věříme tomu, nebo obelháváme sami sebe?

30. 5. 2022

Srovnávání se s druhými na základě věku je oblíbenou kratochvílí mnoha lidí. I ti, kteří tvrdí, že nic takového neprovozují, si často myslí: Já přece vypadám lépe než ona. Já to zvládám lépe. On vypadá starší než já. Pocit, že jsme mladší než je realita, je jedním z nejvýraznějších jevů současnosti.

Ukaž, jak vypadá. To je častá věta, která z nás vypadne, když mluvíme o někom, koho jsme dlouho neviděli. Sejdou se bývalé spolužačky, přijde řeč na některou, která se vytratila z našich životů, někdo zmíní, že ji potkal nebo si všiml jejího profilu na sociálních sítích. A zazní: „Ukaž, jak vypadá.“

A pak: „Hm, dobře. Jé, ta sešla. To je ona? Tak to bych ji nepoznala!“

Podtónem těchto vět jsou otázky: „Vypadá na svůj věk? Vypadám já na svůj věk? Vypadá lépe nebo hůře než já?“

Abychom byli spravedliví, je nutno podotknout, že stejné otázky si kladou jak ženy, tak muži. Ženy zkoumají, jestli jejich vrstevnice mají méně vrásek a méně kil, muži nenápadně kontrolují, jestli vrstevníkům také narostla stejná bříška, případně, jak je možné, že si uchovali nějaké ty svaly.

Žijeme v době srovnávání a to se nevyhýbá ani lidem středního a vyššího věku. Srovnáváme  to, co je nesrovnatelné, co se nedá změřit, na co neexistují pravidla – to, jak člověk vypadá vzhledem ke svému věku.

Vypadat mladší, než jsme, se stalo jakýmsi celosvětovým sportem, který však nemá pravidla, nedá se v něm dosáhnout nejlepšího výsledku, protože neexistuje žádné měřítko toho, co to je „vypadat lépe než vypadat hůře než kolik nám je let“.

Z tohoto pohledu se našim předkům žilo výrazně lépe. Mnoho lidí se samozřejmě i v minulosti snažilo udržovat v kondici, cvičili, zdravě jedli. Dámy o sebe pečovaly a držely diety. To vše s jasným cílem – vypadat dobře a být zdravý. Přesto rodiče, natož prarodiče současných padesátníků a šedesátníků nepodléhali takovému tlaku na srovnávání se, jaký je běžný nyní. On totiž v takové velké míře neexistoval.

„Starší lidé se nyní cítí být déle mladí, než bývalo běžné v minulosti. Přesto si myslím, že rodiče dnešních padesátníků byli v jejich věku spokojenější. Nyní je život plný možností a tlaků, zrychlil se a stal se takovým mládím protaženým do nekonečna, což přináší spoustu stresu,“ říká psychologický poradce Petr Šusta.

V roce 1920 byla střední délka života českých žen okolo padesáti let. Znamená to, že šedesátnice byly v očích tehdejší společnosti považovány za velmi staré, v podstatě se na ně lidé dívali tak, jako se dnes dívají na devadesátileté stařenky.

Což je potvrzení toho, jak iluzorní je posuzovat někoho podle věku, natož se snažit určit, jaký by kdo v určitém věku měl být. Jak by měl vypadat, co by měl zvládat a podobně. Záleží totiž především na tom, v jakých společenských podmínkách žijeme a nakolik se jimi necháme ovlivnit.

„Pozoruhodné je, že lidé ve věku, kdy se dříve chystali do penze, nyní často mají pocit, že se ještě musí za něčím hnát. Už neumějí zpomalit. Mám klienty ve věku kolem padesátky, kteří všude byli, jsou úspěšní v práci, mají rodiny, ale cítí prázdnotu a ptají se, co mohou dělat dál, kam mají směřovat,“ uvedl Petr Šusta s tím, že to je dobrá fáze, protože v ní člověk často přemítá nad takzvaným smyslem života.

Zároveň to však naznačuje, že mnozí lidé se cítí být zmateni. Příkladem je jednašedesátiletý Jan z Ostravska, manažer velkého podniku, který vypráví: „Vždycky jsem rád sportoval a celý život jsem byl soutěživý. V poslední době se cítím unavený, vyčerpaný, tak jsem se vypravil k lékaři, který je můj kamarád. Řekl, že má spoustu podobně se cítících pacientů v našem věku. Vyšetřil mě, nechal mi odebrat krev a když přišly výsledky, řekl: Hele, chlape, a co kdybychom si už  konečně přiznali, že jsme staří? Že už nás práce, jízda na kole, cestování a předstírání, že jsme o dvacet let mladší, unavuje? No a já uznal, že má pravdu.“

Organismus s věkem stárne a to přestože nyní známe  spoustu způsobů, jak tento jev ovlivnit, zastavit se nedá. Dá se zbrzdit nebo zrychlit, ale zastavit ne. Lidé jsou však překvapeni už i tím, že ho nedovedou zbrzdit tak rychle a účinně, jak si představovali. Mnohdy totiž získali pocit, že stárnutí je cosi jako selhání. Něco, co by se mělo tajit, zakrývat. A hlavně o tom nemluvit. A když už na ně přijde řeč, tak reagovat ve smyslu: „Ne, to se mě netýká, já vše zvládám, já se cítím být mladá.“

„Organismus s věkem stárne. Dochází ke snížení výkonnosti i přestavbě těla. Nejen, že se snižuje bazální metabolismus, a tak při stejném příjmu energie žena zvyšuje svoji hmotnost, ale také dochází k redistribuci tuku z prsů a boků do oblasti břicha. Problém je v tom, že se od ženy přesto stále očekává, že bude dál výkonná jako dříve, nepočítá se s tím, že bude mít návaly či emoce,“ připomíná lékař Tomáš Fait, předseda České společnosti pro menopauzu a andropauzu. Ani od mužů se neočekává, že by snad stárnutím ztratili síly. „Musíš se přemoci, makat na sobě, jinak z tebe bude dědek,“ říká často jednašedesátiletá Eva svému manželovi Petrovi, který to komentuje slovy: „Já makal celý život. Sním o víkendu, kdy budu jen tak ležet, číst si a koukat na sportovní kanály. Jenže žena i dcery mě za to kritizují a říkají, že stárnu, že se ze mě stává páprda. No jo, ale vždyť to tak je. Není tedy normální, že se mi už nechce dělat to, co mě bavilo ve čtyřiceti?“

Nejvíce ho štve, když mu jeho dcery dávají takzvané příklady. Například: „Podívej, na pana Nováčka, hele, právě jede na kole. Koupil si nové kolo a jezdí každý večer za město.“

„Strejda byl včera na Lysé hoře, měl fotku na Facebooku.“

„Je hezky, tati, to tady zase míníš celé dopoledne koukat na televizi? Vždyť ještě nejsi tak starý.“

Za nejstrašnější větu, která v této domácnosti na jeho adresu zazněla, pan Petr označuje tuto: „Co ty vlastně v životě ještě chceš? Chceš ještě vůbec něco?“

Jeho odpověď zněla: „Chci pohodu.“

Pohoda je slovo, které se ovšem z našich životů vytrácí právě proto, že ho nahradilo srovnávání s druhými, touha po výkonu, snaha být lepší. Mnohdy je však v lepší kondici právě ten, kdo se s nikým nesrovnává a umí si pohodu vytvořit. Jenže to obvykle nikdo neví, protože to tito lidé nedávají na odiv. Nesrovnávají se s ostatními.

stárnutí věk zdraví
Hodnocení:
(4.9 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dalibor Polanský
Při oslovení „velebný kmete“, jímž byl počastován Jan Neruda, když slavil padesátku, bychom si samozřejmě pomyslelí, že si z nás dotyčný dělá legraci, popřípadě, že nás chce urazit. Ale je to vždy o mentálním věku. Znám třicetileté starce a osmdesátileté mladíky. Věk je jenom číslo.
Dušan Brabec
Chci pohodu. To je přesně ono s přibývajícím věkem. A nikdo mne jako vdovce nenapomíná nebo mne nesrovnává s aktivitami jiných mužů. I když... někdy by to asi nebylo na škodu...
Miloslava Richterová
:-)))))))))
Martin Vrba
Ta paní s tím krásným úsměvem na Íčku už jednou byla, tehdy jsem o ní napsal, že ten její nesymetrický úsměv může znamenat, že ještě k něčemu je, nebo že to je fotografie z lékařské knihy, jak vypadá taková mrtvice v praxi. Že jsem si na to ještě vzpomněl, tak to je se mnou ještě dobrý. Ten mozek - ten jediný “sval” funguje ještě dobře, ty ostatní hned protestují ve formě bolesti, když je chci rozhýbat. Jo - nemáte na tu paní někdo telefon, i pokec s ní by možná ty svaly přesvědčil, aby se trochu pohybovaly. :)
Jana Kollinová
Vypadám tak jak se cítím. Jednou jsem dole jednou nahoře. Mám ráda pocit, když se po návštěvě kadeřnice obléknu do svého nejoblíbenějšího "modelu" a jdu třeba k zubaři nebo jen tak nakoupit nebo s Čikinou na procházku a jsem trošku jiná než ve svém obvyklém psím vycházkovém oblečení. Je to možná seniorská marnivost, možná přání cítit se dobře. Nyní chápu proč moje maminka po dosažení osmdesátin míjela zrcadla v bytě bez povšimnutí. Chtěla mít sílu prožít čas jí určený silná, krásná a zdravá. Nechtěla se nechat ovlivnit tváří v zrcadle. Asi to tak chci mít také. :-)
Jitka Caklová
Na rozdíl od paní Řeřichové, je pro mě podstatnější subjektivní pocit, který je pro mě přirozenější a poskytuje mi větší možnost zasmát se sama sobě. Duchovno úzce souvisí s fyzičnem a k čemu by mi bylo, kdyby mě okolí vnímalo jako svěží, dobře vypadající, kdybych se sama cítila "podpsa".
Jindřich Berka
Dobrý den, myslím si, že to není o tom, jak vypadám, kolik kilometrů zvládnu, nebo jak sportuji. Hlavní je, zda žiji plnohodnotným životem. Samozřejmě očima toho člověka a nikoliv, co na mě chrlí časopisy, televize, reklama a jiné. V každém případě se má člověk hýbat. Stačí procházky a pár cviků. Pozor, nikoliv jen, když se mi chce, ale i když jsem líný. Já mám potom z toho nádherný pocit. Když nad leností zvítězím. Co je pravidelně? Minimálně 3 x za týden. Mám kamaráda, který má 68 a dělá ještě v dělnické profesi. Někteří padesátníci to nezvládnou. Jenže ti mají nadváhu, proto to tempo nedají!!! Je to věc, kterou můžeme ovlivnit!!! Na závěr něco pro zasmání: "Pokud jde muž za ženou po schodech do 4.patra a je zadýchaný, tak má žena dveře před ním zabouchnout". Jindra
Daniela Řeřichová
Cítit se mladší je subjektivní pocit. Myslím, že je podstatnější, jak vnímá dotyčného jeho okolí. Mám balkonovou sousedku, které je 99 let a je duševně víc svěží než někteří sedmdesátníci. Za nejsympatičtější považuji přirozenost a smysl pro humor. Takových je mezi íčkařkami hodně. :-)
Jiří Dostal
:-) Mezi mrzáky na vás padá beznaděj, dokud si s nimi nezačnete povídat, bouřky se nebojíme podle blesků, ale podle hromových ozvěn, naslouchat si není tak zábavné jako rozmarné obzírání... :-)
Jitka Caklová
S tím, že jsem unavená, vyčerpaná, atd. nepotřebuji chodit k lékaři. Pokud sama nevím proč tomu tak je, tak lékař už to neví vůbec. Říká se, že v důchodu nic nemusím. Nemusím pouze chodit do práce a starat se o věci, o které se už nemusím starat. Pokud chci vypadat, tak jak vypadám, jak vypadá můj dům, zahrada, rovně střižený živý plot kolem zahrady (vše co jsem si vlastníma rukama vybudovala), slovíčko "musím" jsem změnila na "chci". Ani ve čtyřiceti jsem nevypadala a necítila se tak dobře, jako v téměř třiasedmdesáti. Uchopila jsem příležitost, která mi byla dána a žiji nový život v nové zemi ♥♥♥

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.