Škoda, že už nejsem malá holka
Ilustrační foto: Pixabay

Škoda, že už nejsem malá holka

4. 5. 2022

Když si pustím rádio, musím hodně dlouho ladit, abych našla stanici, která posluchačům hraje poslouchatelné skladby. To, co dnes padá z rádoby moderních skladatelů, z rádoby moderních textařů a zní z hrdel rádoby zpěváků, mě naplňuje děsem, nechutí a nelibostí.

Zatímco jiní si v tomto libují, já tyto stanice ihned vypínám. Je to má volba. Na moderní hudbu jsem stará. Stále častěji se uchyluji k deskám se zpěváky, jejichž životy na tomto světě postupně končí. Písně tu však zůstávají. A stále častěji si melodie nejen broukám, ale zaposlouchávám se do textů. Jako třeba:

Když jsem já byl tenkrát kluk
to zněly písně líp a sladší měly zvuk
a hráli jsme je tak co stačil dech a hlas
já tehdy ještě žák v ten požehnanej čas.

To ryby braly víc, byl veselejší smích,
a v létě větší hic a v zimě čistší sníh,
i stromy rostly vejš, k těm bílejm kadeřím
a v sen jsem věřil, v nějž kdy sotva uvěřím.

Karel Gott. Když Zdeněk Borovec psal v roce 1971 text k této písni, už tehdy viděl rozdíly. Uvědomila jsem si, že právě díky těmto myšlenkám se občas svými myšlenkami vracím do dětských let a porovnávám.

Technický pokrok si k nám nějak nacházel cestu, ale my to nevnímali. Bez mobilů, tabletů a dalších udělátek jsme po škole hodili tašku do kouta, oblékli tepláky s vytahanými koleny, vyběhli na louku, na hřiště, na pískoviště, do lesa. Ušmudlaní jsme neřešeli, jestli přikrmujeme bacily, hrabali jsme se v otevřeném pískoviši společně se psy, odřené koleno otřeli kusem hadru, ti bez skrupulí na něj plivli a rozmazali jako dezinfekci. Po dešti jsme v potoce z bahna stavěli přehrady. Lezli jsme na stromy, na skály, do příkopů, na louce jsme váleli sudy a nějaká bezpečnostní pravidla nám byla jižním větrem. Žvýkali jsme šťovík, jedli nezralá jablka, okusovali hloh, cpali jsme se malými kukuřičnými klasy.

Jednoho nanuka olízalo několik dětí, rukama od hlíny jsme drželi housku se salámem a nejdříve jsme museli vyplivnout zbytky trávy, než jsme se do svačiny zakousli. Co jsme měli na sobě, nikdo neřešil. Mladší sourozenci běžně nosili košile a třička po straších bratrech, svetry, bundy a kabáty jako samozřejmost změnily několik majitelů. Pokud nějaký jedinec nezničil boty, i ty našly svého dalšího uživatele. Na kole jsme jezdili bez helmy, bez hodinek jsme věděli, kdy je čas jít domů.

V přírodě jsme trávili téměř všechen volný čas. Kvetoucí břízy a další rostliny nikomu nevadily. Očkování jsme brali jako samozřejmost, tak jako povinné zubařské prohlídky. Děti s očními vadami bych na prstech spočítala. Do školy chodili lékaři, kontrolovali naše držení těla a ty s lordózou nebo kyfózou posílali na rehabilitační cvičení. Když jsme se uhodili, rodiče nám bouli zamáčkli, přiložili studený obklad a poslali do školy. Vadu řeči řešili rodiče, kteří nechtěli, aby právě jejich dítě bylo středem nepříjemné pozornosti. Nepamatuji se, že by někdo v mém okolí šišlal, ráčkoval, měl špatné sykavky, nebo špatně vyslovoval hlásu el. Potvrzení od lékaře o osvobození z tělocviku mělo jedno dítě ze školy s 25 třídami.

Ve škole jsme hodně zpívali. Naučili jsme se mnoho, mnoho lidových písní, zpívali jsme je na výletech, v létě u táboráků. Pod vánočním stromkem nechyběly knížky. Vedli jsme si čtenářské deníky, v nichž jsme si zaznamenávali zajímavosti a s těmi pak seznamovali svoje spolužáky.

V létě bylo horko, osvěžovali jsme se v každé louži. V zimě jsme pociťovali mráz, červenaly v něm tváře, lízali jsme rampouchy, padal sníh, všude byly závěje, do kterých jsme skákali nebo si v nich hlubili tunely. Tátové nám polévali hřiště, na kterém jsme pak bruslili. Vítr čechrající nám vlasy nevadil, v dešti jsme poskakovali, šlapali do louží.

A ta chuť ovoce, zeleniny, pišingrů, sýrů, tvarohu, pribináčků, vánoček. Ach, jak vzpomínám na ředkvičky, rajčata, okurky! Fialkové bonbóny a mejdlíčko! Mléko jsme kupovali do bandasky, za dva dny zkyslo a naše mámy z něj usmažily  báječné lívance. Kyselé zelí prodavačka nabírala z velkého sudu a při cestě domů jsme je užírali. Pro pivo jsme chodili se džbánkem a výčepní neřešil, že nalévá nezletilému. Neměli jsme mobily, měli jsme kamarády. Ach, škoda, že to všechno je pryč.

VÍM A UVĚDOMUJI SI, že je doba jiná. Jenom si nejsem jistá, jestli je pro dnešní děti tak pestrá, jako byla ta naše. Škoda, že jsem co jsem, a holka už jsem byla (možná jako Karel Gott):


                                                                                                            

 

 

 

 

 

 

hudba vzpomínky
Autor: Jana Vargová
Hodnocení:
(5.1 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Jurečková
Pamatuji si to naprosto přesně. Aktovku jsem hodila do kouta, ach, jaká to byla úleva. A hurá ven za dětmi, do přírody. Písničky tehdy byly krásné, dnes není výběr a nelíbí se mi. Taky si někdy přeji se vrátit do dětství a mládí. No holt je prý dnes moderní doba.
Zdenka Soukupová
No jo, je to tak. Nikdy se nevrátí pohádka mládí, ze všech pohádek ta nejhezčí... Nádherné tango na vesnických zábavách. Julie, moc hezké vzpomínání. Naše děti a vnoučata budou také vzpomínat, ale jejich vzpomínky budou velmi odlišné od těch našich. S tím se nedá nic dělat.
Dalibor Polanský
Ano, za našich mladejch let bejval svět jako květ...A louky byly zelenější, lesy hustší, sníh bělejší, slunce zářivější. Jenom jestli to nebylo tím mládím a nezkušeností se světem. Ale stejně to bylo krásné.
Anna Potůčková
Při čtení tohoto vzpomínkového článku o našem dětství a mládí jsem si hned vzpomněla jak jsme se schovávali v kukuřici, nebo lozili po stozích se slámou. Na tuto dobu se nedá zapomenout, užili jsme si určitě mnohem více přírody, čerstvého vzduchu a také srandy. Protože jsem bydlela na vesnici v ulici, kde bylo hodně dětí, tak naše mnohé hry probíhaly i na silnici, která vedla do kravína. Hráli jsme tu vybíjenou, panáky, skákali přes švihadla apod. Ale vracet čas bych nechtěla, zejména ne kvůli pracovním povinnostem. Chodila jsem z práce unavená, byla jsem ráda že nikam nemusím po práci a pobytu v přírodě v tu dobu bylo mnohem méně než nyní ve věku důchodovém. Každé období má zkrátka své + a své-.
Olga Škopánová
Netroufám si tvrdit, která doba je lepší jen vím, že minulost se nedá vrátit.
Vladislava Dejmková
Souhlasné ach.
Daniela Řeřichová
Také ráda vzpomínám, ale mnohem více žiji přítomností a věnuji se spoustě aktivit. Svět a společnost se přirozeně vyvíjí, avšak člověk se svými touhami a potřebami zůstává ve spirále času stejný. I naše vnoučata budou mít jednou pěkné vzpomínky. :-)
Jan Zelenka
Moc pěkné, k tomu není, co dodávat. I já se daleko víc dívám zpátky, než do budoucnosti. Svět se, bohužel, dramaticky změnil.
Jana Hošková
Hezké, nostalgické vzpomínání, Julie. Taky mi připadá, že jak "čas trhnul oponou" všechno se změnilo. Ale obávám se, že se historie neustále opakuje. Těm starším se bude vždycky zdát, že za nich bylo líp, ať už to bylo jakkoliv. Současné děti mají samozřejmě jiné dětství, i když - jak které, záleží vždycky na rodičích, co jim předají. Doba je jiná a s tím nic nenaděláme. Ale musím bezvýhradně souhlasit hlavně s tím, co píšete třeba o dnešních písních...taky leckteré nemohu poslouchat, hlavně ty, kde se od začátku až do konce opakuje pouze jedna jediná věta a jeden hudební motiv...to mne doslova vytáčí ! Ale mladým se to asi líbí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.